Po posledních volbách do Poslanecké sněmovny, ve kterých získali jen čtyři mandáty a pozici nejslabšího partnera ve Fialově vládě, se Piráti pokoušejí před dalšími, podzimními komunálními a senátními volbami o restart. Chtějí navázat na dobu, kdy svou agendou s důrazem na boj proti korupci a nemainstreamová témata do rozhodující míry sami určovali svou politickou budoucnost.
Od doby, kdy v roce 2017 Piráti rázně vstoupili do Poslanecké sněmovny, se toho pro stranu mnoho změnilo. Ač čtyři roky sdílela s několika dalšími opoziční postavení a její poslanci vynikali pílí a často mravenčí prací v ne tolik viditelných sněmovních orgánech, tak se ve skutečnosti, jak tomu u parlamentní opozice obvykle bývá, v této roli skrýval i tlak na to, aby nabídla vlastní alternativní koncepci správy země.
Potřeba pracovat věrohodně s vlastním programem, ale i tematicky expandovat pak zásadně narostla v době covidové krize, která přinesla do rozhodovacích procesů státu viditelný zmatek. Rostoucí nedůvěra v Babišovu vládu byla pro opozici hlasitým zvonkem k uvědomění toho, že najednou musí Česku nabídnout víc než jen protestní slogany.
Touha po změně a tlak na integraci opozičních sil v první fázi vyvolaný sérií velkých protivládních demonstrací proběhnuvších ještě před obrovskou zdravotnickou krizí, která minimálně na několik měsíců pozastavila standardní fungování společností po celém světě, dovedl politickou scénu nespokojenou s mocenským kartelem Zeman-Babiš k vytvoření dvou koalic: jedné Pirátů a STAN a druhé ODS, lidovců a TOP 09.
Rostoucí nedůvěra v Babišovu vládu byla pro opozici hlasitým zvonkem k uvědomění toho, že najednou musí Česku nabídnout víc než jen protestní slogany.
Vzhledem ke specifikům českého volebního systému se tato strategie jevila jako logická a v konečném výsledku se ukázala i jako životaschopná a úspěšná. V momentě, kdy se Piráti spojili se stranou se silnými regionálními kořeny, jíž se v posledních letech podařilo etablovat i na celostátní úrovni, bylo ale jasné, že se již daleko vzdálili nejen od svých počátků, ale i od doby nedávno minulé, kdy objížděli republiku s předvolebním vězeňským autobusem.
Od strany, která měla ambice vládnout Česku a jejíž předseda byl mediálně pasován do role jednoho ze tří vážných kandidátů na premiéra, se jednoduše očekávalo víc než rčení „Pusťte nás na ně“. Piráti spolu se Starosty museli vypracovat komplexní program reagující na aktuální problémy ve zdravotnictví, školství i ve všech oblastech, jež od vlády vyžadují dlouhodobá řešení. Na Ivana Bartoše čekal nelehký úkol: přesvědčit voliče, že právě on je lepším kandidátem na premiéra než Andrej Babiš nebo Petr Fiala. Přestože si zpočátku našla předvolební koalice Pirátů a STAN v obou stranách mnoho odpůrců, spory po jejím vytvoření utichly. Všechny opoziční strany měly jeden hlavní cíl: aby už nepokračovala Babišova vláda.
Cesta koalice Pirátů a STAN k volbám byla trnitá. Ne snad že by jí vnitřně cloumaly rozpory, čím dál více se ale ukazovalo, že se voličům sice daří srozumitelně vysvětlovat nevýhody volby Babiše, zároveň se ale taková komunikace špatně propojuje se zdůrazněním výhod volby liberální koalice. Pirátská analýza, která po poslaneckých volbách zpětně hodnotila chyby vedoucí k nevalnému výsledku, také naznačila, že za spoustu problémů mohly nedostatky v kampani, například podle Pirátů trochu zapíraná kroužkovací kampaň Starostů.
Heslo „Vraťme zemi budoucnost“ toho příliš neřeklo voličům Pirátů zvyklým na politiky namalované za mřížemi, zato dokázalo oslovit ty, kteří chtěli ve volbách podpořit své známé regionální tváře. Výsledkem byl asymetrický výsledek zvýrazněný zásadním neúspěchem Pirátů, ale také přesvědčivé vítězství koalice SPOLU, které se povedl závěr kampaně.
Všechny strany předvolebních koalic dostály svým závazkům daným před volbami a Piráty – přestože se svými čtyřmi poslanci těžko mohli zvrátit přesvědčivou vládní většinu – zapojily do procesu formování nové vlády. První měsíce vládnutí ukázaly, že přestože si Fialův kabinet dokázal dát celkem konkrétní programové prohlášení, jež vycházelo z kompromisu mezi všemi programy zúčastněných stran, tak realita vládní agendu rychle proměnila.
