Když se dnes zeptáte mladých lidí na to, jak vidí svoji budoucnost, velkou část z nich přepadne skepse. Problémy, které zmiňují, jsou v podstatě totožné – klimatická a ekonomická krize, válka, hladomor či nové viry. Přece to tak ale zůstat nemusí! Co tedy musíme udělat a co bychom měli vyžadovat po politické reprezentaci, abychom se na budoucnost opět mohli těšit?
Máme pocit, že náš hlas není pořádně slyšet. A částečně to je i pravda. Kdy naposledy jste viděli nějakého politika aktivně řešit problémy, jako je mentální zdraví či globální oteplování? Nějaký pátek to už bude. Místo toho neustále řešíme hromadu jiných malicherností, které jsou sice v daný moment populární, ale z dlouhodobého horizontu naprosto marginální. Zrušení cyklopruhů v Praze nás rozhodně z kaše nevytáhne.
Světlou výjimkou je snad krize bydlení. Je totiž velmi aktuální a projevuje se už nyní, obzvlášť v Česku. Na bydlení tu vyděláváme téměř nejdéle v Evropě. Ani deset hrubých ročních příjmů by vám na pořádné bydlení nestačilo. Ale jaké je řešení? Zcela jistě masivní bytová výstavba. Ta se ale projeví až v řádu několika let. Pracuje se i s variantami družstevního bydlení či různých regulací. Ideální řešení však nejspíš ani zde neexistuje.
U globálního oteplování je to naopak nesrovnatelně horší. Nejen, že se jeho důsledky ještě v takové míře neprojevily a zatím nás tolik neomezují – politiky to tedy nezajímá, protože by museli přijmout nepopulární kroky. Nejspíš zde ani neexistuje dostatečná vůle problém řešit. Ať už jde o různé protichůdné zájmy firem, které plundrují přírodu, tak o vůli velké části populace, která prostě nemá chuť si utáhnout opasky.
Ekonomické krize se cyklicky opakují už od první světové války. Je to něco, s čím musíme počítat. Za náš život jich už pár bylo a zcela jistě jich ještě hromada přijde. Vždy však jde rozumnými ekonomickými opatřeními krize zvládnout, nebo alespoň zmírnit dopady. Takovými opatřeními však rozhodně nejsou „rouškovné“ či nekonečné rozhazování ze státního rozpočtu.
Chceme, aby náš hlas byl slyšet? Prostě se musíme do veřejného dění zapojit. My jsme ti, kdo musí nastavovat agendu, protože nás se její dopady potom dotknou. Příležitostí máme víc než dost – tím nemyslím jen volební právo aktivní (tedy volit), ale též pasivní (být volen). Kdo jiný než my by měl dokázat naše požadavky reflektovat? Zcela jistě to nebude příjemné ani pohodlné. Bude to vyžadovat mnoho úsilí – jak psychického, tak fyzického. Je to však cena, kterou musíme být ochotni přijmout. Nikdo jiný to za nás neudělá!
