Je 30. března 2024 a před pár dny můj Twitter (sociální síť X) začal praskat ve švech, protože nakladatelství Albatros se rozhodlo nevydat knihu Nevratné poškození (Irreversible damage) autorky Abigail Shrier. K tomu se přidal post Lenky Králové o zrušení její přednášky na Arcibiskupském gymnázium v Praze a oheň byl na střeše. Obě „kauzy“ se smíchaly dohromady a jediné, co z toho dokážu vyvodit, jsou dvě otázky: Čím je zmíněná kniha tak závadná? A je tohle cancel kultura?
Máme poselství… staré, ale máme ho
Jak už to tak bývá, do Čech se občas trendy dostávají s určitým zpožděním.
Bohužel se to týká i výbušných debat, které často pramení v Spojených státech. Taktéž se po čtyřech letech na českém knižním trhu náhle měla objevit kniha, která se stala velmi populární jako argument proti tranzici mladistvých. Jenže tomuto bodu předchází hodně kontextu a řada historických faktů, kterou je třeba rozkrýt, abychom plně pochopili, o co vlastně jde. Podívejme se tedy krátce na Západ, který odhalí kontext, který předchází jak knize, tak neustálým útokům.
V 70. letech se na americké politické scéně zjevila nečekaná postava, a tou byla Anita Bryant, miss Oklahoma. Ta vedla obří kampaň proti homosexuálům, s poměrně banální myšlenkou: Antidiskriminační zákony mi něco přikazují a omezují tak moje svobody. Zpětně vidíme, že Bryant neuspěla, ale její i jiné sentimenty stále kolují veřejným míněním, o to důležitější je na ně poukázat, obzvlášť v našem prostředí.
O nás (skoro) bez nás… na vládě
Argumenty typu „vaše svoboda omezuje mě“, šly slyšet na jednáních vlády, ale i na Twitteru (protože diskuze na Seznamu a Twitteru jsou dobrými indikátory celospolečenských nálad…). Je podstatné si uvědomit, že forma útoků na manželství pro všechny je buď pseudo lingvistická – jakmile rozšíříme pojem manželství, rozpadne se sémantika češtiny a bude to konec českých dějin tak, jak je známe –, nebo jsou úplně zcestné (Před X lety chtěli tohle, teď chtějí víc! Co budou chtít příště? Aby policie řešila nahlášené zločiny z nenávisti? Pche!!).
Domnívám se, že také proto do debaty nejednou vstoupily argumenty zakládající si na lingvistice. Na jedné straně jsou zakotvenější v něčem, co všichni známe, všichni jsme se tomu nějak učili a nějak používáme dennodenně – jazyk. O to drtivější efekt na společnost mají – zasejí strach. Každodenní řeč je náhle v ohrožení kvůli postmoderní neomarxistické translingvistice (sarkasmus). Jenže tato debata není disputací lingvistů, ale je to téma sociální rovnosti. A tak by se k ní mělo přistupovat.
Obraz homosexuálů se v médiích ale mnohem zlepšil oproti tomu, co jsme mohli vidět (a žít) i před deseti, dvaceti lety. Vést proti nim „válku“ je mnohem náročnější, proto se otevře jiné, výbušnější téma, ke kterému se stočí veřejné diskuze. A tím je tranzice.
Pojďme se tedy podívat na to, co za text to vstupuje do české diskuze o LGBTQ+ tématech.
