Od státu se očekává, že svým občanům v krizi pomůže. Od začátku pandemie je středobodem politiky čekání na opatření vlády, které mají chránit před nákazou. Druhou, důležitou navazující činností je finanční pomoc vlády, která se snaží zmírnit důsledky opatření. V covidové krizi jsme ale taktéž svědky jiného fenoménu, a to snahy exekutivy vymanit se z obvyklých kontrolních mechanismů a zvýšit své pravomoci.

Logicky se v době krizí přesouvá na vládu v rámci zajištění rychlosti reakce značná část moci. Vládní činitelé se ale snaží své pole působnosti ještě rozšířit. Získali k tomu ideální příležitost – občané jsou totiž vyděšení z viru a jeho ekonomických důsledků. Za připomenutí stojí nejvýraznější pokusy z aktuální pandemie.

Na samotné ústavní zákony chtěl vyzrát ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD), který do nich chtěl přidat vládě možnost vyhlásit stav nebezpečí. Plánoval to jako prostředek pro situace s menším nebezpečím, než na který vláda používá nouzový stav. I v tomto „mezistavu” by mohla vláda omezovat ústavní práva podobným způsobem, jako při stavu nouzovém.

Se svým návrhem z této kategorie se rozhodl přijít i aktuální ministr zdravotnictví Jan Blatný (za ANO). Dle jeho návrhu by mohl hlavní hygienik zavírat obchody či vysoké školy a trasovat mobilní zařízení nemocných osob celých 30 dní nazpět. Jednalo by se o přesunutí odpovědnosti za zásahy do ústavních práv občanů z vlády na jednoho státního zaměstnance. A podobných pokusů najdeme více, od úvahového dokumentu ministra obrany Lubomíra Metnara po omezení svobod tehdejšího ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha pouze z moci jednoho ministerstva.

Střela mimo terč

Problémem české vlády v koronakrizi nebyl příliš nízký počet pravomocí, ale neschopnost nakládat s těmi aktuálními. Tvrdým uzávěrám ekonomického života by se dalo zabránit vymyšlením účinné strategie trasování, na kterou měla politická reprezentace po první vlně dostatek času. Ta by získala vládě i informace o tom, kde se kdo nakazil a co je třeba uzavřít. Když tyto informace nemají, tak zavřou všechno. K tomu připočítejme zmatené šachování s tím, zda můžou obchodníci prodávat okolo jdoucím zákazníkům kávu v kelímku, což je jen čirá neschopnost.

Aktuální uzávěra omezení ústavních práv a debaty o kompenzaci podnikatelům nejsou ukázkou altruismu představitelů vlády, ale jejich nedostatečné reakce, kterou se snaží lidem nahradit z jejich daní a cynicky to označují za „pomoc”. Často přehlíženým problémem ze vznikajících opatření je taktéž samota, zvláště výrazná u obyvatel v důchodovém věku, a ztráta kontaktu s vrstevníky u žáků na základních a středních školách.

V dobách krize je nutné přesunout pravomoci na vládu, aby z ní země vyšla úspěšně. Ani to neruší povinnost vládu kontrolovat a ujišťovat se, že každé poslední omezení svobody muselo nutně nastat. S ještě skeptičtějším hledím se musí upřít pozornost na pokusy exekutivy svou moc dále zvyšovat. V této době se totiž cítí politici důležití a občané mají větší tendenci kývnout na nepromyšlené přenechání vlastních svobod veřejné moci, která jim slíbí bezpečí. Nastal čas pro občany přemýšlet, v čem by se měli spoléhat na svou odpovědnost či problémy vyřešit skrze soukromé, neziskové a církevní organizace spíše než prostřednictvím moci veřejné. Většinou to tak musí vyřešit stejně.

Autor je spolupracovníkem redakce a členem Občanské demokratické strany.