Právě si prohlížíte Rozštěpená levice a tři krajně pravicoví kandidáti. Ve Francii na jaře není koho volit a těží z toho prezident Macron

Do prvního kola francouzských prezidentských voleb zbývá měsíc a půl. Kampaně jsou v plném proudu a kandidáti se připravují na první společné debaty. Pojďme si společně zrekapitulovat předvolební boj nejvážnějších kandidátů.

Ve Francii hrají prezidentské volby nejdůležitější roli a prezident má rozsáhlé politické pravomoci, neboť Francie je poloprezidentská republika. Volby jsou dvoukolové a v mnohém připomínají volbu hlavy státu v Česku. Z prvního kola postupují dva kandidáti s nejvyšším počtem hlasů, po čtrnácti dnech se voliči vrátí k urnám a ve druhém kole zvolí jednoho ze dvou kandidátů.

Kandidáti na prezidenta musí splnit řadu podmínek. Jednou z nich je podmínka „500 podpisů“. Každý z uchazečů musí do 4. března získat 500 podpisů od francouzských politiků, ať už poslanců, senátorů nebo starostů. Opatření bylo přijato ve snaze zamezit přetlaku kandidátů, v letošních volbách se však tato podmínka ukázala být nebývale obtížnou. V současné době reálně hrozí, že čtyři kandidáti – Christiane Taubira, Éric Zemmour, Jean-Luc Mélenchon a Marine Le Pen voleb kvůli podmínce pěti set podpisů nebudou moci prezidentského klání účastnit. Očekává se, že ostatní politici proto vyzvou své spolustraníky k podpoře těchto kandidátů, aby se mohli voleb zúčastnit. V opačném případě by šlo o ránu pro jejich legitimitu.

Krajní levice: stálice Mélenchon

Krajně levicová strana „La France insoumise”, česky Nepoddajná Francie, vyslala do voleb nejznámějšího krajně levicového politika a stálici této strany, Jean-Luca Mélenchona. V předvolebních průzkumech se Mélenchon dlouho pohyboval pod hranicí deseti procent, avšak v poslední době jeho preference mírně vzrostly. Do jisté míry se tak může opakovat scénář z prezidentských voleb z roku 2017, v nichž se Mélenchon rovněž držel kolem desetiprocentní hranice a poté, díky přesvědčivým výkonům v televizních debatách, kde dokázal zúročit své rétorické schopnosti, se dokázal dostat až na 19 procent.


Data podpory jednotlivých prezidentských kandidátů uvedená v textu pocházejí z volebních průzkumů IFOP k 20. 2. 2022.


Na krajní levici má Mélenchon nečekaného „konkurenta”. Tím je komunista Fabien Roussel, který v průzkumech drží čtyři procenta. To je pro komunisty nebývalé dobrý výsledek, díky němuž se dokázali dostat i před kandidátku někdejšího levicového hegemona, Socialistů.

Levice: příliš mnoho kandidátů

Francouzská levice zůstává velmi rozdělená. O podporu voličů se uchází hned pět kandidátů z jejích řad. Kandidáti levice mají často velmi shodné programy a vzájemně se oslabují. Nejvážnějším levicovým kandidátem je zástupce strany Zelených Yannick Jadot. I ten však dosahuje jenom lehce nad pět procent.

Na rozdrobenosti levice nic nezměnilo ani pořádání levicových primárek, které se změnily v jedno velké fiasko. Nebyly totiž organizované některou politickou stranou, ale občanskou iniciativou, která si přála spojit levici a nalézt kompromisního kandidáta. Takovéto spojení si dle průzkumů přálo 85 procent francouzských levicových voličů.

Proti této snaze byla však většina levicových kandidátů a z rozdílných důvodů se jich rozhodli neúčastnit. To byl například případ Jadota a Mélenchona. Nejzmatenější přístup vůči primárkám zaujala socialistická kandidátka a pařížská starosta Anne Hidalgo. Ta nejprve s velkou slávou přislíbila účast, aby ji poté odvolala.

