Proč se vláda premiéra Petra Fialy (ODS) nerozhodla zastropovat ceny pohonných hmot? Proč se vláda nerozhodla zrušit DPH na energie? Odpověď na obě tyto otázky je jednoduchá – víra. Konkrétně víra v trh a jeho schopnost seberegulace. Avšak nesmíme zapomínat, že víra bývá slepá.
Podívejme se nyní na nepříjemná fakta. Nic nenasvědčuje tomu, že by se ceny benzínu a nafty měly v dohledné době vrátit na úroveň před ruskou invazí na Ukrajinu. Ekonomka Komerční banky Jana Steckerová prohlásila, že se s vyššími cenami budeme muset v následujících měsících smířit.
Nabízí se ovšem otázka, jak se s nimi má smířit 16 procent českých domácností žijících pod hranicí chudoby, které počítají každou korunu. Skokové zdražení pohonných hmot se promítlo do cen základních potravin, jež jsou už tak vysoké kvůli inflaci, kterou máme třetí nejvyšší z celé EU. A drastické navýšení cen plynu hrozí vyvoláním krachu dalších dodavatelů, a to i dodavatelů poslední instance. Není proto divu, že bývalý ministr financí Miroslav Kalousek (TOP 09) řekl, že až pětina všech českých domácností může spadnout do dramatické chudoby. Česká republika stojí tváří v tvář perfektní bouři – kombinaci hned několika krizí na ráz. Čas jednat je teď. Ale vláda tak nečinní.
Těch několik opatření, která měla přispět ke snížení cen pohonných hmot, jako byl zákaz přimíchávání biopaliv či zrušení silniční daně, označila ekonomka Ilona Švihlíková za spíše směšné a nestojící ani za analýzu. Problémem je vládní mantra: nechceme plošná opatření, chceme pomoct jen těm, co to doopravdy potřebují. To vedlo například k tomu, že místo zrušení DPH na energie vláda zvýšila příspěvek na bydlení. Systém jeho získání je však značně nepřehledný a stát se nikdy nesnažil o něm zvýšit informovanost. Výsledkem pak je, že příspěvek nepobírá značná část domácností, které by na něj měly nárok (6 z 10 rodin, u seniorských domácností je to až 8 z 10).
Zvýšení příspěvku na bydlení se tak z hlediska nějaké sociální pomoci jeví jako naprosto neúčinný krok. Vtip je v tom, že šlo o krok čistě politický – aby nikdo nemohl vládu ovlivnit z nečinnosti. Takže co trh se svojí schopností seberegulace? Pomůže zastavit zdražování?
Chudí chudnou, bohatí bohatnou
Případ pohonných hmot je v tomto směru vše vypovídající. Dle dat Evropské komise narostla cena nafty v České republice od 21. února do 7. března o 20,1 %. To představovalo druhý největší nárůst v celé EU, před námi už bylo jen Německo. Tempo zlevňování benzínu a nafty, které jsme zažívali v průběhu 13. až 14. března pak bylo mnohem pomalejší než tempo zlevňování ropy na světových trzích. Podle ekonoma Trinity Bank Lukáše Kovandy je jasné, že paniky na trzích využili zpracovatelé ropy, distributoři a pumpaři k navýšení svých marží.
Jak napsal Albert Einstein ve svém slavném eseji Proč socialismus: „Ekonomická anarchie kapitalistické společnosti, jaká dnes existuje, je podle mého názoru skutečným zdrojem zla“. Pár jedinců sice zaznamenalo rekordní zisky, avšak na úkor celé společnosti. Opakuje se tak situace ze začátku pandemie, kdy celosvětově půlmiliardy lidí zchudlo, ale nadnárodní korporace zaznamenaly astronomické navýšení svých zisků. Je třeba mít na zřeteli, že chudoba není ani zdaleka jen ekonomickým problémem. Je to i problém sociální a politický. Její nárůst se promítne ve zvýšené podpoře extrémistických stran, nárůstu případů domácího násilí a drobné kriminality a v navýšení počtu lidí trpících psychickými problémy. To vše vyvolá tlaky na státní rozpočet. Jinými slovy chudoba je drahá. A trh nám s boji proti ní rozhodně nepomůže. Spíše naopak.
Jak si ale s již zmiňovaným problémem vysokých cen pohonných hmot poradily ostatní evropské státy? V Irsku vláda snížila spotřební daň, v Portugalsku byla snížena zvláštní daň na paliva, polská vláda snížila DPH na pohonné hmoty z 23 % na 8 %. V Chorvatsku, Maďarsku, Srbsku a nejnověji i na Slovinsku se rozhodli pro zastropování cen.
Pravicové vlády a různé přístupy
Obzvlášť zajímavé jsou pak se svými řešeními Polsko a Maďarsko, a to nejenom proto, že jsou nám geograficky nejblíže. Obě tamější vlády jsou pravicové, přesto ale nepodléhají pasti slepé víry v trh. Na druhé straně profesor Fiala je odhodlán vybudovat štíhlý stát, který do ekonomiky nezasahuje, ať se děje, co se děje. Nejenže je budování tohoto štíhlého státu v časech krize nebezpečné, ono je to i ve výsledku nemožné. Nikdy žádný štíhlý stát reálně neexistoval, snad s výjimkou jelcinovského Ruska, kde se pokoušeli zprivatizovat opravdu ledacos. Jak to dopadlo, víme. Situace je o to víc udivující, že ODS má blízké vztahy s polskou vládní stranou PiS. V minulosti se dokonce inspirovala jejich daňovou politikou.