Nevratné poškození aneb Číst brain rot
Problematičnost knihy, aspoň co se domnívám, pramení již z názvu a je potvrzena první kapitolou The Contagion – Nákaza. Odmítám číst dál než za první kapitolu, proto jí věnuju větší pozornost. Ke každému tématu je možno přistoupit buď tendenčně, nebo objektivně. Kniha však volí tendenční přístup, oproti objektivnímu přístupu volí formu eseje (to je přípustné), bohužel však probírané téma označuje za „transgender craze“ a hůř, právě slovem „contagion“. Úvodní kapitolu otevírá příběhem jakési Lucy:
Lucy vždy byla „girly girl“, ale na prvním stupni přestala zapadat a na střední škole začala více inklinovat k mužským kolektivům. Její sestra náhle spadla do problému s drogami a její rodiče se začali plně věnovat sestře. Veškeré problémy Lucy vedly doktory k diagnóze bipolarity II. Ale poté, co jí humanitně zaměřená vysoká škola na americkém severovýchodě, jak to tak teď bývá, nabídla vybrat si vlastní jméno, sexuální orientaci, pohlaví (gender) a zájmena, zaznamenala Lucy šanci k společenskému přijetí, přičichla si k sounáležení. […]
Irreversible Damage, A. Shrier (přel. L. Samek)
Toto je můj hrubý překlad a zhuštění prvních odstavců knihy. Shrier svou knihu uvádí jako příběh, zaplétá čtenáře do vyprávění o malé Lucy, která se rozhodne pro křest female-to-male znovuzrození. Už v tom je problém. Shrier se tady skrývá jako vypravěč, který může pečlivou volbou slov manipulovat narativ a také to provádí. Ono „jak to tak teď bývá“ („as it so often does these days“) zákeřně navádí čtenáře k tomu věřit, že je to situace na humanitních oborech, které vedou k destrukci vlastní identity.
Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy studuje přes sedm tisíc lidí a na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy něco málo přes tři tisíce. I kdyby se deset lidí rozhodlo pro tranzici, jsou to zlomky procent. Nehledě na to, že takové dotazníky můžete vyplnit kdekoliv a můžete je vyplnit jakkoliv, netýká se to výlučně vysokých škol humanitního zaměření. Jako by nestačilo vidět veškeré reakce po střelbě na filozofické fakultě označující takové fakulty za marxistická hnízda a bůhví co ještě.
Narativ jako zbraň
Druhým zákeřným počinem je diagnóza bipolaritou, která se stane motivem – jedna špatná diagnóza, druhá špatná… Shrier se tak snaží ukázat, že trans identita může být prostě jen další špatnou diagnózou, což na povrchu pravda být může, ale neshoduje se s výsledky průzkumů. Trans lidé jsou mnohem šťastnější a případy detranzice jsou marginální.
Až po tomto nastolení narativu přichází první náznaky skutečného uvedení do tematiky a nasadí přísnou, chladnou, odosobněnou masku vědy… snaží se. V eseji na sebe bere podobu vypravěče v první osobě a začne vyprávět svůj příběh, násobí se nám tu narativy. Kniha se nesoustředí na dospělé trans lidi, přestože Shrier hovořila s mnohými.
Ty, s kterými mluvila, jsou lidé milí, rozumní, slušní a trpí dysforií – tělo, které mají, jim nepřísluší a způsobuje diskomfort. Nikdo z nich během dospívání neznal jiného trans člověka a internet nebyl. Jde jim o „passing“, nepostřehnutelnost. To, že trans aktivismus mluví i za ně, není jejich vinou ani záměrem. Mají velmi málo společného s současnou trans epidemií zamořující mladé teenagerky – ani během parafrázování se nejde vyhnout do očí bijícím útokům na trans aktivismus. Co to ale znamená? A kde se to vzalo?
Agenda jako znak, co něco skrývá
Trans aktivismus je velmi chytrý způsob, jak opsat skupinu lidí a vytvořit si tak pole pro argument: „Já neútočím na trans lidi, pouze odmítám tuto agendu!“ Jenže za tou agendou stojí spousta reálných lidí, queer lidí (i mnoho cis, heterosexuálních lidí) a takový útok pak v celkovém kontextu přestává být útokem pouze na „agendu“. Bryant tvrdila, že má ráda homosexuály, protože se mohou změnit… stejně jako vrazi ve vězení. Ale homosexuální hnutí, agenda, je nepřípustné, zlé, kruté. Aspoň to si někteří myslí (Rowlingová atd.).
