V úterý proběhlo jednání výkonné rady Mezinárodního olympijského výboru (MOV) a verdikt je jasný: „Umožněte ruským a běloruským sportovcům soutěžit pod neutrální vlajkou.“ Je ale správné bavit se v průběhu ruské války o tom, jestli je pustíme na společné sportovní akce? Nebyla by to jen další pomocná ruka ruské propagaci, která využije každou záminku, jak vyobrazit Západ jako něco podřadného?
MOV byl ve svém doporučení překvapivě přísnější, než mu někteří poradci doporučovali. Například zvláštní zpravodajka OSN pro kulturní rozdíly zmínila, že olympijských her by se měli účastnit i sportovci, kteří již bojovali v ruské armádě, a jediní, kteří by byli vynecháni, jsou prokazatelní pachatelé válečných zločinů. Zároveň předseda MOV Thomas Bach oznámil, že otázce ruské a běloruské účasti se bude věnovat „ve vhodný čas“. Hned po tiskové konferenci se roztrhl pytel s reakcemi.
Rusku, jak se dalo čekat, se nelíbí ani tento velmi vstřícný krok ze strany MOV. Ruský olympijský výbor tento tah okomentoval slovy: „Oznámené parametry jsou naprosto nepřijatelné“. Naopak proti je velký počet států stojící za Ukrajinou. Deník N k tomu napsal, že se polský premiér pokusí vytvořit koalici států, kteří s tímto doporučením nesouhlasí.
I Český olympijský tým je proti účasti a na svém webu píše: „Postoj Českého olympijského výboru se nemění. Dokud trvá ruská agrese, Český olympijský výbor jasně podporuje sankce vůči Rusku a Bělorusku, které MOV přijal v loňském roce.“ Nový prezident Petr Pavel byl ale ve svém vyjádření mnohem přísnější: „Pan Bach je dlouhodobě znám proruskými názory a jeho doporučení mě vyloženě zklamalo. V dnešní době Rusko a Bělorusko používají sport jako nástroj propagandy a my bychom tomu neměli pomáhat.“
Nesportovní hry
S prezidentem nelze než souhlasit. Bohužel ať si to připustíme nebo ne, sport a umění hrají v nedemokratických zemích velmi důležitou roli. Z pozice pořadatele využijí sport k vylepšení vztahů s demokratickými státy a doufají, že jednou povedenou olympiádou všichni zapomenou na lidská práva. To je dobré pro stát, ale ne pro obyčejné obyvatele, kterým je často vysoká politika vcelku jedno. A pořádání sportovní události jim v ničem nepomůže. Stále se na ni mohou podívat jen v televizi, protože lístky jsou předražené.
Se sportovci je to jiné. Během mezinárodní sportovní akce se celý národ semkne a fandí své zemi. Nemusí se řešit žádná politické nebo jiné problémy. Když reprezentant získá medaili, mají lidé často pocit, že ji vyhráli také, protože reprezentuje jejich společnou zemi. A přesně toho by využila ruská propaganda. Putin by se fotil s úspěšnými sportovci, kteří porazili „ten hnusný Západ“, a pravděpodobně by se často ukazoval vedle nich. A ani by se nešlo divit, kdyby dokázali využít vítězství těch, kteří se vyslovili proti válce.
Ale možná ten největší problém je, že by to nebylo fér vůči Ukrajincům. Přestože by Rusové a Bělorusové nesoutěžili pod svými vlajkami, všichni by věděli, kdo jsou. Ano, doporučení se týká reprezentantů, kteří nebyli v ruské armádě nebo v jiných bezpečnostních složkách, ale stejně by soutěžili proti zemi agresora. Proti zemi, která již více než rok zabíjí jejich spoluobčany a v níž se až na výjimky nikdo moc nebouří. Zároveň to, že někdo řekne, že válku odsuzuje, neznamená, že s ní v hloubi duše nesouhlasí. Můžeme být svědky toho, že nějaký sportovec tiše vyjádří svoji podporu ruské agresi. Zároveň můžeme bojkotem ruských a běloruských sportovců zachránit život. Stačí si vzpomenout na Mnichov 1972 na tzv. Mnichovský masakr a asi nikdo nechce, abychom byli svědky Pařížského masakru. Radikálů je na světě dost a nikdo neví, co se jim honí v hlavě.
Je pochopitelné, že někdo může namítnout, že politika do sportu nepatří a mělo by být dovoleno reprezentovat svoji zemi aspoň těm, kteří Putinovi ve válce nepomáhají. Jejich názor je zcela relevantní. Olympijské hry jsou vrcholem kariéry mnoha sportovců, kteří se celé roky připravovali a doufali, že zažijí pocit vítězství a uslyší hymnu své země.
Ale politika zkrátka do sportu patří, jako do všeho. Politika je jako černá díra, která pohltí vše, sebe nevyjímaje. Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat. Ani Thomas Bach s tím nic neudělá. Jako důkaz stačí uvést Zimní hry v Soči 2014, v Pekingu 2022 a Letní hry v Moskvě 1980 a v Los Angeles 1984. Jejda, málem bych zapomněl na Berlín 1936 a Mnichov 1972.
Čistý sport
Většina sportovců za válku nemůže. Bojkot by jim mohl zničit kariéru, ale stále to je jen sport. Samozřejmě, je to pro ně práce, ale všichni, kdo jsou proti válce, musí pochopit, že by posloužili jen zlu. Ale pokud jim více záleží na své účasti, tak možná nejsou zase tolik proti válce, a pak by se jich bojkot stejně týkal.
Thomas Bach mimo jiné zmiňuje, že spousta velkých soutěží funguje i s ruskými reprezentanty, a pokud by se zavřeli do bubliny, jako to udělali během covidu, asi by ani nepoznali, že nějaká válka probíhá. Ale je tu. A už se i spousta sportovců z Ukrajiny, Běloruska a Ruska mezi sebou střetlo, ale nedopadlo to dobře. Jak píše iSport.cz: „Začátkem března v Austinu ukrajinská tenistka Marta Kosťukova porazila Rusku Varvaru Gračovovou, po zápase jí nepodala ruku a odmítla i účast na tradiční společné fotografii.“
Samotný MOV na svém webu píše: „Olympijské hry mohou být příkladem pro svět, kde všichni respektují stejná pravidla a jeden druhého. Mohou vás inspirovat k řešení problémů a budování mostů, což vede k lepšímu porozumění mezi lidmi.“ Všechno je to pravda, ale velmi utopická. Pokud bychom respektovali jeden druhého a stejná pravidla, tak žádná válka není. A myslím si, že jen tím, že Rusko vyvolalo válku, pravidla porušilo.
Nejpádnější argument pochází bohužel přímo z OSN, které 1. prosince 2022 schválilo toto usnesení: „Významné mezinárodní sportovní akce by měly být organizovány v duchu míru, vzájemného porozumění a mezinárodní spolupráce, přátelství a tolerance a bez jakékoli diskriminace a že by měla být respektována sjednocující a smířlivá povaha těchto akcí.“ To vlastně znamená, že nemůžeme nikoho diskriminovat na základě jeho pasu.
Oba dva tábory mají pádné argumenty a my se můžeme svobodně rozhodnout, ke kterému se přidáme, ale MOV by konečně měl ukázat světu, kde je jeho místo a přestat si hrát s dvojím plamenem. Zkrátka, ať to dopadne jakkoliv, Ruská federace z toho musí vyjít jako poražená.