Heslo „Vraťme zemi budoucnost“ toho příliš neřeklo voličům Pirátů zvyklým na politiky namalované za mřížemi, zato dokázalo oslovit ty, kteří chtěli ve volbách podpořit své známé regionální tváře.
Vladimir Putin rozpoutal válku na Ukrajině a ve viditelnější míře než dříve se objevily ekonomické problémy. Piráti mezitím vnitřně komunikovali (a stále komunikují) o tom, kam stranu posunout dál, mezitím se ale jejich zástupci téměř vytratili z veřejného prostoru. Pokoušejí se zdůrazňovat, že i ministr zahraničí, jímž je člen jejich strany, hraje v současné krizi zásadní roli, zároveň však těžko stíhají mediální tempo koalice SPOLU a zejména pak ODS.
V tuto chvíli zbývá do komunálních a senátních voleb už jen o něco málo více než čtvrt roku, z čehož ještě velkou část tvoří poslanecké i vládní prázdniny. Klíčový cíl Pirátů je jasný: přestože je v České republice více než 6 tisíc obcí, zásadní je obhájit post primátora v Praze. Kromě toho se nyní podílejí na vládních koalicích v Brně a Ostravě, což z celostátního hlediska není rovněž vůbec bezvýznamné. Jakýkoliv další úspěch v některém z velkých měst by byl samozřejmě příjemným bonusem.
Komunální kampaň Pirátů, kterou strana představila v minulém týdnu, by se dala charakterizovat jako návrat ke kořenům. Symptomatické je totální odstřižení od prvků společné kampaně se Starosty a naopak návrat k „tradičním“ pirátským tématům. Heslo „Odvaha dělat, co je správné“ poukazuje na klasickou protestní bázi Pirátů, kteří se nebojí tnout do korupce na radnicích, upozorňovat na netransparentnost nebo trvat na participativních rozpočtech, na kterých dlouhodobě lpí jako na znaku otevřené a důvěryhodné politiky. Nepřítel není celostátně určený, v regionech jím však často bývá ODS nebo hnutí ANO. Vizuálně strana doplňuje heslo tvářemi kandidátů spolu s obrysy jednotlivých velkých měst za kombinace černé, šedivé a bílé barvy.
Návrat ke kořenům však nemůže být úplný, Piráty tak v budoucích měsících čeká hlavně vysvětlování toho, jak jde dohromady protestní étos požadující vyvětrané radnice spolu s faktem, že se strana celostátně podílí na vládě nebo čtyři roky vládne hlavnímu městu. Právě v Praze i dalších městech, kde se strana podílí na vládnutí, je koncept posunutý trochu jinam: spočívá především v obhajobě kroků dosavadních koalic. Zdeněk Hřib se chlubí úspěchy magistrátu v boji s dvěma velkými krizemi a s tím se „pirátské hodnoty“ pokouší kombinovat. Propojení prvotní pirátské ideje s politickým realismem je viditelné i ve výběru některých témat: už teď je zřejmé, že jím bude na mnoha místech dostupnost především nájemního bydlení, což se setkává s prioritami ministra pro místní rozvoj a předsedy strany Ivana Bartoše.
Ačkoliv se strana pokouší neopakovat strategie, jež se neosvědčily – a i snaha o poučení se z vlastních chyb může být v politice někdy vnímaná jako velice pozitivní atribut -, není vůbec v jednoduché pozici. Nemůže tak jako STAN silně pracovat se svými regionálními organizacemi, nemá tak hluboce zakořeněné struktury ve většině středně velkých měst jako ODS, ČSSD nebo lidovci. V posledních volbách se projevilo, že má určité personální limity: pokud je před podzimními volbami tento problém někde viditelný, je to zejména u kandidátů do horní parlamentní komory. Pokud bychom totiž Piráty chtěli vnímat jako do určité míry generační stranu, je jedním z logických důsledků, že dokáže vygenerovat méně kandidátů starších 40 let než některé ostatní strany. Nelze ani opomenout celostátní preference, v posledních průzkumech se strana nebezpečně točí kolem magické pětiprocentní hranice volitelnosti, což celkově ovlivňuje nálady voličů a to, s jakými politiky do budoucna počítají.
Před Piráty je před podzimními volbami ještě spousta práce, kterou pro případný úspěch nelze vyřídit jinak než snahou o maximální důvěryhodnost. Jestli k tomu na komunální úrovni pomůže návrat k autenticitě mládí spojený s prvními dospělými zkušenostmi, se ukáže na konci září.