Dříve než se Shrier dostane k meritu věci, začíná vyvolávat narativy typické pro projevy bigotnosti v obecné debatě. Pocity „bytí trans člověkem” jsou nákaza dívek, které je před těmi pocity potřeba chránit stejně jako před – anorexií, bulimií, potlačováním paměti a řezáním se. To vše, protože nedokážeme změnit pálení čarodějnic v Salemu.
Jediný Salem se ale týká identity – ženy byly upalovány za podezření z čarodějnictví, zbytek jsou nemoci lidí obecně. Kdokoliv si může vypěstovat anorexii stejně jako se poškozovat. Nepřehlédnu však onen mor (being plagued by smth.), jelikož doslova a do písmene stejný narativ sdíleli nacisté v 40. letech dvacátého století. Shrier však není sama, kdo se ocitá na tenkém ledě mezi věcnou debatou a sdílením nacistických narativů.
Zdroj:
Contrapoints: The Witch Trials of J.K. Rowling
Celkově se ukazují zlověstnější tendence v těchto debatách. Ženy (i dívky) jsou zobrazovány jako polosvéprávné bytosti, které je třeba chránit před vlastními rozhodnutími, která jsou jim zdánlivě a neustále podsouvána. Propadnutím trans-šílenství totiž tyto mladé dívky přijdou o svou plodnost. Vedle mizogynie se náhle objevují argumenty připomínající konspirační teorie o neplodnosti západu a postupného nahrazení bílých lidí. Dostáváme se tedy do svízelné situace: Female-to-male tranzice je útok na mladé dívky a male-to-female tranzice je pouze způsob predátorů, jak se dostat k ženám. Jak jsme sem ale dostali?
Prosím na ochutnání, trochu holokaustu odmítání
Radikální feministická autorka Janice Raymond, považovala „eliminaci transsexuálů“ za otázku nikoliv zakázání léčby a chirurgických zákroků, ale naopak jako otázku extrémně rigidní legislativy, která zákroky bude limitovat. To uvádí v závěru své přepracované dizertace pojmenované Transsexual empire: The Making of the She-male (transexuál je zastaralý termín a she-male je slur, vyzývám proto k nepoužívání ani jednoho).
Knihu vydala v roce 1979 a její myšlenky zřejmě rezonují doteď, přestože se jen otočily osoby, na které se útočí. Zvláště znatelné je to u J.K. Rowling, která nedávno zaútočila na fakt, že nacisté spálili knihy Sexuologického ústavu a namočila se tak do popírání holokaustu – útoky nacistů opravdu nebyly horečnatým snem a existuje pole historie věnující se dějinám queer lidí v období holokaustu (např. česká, anglo-německy píšící historička Anna Hájková). Jakkoliv hrůzostrašné, je to pouze vyvrcholení myšlenek Rowlingové.
Natalie Wynn (Contrapoints) ve svém videu J.K. Rowling argumentuje, že bigotnost má vždy svou historii, a právě na příkladu Raymond ukazuje, že bigotnost může mít velký společenský dopad a knihu Irreversible Damage („obrana“ dcer) přirovnává právě k Transsexual Empire (útok na transženy). To, o co se snažila Anita Bryant v sedmdesátých letech můžeme snadno vysledovat dnes.
Dále také argumentuje, že novodobá homofobie či transfobie není tak do očí bijící, a naopak se často schovává za slova a fráze jako „concern“ nebo „debate“, novodobá bigotnost něco chrání. Situuje se do pozice rytíře na bílém koni, ochránce. Dostáváme se tedy zpátky do bodu, ve kterém jsme začali. Nakladatelství Nastole (Na stole, nastole), nová značka Albatrosu, přichází právě s touto myšlenkou. Otevírat nepříjemné debaty a poskytovat možné různé úhly pohledu.
Nastole(ná) situace v rozepři s historií
Tímto nijak nenaznačuju, že se toho dopouští samo nakladatelství. Naopak zarážející je, že takovou knihu se rozhodlo vydat nakladatelství s velkou produkcí knih s queer tématy. Stejně zarážející to přišlo i spisovateli Marku Torčíkovi a nejednomu profilu na Twitteru.