Neutěšený stav demokracií v Maďarsku a Polsku není žádným tajemstvím, Viktor Orbán ani nijak neskrývá své snahy o vybudování neliberálního režimu. Co tím vlastně vysíláme za signál, když ukazujeme, že se naše demokracie nedokáže o svoje občany postarat stejně dobře jako tyto dva režimy?
Nenaznačuje ale nedávné zvýšení životního a existenčního minima změnu kurzu ze strany vlády? Obávám se, že nikoliv. Toto opatření lze účinně popsat slovy: příliš málo a příliš pozdě. Současné navýšení obou minim o 10 % totiž mělo zohlednit růst cen od října 2019. Avšak od té doby se ceny zvýšily o 16 %. Samotné navýšení je proto nedostatečné. Ostatně vzhledem k tomu, že se ceny potravin nejspíš zvednou o dalších 30 %, je opravdu špatným vtipem očekávat, že by někdo dokázal na měsíc vystačit s 4250 korunami. Vláda se sice chlubí, že toto opatření pomůže až 350 000 lidem, ale za situace, kdy je energetickou chudobou ohroženo na 800 000 lidí.
Transfer bohatství
Rád bych svůj komentář zakončil nějak optimisticky, ostatně se říká, že tma je největší před úsvitem, ovšem nedávné prognózy příliš optimismu neskýtají. Podle odhadů guvernéra České národní banky inflace vystoupá až na 14 %, již zmiňovaný ekonom Kovanda se zase obává, že nám hrozí nejhlubší propad životní úrovně za posledních třicet let. A to prosím ve státě, kde 790 tisíc lidí má alespoň jednu exekuci.
Česko patří podle údajů výzkumného institutu Credit Suisse Research k zemi s největší majetkovou nerovností v celé Evropě. Procento nejbohatších Čechů totiž vlastní majetek ve stejné hodnotě jako má dolních 90 procent. Pravda je, že jsme až příliš dlouho nechávali statisíce lidí zapomenutých v chudobě.
Pokud se nyní chceme vyhnout sociální katastrofě nevídaného rozsahu, musíme proto provést historicky významný transfer bohatství od těchto horních deseti tisíc k dolním deseti milionům. Nabízí se zavedení sektorové daně pro bankovnictví, zavedení obratové daně na finanční transakce na burze, zavedení digitální daně či zvýšení daně z příjmů právnických osob. Ideologům štíhlého státu a neviditelné ruky trhu se to sice líbit nebude, ale čas radikálních řešení nastal právě teď.
Veskrze nezbývá, než souhlasit, je nedobře a výhledově zřejmě bude hůř. Přičemž právě vládnoucí garnitura je v zajetí svých ideologických dogmat (vyjadřujících zájem jejích sponzorů a klientů). Proto samozřejmě hledání nápravných opatření je, zatím, spíše akademickou diskuzí. I ta ovšem může formulovat budoucí východiska.
V této rovině si dovolím projevit mírnou skepsi k některým autorem zmíněným opatřením.
1) „zastropování cen“ u vybraných komodit – problém je jednak v územním rozsahu našeho trhu, kdy jakékoliv prodejní místo je snadno dostupné zákazníkům ze zemí bez regulace, nebo s jiným typem regulace, a „zastropovaná“ komodita se tak může stát nedostatkovou v důsledku jejich zvýšené poptávky. Jednak konkrétní úroveň cenového stropu se může rychlými změnami v nákladech výrobců, distributorů, prodejců atd., ukázat jako buď pro ně velmi pohodlnou, demotivující při snížení marží, nebo naopak škrtící – obávám se, že na toto v tom či onom směru žádný úřední dohled nebude schopen včasně reagovat. Konečně, „zastropované“ ceny jsou výhodou, benefitní úsporou, pro ty, pro které ani ty volné nepředstavují zásadní výdaj.
Možným alternativním řešením, odstraňujícím popsané nedostatky, je zvýšený výnos DPH, případně spotřební daně, užít k navýšení plošné (odstupňované) podpory nízko a středně příjmových domácností. Pochopitelně podpory zbavené administrativních překážek a realizované z úřední povinnosti bez byrokratických bariér, např. kvazi nepodmíněného základního příjmu.
2) prostředky „transferu bohatství“ – ještě před autorem navrhovanými (v tuzemsku) novými daňovými opatřeními, nebo spolu s nimi a vedle nich, by stálo za to uvažovat o těch, která již dříve byla uplatňována, avšak následně se jich stát zřekl – t.j daň z kapitálových příjmů, převodů cenných papírů a v neposlední řadě dědická daň (s progresivní sazbou, např. 50% od 1 000 000 EUR, 1OO% nad 3 000 000 EUR).