Levicové primárky nakonec vyhrála bývalá ministryně spravedlnosti a ikona levice, Christiane Taubira. Byla ostatně jedinou vážnější kandidátkou, která se primárek účastnila. Po jejím zvolení ji však ostatní kandidáti odmítli jako „kandidáta sjednotitele“ uznat. Primárky tak svůj cíl nesplnily a roztříštěnou levici spojit nedokázaly.

Aby toho nebylo málo, tak dva týdny po jejím zvolení Taubiru opustila část  členů její bývalé strany Parti radical de gauche (Levicová radikální strana). Ti se tak rozhodli zřejmě pod nátlakem Socialistické strany a její kandidátky Hidalgo. Taubira tím pádem patrně nesplní podmínku 500 podpisů, kterých má v současné době pouze 86.

Republikánská prezidentská kandidátka a vítězka stranických primárek Valérie Pécresse, Foto: Wikimedia Commons

Hidalgo se tak politikařením zbavila jedné konkurentky. Na druhou stranu je otázka, do jaké míry jí to prospěje. Preference Hidalgo jsou momentálně na dvou procentech, což pro kdysi silnou Socialistickou stranu znamená jeden z největších volebních propadáků v její historii.

Slabá levice tak nahrává Mélenchonovi, který je zatím z levice nejúspěšnější. Ten se snaží přesvědčit voliče s tím, že pokud chtějí, aby jejich hlas byl slyšet a levice měla zástupce ve druhém kole, tak musí volit právě jeho.

Střed: hegemon Macron

Politický střed je opanován hegemonem a současným prezidentem Emmanuelem Macronem. Macronovi v současné době průzkumy veřejného mínění přiznávají kolem 25 procent a o jeho postupu do druhého kola, ale pravděpodobně i celkovém vítězství, není moc pochyb. Jediný kandidát, který má alespoň drobnou šanci ho ohrozit ve druhém kole, je Republikánská kandidátka Valérie Pécresse.

U Macrona je však pro kontext nutné zmínit několik důležitých „drobností”. Tou nejdůležitější je, že stále oficiálně neoznámil svoji kandidaturu, což se zdá být měsíc a půl před volbami minimálně zarážející. Dosud Macron na otázky kolem jeho kandidatury odpovídal, že „má zájem” se voleb účastnit, nicméně že v současné době je plně pracovně vytížen a o kandidaturu se nemá čas starat.

Macronova strategie „nebýt kandidátem” mu přináší větší volnost. Oficiální prezidentští kandidáti mají totiž omezený prostor a čas v televizním vysílání a peněžní limity na svou kampaň. Macron tak může prozatím dělat kampaň za státní peníze a dostává v médiích neomezený prostor.

Další nestandardní skutečností je, že se současný prezident rozhodl neúčastnit televizních debat s ostatními kandidáty. Francouzi tak neuvidí přímou konfrontaci s rivaly a Macron před nimi nebude muset obhajovat svůj končící mandát.

Někdejší přední tvář francouzské krajní pravice a hlavní soupeřka Emmanuela Macrona v prezidentských volbách před pěti lety Marine Le Pen, Foto: Wikimedia Commons

Tyto Macronovy kroky se ale řadě Francouzů příliš nezamlouvají a do jisté míry je to utvrzuje v jejich přesvědčení o Macronově aroganci.

Pravice: všichni za Pécresse

Do pravicového spektra by do jisté míry bylo možné zařadit také Macrona. V průběhu jeho prvního mandátu se jeho zprvu středová politika stočila doprava. Avšak hlavním kandidátem pravice v těchto volbách je Valérie Pécresse, vyslankyně za Republikánskou stranu. I když je otázka, nakolik je i ona umírněně pravicová.… Na svém nedávném mítinku zmínila pravicovou nacionalistickou teorii „Velké výměny”, podle které jsou Evropané progresivně nahrazováni populací z Afriky a Blízkého východu. Tato teorie je oblíbená krajní pravicí, Zemmourem a Le Pen.