Fakt, který se v době psaní tohoto příspěvku zatím neobjevil, je, že Česká republika (přesněji Československo) mají poměrně bohatou tradici péče o trans lidi. Magnus Hirschfeld, německý sexuolog specializující se na péči o trans lidi a na následnou pomoc jim, měl velmi dobré vztahy s Prahou a v Praze i přednášel roku 1932. O to více zarážející je to, že Rowlingová něco takového popře a ještě se poptává po faktickém ověření, které je správně!
Toliko k proti-argumentům o „umlčování nevhodných ideologií“, které se objevily. Je to naopak, kniha vstupuje do země s bohatou zkušeností týkající se péče o trans lidi a snaží se nepodloženými eseji vyvolávat panické reakce týkající se jedné z nejvíce marginalizovaných skupin obyvatel. Svými tendenčními narativy se snaží vyvolat situaci, která není a v tom je to nebezpečí, o kterém se tolik mluví. Kniha Raymond se objevila v legislativních rozhodnutích týkajících se péče o trans lidi a doufám, že je dosti jasné proč. To stejné, předpokládám, se může stát s knihou Shrier a tuto myšlenku odmítám, jelikož je to pseudověda, pseudoeseje…
Na závěr: canceling
V úvodu jsem položil otázku, v čem je kniha nebezpečná, což jsem se popsal výše. České dějiny, pokud vím, nikdy nezažily svou Anitu Bryant (odmítám Jochové přiznat jakýkoliv kredit) ani své Stonewallské nepokoje v takové míře, v které to zasáhlo Spojené státy americké. Poučme se z toho, nenechme to tam dojít a nenechme se svést „názory k debatě“. Fakta sama o sobě nic neznamenají, ale vyprávíme jimi příběhy, které už něco znamenají – a tento příběh neznamená nic než nenávist.
Ale teď k mé druhé otázce: Jde o projev cancel culture? Ne. Prostě ne. Soukromé nakladatelství má právo si dělat, co chce. Pokud se někdo na knihu tak moc těšil, mohl si ji pořídit v angličtině. Já se ptám: kolik lidí o té knize vědělo, než její existence byla vytažena na povrch? Ale abych taky přihodil osobní názor: Nevidím důvod, proč tak třaskavé téma má otevírat nakladatelství, které své knihy nedává k recenznímu řízení, jako dělají akademická nakladatelství. Vznikají tak přesně situace, kdy na jedné straně vyjde Heartstopper v CooBoo a pak kniha zahrávající si s fašistickými myšlenkami.
Životy translidí nejsou k veřejné debatě. Životy homoseuxálů nejsou k veřejné debatě. Jsme totiž lidé. A životy lidí nejsou k veřejné debatě. Vzdejte se snu o cancel kultuře.
P.S. Dohra posledních dnů
Je 2. dubna 2024 a na Twitteru se to opět hemží zajímavými názory. Aby debata nestála, tak želízka do ohně přihodili Roman Joch, kterému vadí, co dělá americký prezident, tudíž že si dovolil 31.3. označit jako Trans Day Of Visibility. Jochovo chování není nějak překvapivé, den je však mezinárodní a připadá na 31. každoročně. Že se sešel s Velikonocemi, tak kalendář funguje.
Na Apríla však Twitter překvapil ministr spravedlnosti Pavel Blažek svým výrokem, že se „americký prezident ukázkově postaví do čela nezodpovědného progresivistického bláznovství (vyznačil LS). “ Opět se zde opakuje stejný narativ, stejná označení, stejná špína… Účet to možná je soukromý, ale je ověřený, protože jde o účet z oblasti státní správy. Správy práv, která mají mít všichni stejná a mají chránit lidi, většinou ty nejslabší. Nezbývá než, jako vždy, nahněvaně kroutit hlavou.
(Článek vznikl díky těmto videím: Contrapoints (J.K. Rowling, The Witch Trials of J.K. Rowling); Matt Bernstein (J.K. Rowling’s Spiral into Madness); Shawn: JK Rowling’s New Friends a taktéž vznikl jako přepracování části mé diplomové práce).
