Je tomu tak dnes a denně, kdy jsme na sociálních sítích svědky debaty na téma stejnopohlavních sňatků, chcete-li manželství pro všechny. Co mi v debatě chybí, co je v ní navíc a co bychom měli dělat? 

V diskusích o stejnopohlavních sňatcích se dle mého zpravidla objevují dvě roviny problému. Jednak je to nerovnoprávné postavení statutu registrovaného partnerství v mnoha životních situacích ve srovnání s institutem manželství a jednak je to (konzervativci často nadnášené) téma adopce a výchovy dítěte, případně přístup k rodičovství jako takový.

Klíčové je zmínit na úvod jednu důležitou věc – problematiku nelze řešit bez diskuse. Nedávno jsem se setkal na sítích s komentáři typu “Diskutovat o tom je nesmysl, o lidských právech se nediskutuje.” K tomu, jak vágní je taková argumentace se ještě dostanu, jedno je však jisté – ani jedna ze stran (ať už jde o liberály či konzervativce) se doposud k nějakému rozsáhlému a vstřícnému dialogu neodhodlala. Proč? Případné dotazy vznášejte na jejich představitele. 

Abych ještě na začátek rozpustil všelijaké debaty – ano, jsem členem ODS a jsem pro možnost uzavírání stejnopohlavních sňatků. Má to však svá ale, a k těm bych se v textu rád dostal.

Dialog? To těžko.

O stejnopohlavních sňatcích je nutno vést dialog. Bez výhrad. Jak nedávno zmínil ministr Blažek ke členství nejmenovaného úředníka ministerstva spravedlnosti v předrevoluční KSČ: Začít se musí dialogem. V celé problematice stejnopohlavních sňatků ho postrádám vlastně ze všeho nejvíce, osobně možná ještě více než samotné stejnopohlavní sňatky.

Namísto otevřenosti a snahy se dohodnout jsme svědky napadání mezi zástupci protichůdných názorových táborů (všichni si určitě vybavíme libovolnou poznámku o poškození tradiční rodiny na jedné straně či středověkém původu ze strany druhé). O nutnosti vést nad různorodými problematikami diskusi jsem však již psal a proto bych se nerad zacyklil.

Lidské právo? Možná.

Pokaždé, když od někoho slyším, že je možnost uzavřít stejnopohlavní sňatek lidským právem, vzpomenu si na památnou větu “Já mám právo sedět!” Nechci se nikoho dotknout, ale občas mi obě zvolání přijdou takřka totožná. 

Proč není možnost uzavírání stejnopohlavních sňatků lidským právem? Abyste dostali odpověď, nemusíte být právními filosofy, politiky ani psychology – stačí vám přečíst si Evropskou úmluvu lidských práv. Manželství zde upravuje článek 9 v druhé hlavě dokumentu s noblesním názvem „Svobody”: Právo uzavřít manželství a založit rodinu je zaručeno v souladu s vnitrostátními zákony, které upravují výkon těchto práv.

Dle informací na webových stránkách Evropské agentury pro lidská práva dokonce zmíněný článek nezakazuje ani nepřikazuje status sňatku přidělovat osobám stejného pohlaví. Česká Listina základních práv a svobod se dokonce k podobě manželství ani nevyjadřuje. Můžeme tedy o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat – na manželství mezi homosexuály žádné „právo” neexistuje. Otázkou diskuse je, jestli by explicitně takové právo mělo existovat či ne. Pokud se však chceme bavit věcně, musíme si nutně přiznat, že „právo” uzavřít homosexuální sňatek prostě neexistuje. A já jsem osobně pro to, abychom takovou diskusi klidně vedli.

Zrovnoprávnění registrovaného partnerství? Jistěže

Častým argumentem, který je obvykle nesprávně užíván ve prospěch manželství pro všechny, je nerovnoprávné postavení registrovaného partnerství, ačkoliv se v podstatě jedná o dvě rozdílné problematiky. 

Registrované partnerství není v České republice rovnoprávné se statusem manželství, prostě není. A to je problém, jelikož tady musím dát částečně za pravdu aktivistickým organizacím, že homosexuálové jsou v tomto ohledu de iure diskriminováni v široké paletě životních událostí, kdy mají „registrovaní partneři” řadu nevýhod oproti „manželům”. Proto je potřeba, a na tom panuje víceméně většinová shoda, aby se registrované partnerství zrovnoprávnilo s manželstvím ve všech ohledech. A že by to nestačilo? Nestačilo k čemu? Rovnoprávnost by byla tímto krokem dosažena a jako laik mám pocit, že je to jediný způsob, jak objektivně měřit, jestli je něco „v pořádku”. Vše ostatní jsou pouhé dojmy a názory v rozsáhlé nediskusi. A pověstné „Já mám právo sedět!” opravdu není třeba zmiňovat. 

Co se týče názvu (i ten je často argumentem při vášnivých debatách, vzpomeňme „registrují se auta, nikoliv lidé”), není nic jednoduššího, než přijít za legislativci a dát registrovanému partnerství jiný název. Mezi námi homosexuály je obrovské množství kreativních, inteligentních lidí a já pevně věřím, že název registrovaného partnerství je vskutku překonatelným detailem. 

A co politika? E – e.

Původně jsem měl v této části v úmyslu nastínit svou odpověď na otázku v nadpisu, ovšem rozhodl jsem se tomuto tématu věnovat v budoucnu vlastní komentář. Co tedy se závěrem? Jedno jediné je důležité mít stále na paměti – jak tvrdil TGM, demokracie je diskuse. Diskutujme na evropské i národní úrovni o lidském právu na homosexuální sňatek, diskutujme o zrovnoprávnění registrovaného partnerství, diskutujme o názvu registrovaného partnerství. Chceme-li dosáhnout v této věci posunu, nic jiného nám (jak konzervativcům, tak liberálům) koneckonců nezbývá.

Autor je spolupracovník redakce a člen ODS.