Na Pécresse je patrné, že jeden z jejích nejbližších poradců je Eric Ciotti. Ciotti vyhrál první kolo voleb republikánských primárek a až v tom druhém byl poražen právě Pécresse. Ciotti se netají svými ostrými názory na bezpečnostní otázky a migraci. Často je jeho politická vize srovnávána s tou Zemmourovou, tedy s radikální pravicí.

„Je potřeba znovu získat kontrolu nad svým osudem a suverenitou našich hranic“ nebo „Budeme muset vyčistit všechny čtvrti, které se staly oblastmi bez zákona”, mohli jsme si tak od Pécresse během kampaně v posledních týdnech vyslechnout. Pécresse považuje kontrolu migračních toků za „hlavní výzvu pro společnost“. I neogaullističtí Republikáni se tak v reáliích prezidentské kampaně přibližují krajní pravici.

V poslední době se však Pécresse nedaří. Její proslovy působí až směšně, když se snaží imitovat hlasovou artikulaci Charlese de Gaulla. Vzhledem k jejím nepřesvědčivým vystoupením zaznamenala za poslední týdny propad v průzkumech o čtyři až pět procent a drží si v odstupu za Macronem podobnou podporu jako dva hlavní kandidáti krajní pravice.

Krajní pravice: souboj mezi Le Pen a Zemmourem

O hlasy voličů krajní pravice bojují právě dva kandidáti: stálice Národního shromáždění Marine Le Pen (16 %) a politický komentátor Éric Zemmour (16,5 %). Le Pen v posledních letech zmírnila svoji extremistickou rétoriku, což dalo prostor Zemmourovi, aby zaplnil její prostor na pravém okraji. Ten tedy získává podporu od voličů, kteří se v Le Pen zklamali nebo pro ně někdejší soupeřka Emmanuela Macrona z druhého kola prezidentských voleb dostatečně radikální.

Le Pen se, stejně jako Pécresse, v kampani spíše trápí. Její projevy nejsou tolik výbušné, působí jako bez energie a v médiích se o ní příliš nepíše. Je tedy až překvapením, že se stále drží na třetím místě za Zemmourem. Tato její podpora pramení zejména od dlouholetých skalních příznivců, kteří ji přes vyčerpanou kampaň zatím neopustili.

Je to však právě Zemmour, kdo na sebe strhává velkou mediální pozornost. A to zejména díky jeho ostrým, a v mnoha případech rasistickým a misogynním výrokům, které v médiích často rezonují a šíří se dále. Jeho program založený na odmítání migrace a protekcionismu v lecčems připomíná Trumpovu kampaň „America First”.

Éric Zemmour na předvolebním mítinku své strany Reconquête ve městě Villepinte loni v prosinci, Zdroj: Wikimedia Commons

Popularita Zemmoura stále roste. V prosinci a lednu stagnoval kolem 12 procent a už se zdálo, že se na Pécresse a Le Pen nedotáhne. Za poslední týdny však navýšil svůj zisk o zhruba pět procent a to mu v průzkumech vyneslo druhé místo těsně před Le Pen se ziskem 16,5 procent.

Zemmourovi se daří přebírat voliče od pravicových Republikánů a krajně pravicového Národního Shromáždění. Jeho nově založená strana Reconquête (Znovudobytí) oficiálně čítá přes sto tisíc členů. Pro srovnání Socialistická strana, která desetiletí byla jednou z hlavních francouzských politických stran, jich má pouze 22 tisíc. Na druhou stranu je nutné podotknout, že definice „člena” a pravidla členství se u různých francouzských politických stran často podstatně liší.

K dobrým výsledkům Zemmourovi také nahrává ne zcela přesvědčivá kampaň Pécresse a Le Pen.

Krajní pravice má tedy své kandidáty na průběžném druhém a třetím místě, jinými slovy, každý třetí Francouz volí krajní pravici. K tomu můžeme ještě přičíst hlasy pro Pécresse, která ke krajní pravici vzhledem k nedávným výrokům na adresu migrace také nemá zrovna dvakrát daleko.

