Autonomní sociální centrum Klinika, squat na pražském Žižkově, je po čase opět ve středu pozornosti. Odpůrci argumentují, že Klinika porušovala nedotknutelnost soukromého vlastnictví, „jednu ze základních hodnot naší společnosti“ a rovněž rozhodnutí Ústavního soudu, který ji v listopadu nařídil budovu vyklidit. Pokud však budeme na počínání kolektivu kolem Kliniky nahlížet jen na základě těchto dvou argumentů, ochuzujeme se o část příběhu, který v našich zeměpisných šířkách nemá obdoby.
Po zkušenosti s brutálním vyvlastňováním za minulého režimu berou postkomunistické společnosti soukromé vlastnictví obzvlášť vážně a jeho jakékoliv porušování jako útok na samou svoji podstatu. V debatách o Klinice to vidíme velmi dobře. Každý majitel má však kromě práva zároveň odpovědnost za svůj majetek. Navíc u případu Klinika nejde ani tolik o soukromé vlastnictví, jak si později ukážeme.
Ústavní soud (ÚS) je instituce, jejíž rozhodnutí v právním státě musí respektovat každý včetně kolektivu Kliniky. Podle ÚS „nelze tolerovat okupaci cizích objektů bez právního důvodu jen proto, že jsou momentálně nevyužívány“. Soud tak reagoval na požadavek současného majitele objektu, státní organizace Správa železniční dopravní cesty (SŽDC), který přišel před několika měsíci s plánem zřídit v budově kanceláře. Podívejme se ale na některá fakta ohledně vlastnictví Kliniky.
Budova bývalé plicní Kliniky byla prázdná už od roku 2005. Stát o ni ale až do obsazení v roce 2014 nejevil žádný zájem, podobně jako u stovek jiných prázdných budov ve svém vlastnictví (!). Majitel, respektive Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM), však nejdříve ke Klinice přistupoval shovívavě. V letech 2015 a 2016 měla Klinika se státem smlouvu o výpůjčce. Potom se ale přístup státu změnil.
Odmítl prodloužit Klinice smlouvu i případně převést budovu na Hlavní město Prahu, které chtělo pokračování Kliniky a budovu začaly dostávat do správy různé státní složky. Nejprve GIBS, potom zmíněná SŽDC, která se i přes marné vyjednávání kolektivu Kliniky obrátila na soud. O Kliniku projevila loni zájem i MČ Praha 3, chystanému vyklizení podpořenému verdiktem Ústavního soudu se však už nestihlo zabránit.
V zahraničí jsou případy, kdy squatteři mohli po dohodě s majitelem v domech zůstat. Squatterské čtvrti jako berlínský Kreuzberg či kodaňská Christiania na squattingu dokonce vybudovaly image celého města. I Klinika tak mohla dopadnout.
Šlo o to směnit budovu Kliniky za některou z prázdných budov v majetku hlavního města. Mnohé prázdné budovy v majetku státu i města by také byly pro účely SŽDC mnohem vhodnější. Jeden z mnoha takových prázdných domů v majetku České republiky stojí na adrese Washingtonova 21 hned vedle Hlavního nádraží.
Vezmeme-li tedy v potaz snahu Prahy a MČ Praha 3 zachovat Kliniku, stovky prázdných domů ve státních rukách a kulturní význam Kliniky, tak prostě nemůžeme nazvat předmět sporu soukromé vlastnictví, ale neochota, nesympatie a strach některých státních úředníků, politiků a části veřejnosti k podobným projektům, které stály Kliniku krk.
Případ Klinika nám ale mnohé ukázal. Nejen neschopnost státu se starat o svůj majetek, ale donutil nás i přemýšlet nad soukromým vlastnictvím na základě konkrétních okolností jeho porušování. Byl bych do budoucna mnohem radši, kdyby veřejnost nebrojila proti prostorům jako Klinika, ale proti vylidňujícímu se centru Prahy ničenému masovým turismem, nedostupnému bydlení nebo třeba klimatické změně, zkrátka něčemu, co nám všem opravdu reálně škodí.
Já sám jsem byl na Klinice mnohokrát. Navštívil jsem tu pár desítek skvělých a inspirativních přednášek o mizerných podmínkách zaměstnanců České pošty, udržitelném rozvoji, nebo právě soukromém vlastnictví. Poseděl jsem v kavárně, zapojil se do komunitního vaření ze surovin vyhozených supermarkety nebo donesl vyřazené oblečení do Free shopu. Přitom opravdu nejsem zakuklenec v rudém šátku s kapucí, jak jsou v médiích někdy zobrazovaní „sympatizanti Kliniky“.
Klinika je pestrou směsicí aktivit a lidí všech možných zaměření a názorů. Její hlavní role však bylo komunitní, sociální a vzdělávací centrum pro ty nejširší vrstvy obyvatel. Mimo přednášky a vaření jste tu mohli navštívit bezplatné jazykové kurzy, workshopy, dílnu, knihovnu, komunitní zahradu, koncerty, promítání, fungovalo tu alternativní rádio Street Culture nebo školka a mnoho dalšího.
Klinika vznikala svépomocí, bez grantů od státu nebo jakýchkoliv finančních odměn pro kolektiv Kliniky, vznikala z darů podporovatelů nebo jen rukama lidí co jí navštěvovali. Fotky „bordelu na Klinice“, které nyní obletují internet, jsou přinejmenším nepřesné.
Pravda. Mohly tak někdy vypadat některé obytné místnosti, ale ruku na srdce, kdo z nás má dokonale uklizený pokoj nebo vždy umyté nádobí? Klinika byla ruina plná odpadků naposledy v roce obsazení. Už o dva roky později se stala velmi pěkně a stylově zařízeným prostorem, který se průběžné vylepšoval svépomocí vyrobeným i darovaným nábytkem a vybavením.
Ne každému by také sedl levicový étos Kliniky, do pestré kulturní a mozaiky města však Klinika měla své nenahraditelné místo, stejně jako třeba Národní divadlo nebo klub Duplex na Václaváku. Doufám že brzy vznikne podobný prostor, kde snad proběhne lepší domluva s majitelem a tento prostor bude sloužit všem, kteří o to budou stát.