Pohled z Francie

Macron s oznámením kandidatury nemůže už dlouho otálet, protože zájemci o prezidentský úřad musí své kandidatury oznámit do 4. března. Očekává se, že Macron tak učiní po 28. únoru a nejprve se zaměří na mírové vyřešení krize na Ukrajině. V případě, že však bude ještě začátkem března krize na východě Evropy přetrvávat, tak bude velmi pikantní, že Macron bude oznamovat svoji kampaň právě ve chvíli vojenského střetu mezi Ruskem a Ukrajinou.

Pokud Macron ohlásí svoji kandidaturu, o čemž není velkých pochyb, tak s největší pravděpodobností volby vyhraje. Jeho vítězství navíc může napomoci i to, pokud by se do druhého kola dostal některý z kandidátů krajní pravice. V tomto případě by se za Macrona zřejmě postavila velká většina voličů, kteří se spojí tváří v tvář hrozbě prezidenta či prezidentky z tábora krajní pravice. Tuto „hráz” proti radikálům dokreslují také předvolební průzkumy. Pokud by například Zemmour podle postoupil do druhého kola s Macronem, tak by podle volebních projekcí získal pouhých 38 procent oproti Macronovým 62 procentům.

Podpořte unikátní projekt největšího českého studentského média. Vaše finanční dary v libovolné výši prosím posílejte na účet 2401503935/2010 a informujte nás o nich na e-mailu info@slisty.cz. Více informací naleznete zde.

V minulých měsících jsem měl možnost se bavit o volbách s desítkami Francouzů a nejsilnější dojem, který ve mně tyto rozhovory zanechaly, je ten, že vlastně z pohledu většiny obyvatel „není koho volit“. Je to paradoxní, vždyť voleb se účastní tolik kandidátů.

Ale pokud si vezmeme levici, tak ta se kvůli osobním ambicím jednotlivých kandidátů nedokázala sjednotit. Levice je v těchto volbách tedy spíše do počtu a levicová témata v nich nejsou příliš slyšet. Místo toho dominuje „bezpečnost a migrace“.

Pravicová strana Republikánů se nakonec dokázala dohodnout na primárkách a v nich zvolit Pécresse jako oficiální stranickou prezidentskou kandidátku. Na druhou stranu, Pécresse zvolila velmi tvrdou linii a posunula Republikány o notný kus doprava. Řada Francouzů s cynismem proto konstatuje, že neexistuje žádný pravicový kandidát, zato však existují tři krajně pravicoví. I pravicoví voliči proto mají s výběrem vhodného kandidáta problém.

Z této nespokojenosti zřejmě nejvíce těží Macron. Spousta voličů, a především těch levicových, se v něm sice zklamalo, ale protože mu v těchto volbách nevyvstal žádný vážnější protikandidát, tak Macron nadále sbírá i jejich hlasy. Obrazně je možno říci, že současný prezident je tak jednookým králem mezi slepými.

V těchto volbách však ale ani tolik nepůjde o to, kdo je vyhraje, ale jaká bude volební účast. Od roku 1965, tedy od prvních přímých voleb Francouzské Páté Republiky, se účast v prezidentských volbách drží kolem 80 procent, jak v prvním, tak ve druhém kole. Současné průzkumy však odhadují účast pro nadcházející volby nebývale nízko na pouhých 65 procentech. To by byl výrazný propad a  pouze doklad toho, že voliči si nedokáží z aktuální nabídky kandidátů vybrat a čím dál tím méně se identifikují s politickou reprezentací Páté Republiky. 

Autor je spolupracovník redakce. Předchozí text Daniela Dobiáše pro Studentské listy na téma francouzských prezidentských voleb čtěte zde.

Daniel Dobiáš

Spolupracovník redakce a student univerzit Sciences Po a Sorbonna ve Francii.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..