Izraelské tanky v Negevské poušti

V minulém díle jsme skončili v době, kdy Izrael pociťoval znovu se formující hrozbu na svých hranicích. Reakce Izraelců na sebe nenechala dlouho čekat.

5. června 1967 vypukla tzv. šestidenní válka. Izrael překvapivě zaútočil na letiště a základny egyptských, jordánských a syrských sil. Bleskové údery ochromily arabské armády, Izrael rychle obsadil celý Západní břeh, Gazu a Sinajský poloostrov. Ztratil 1000 mužů, 400 tanků a 46 letadel, zatímco arabské státy přišly o téměř 20 000 mužů, 450 letadel a stovky tanků. Pro Izrael byl konflikt, který skončil příměřím hned 10. června, historickým úspěchem.

Další porážka způsobila revoltu palestinských uprchlíků a milic v Jordánsku. Tu se podařilo potlačit, ale vyústila v deportaci PLO (Palestine Liberation Organisation) do Libanonu. Mezi lety 1967–1973 sice bylo mezi arabskými státy a Izraelem oficiálně příměří, ale všechny muslimské státy podporovaly Palestince v jejich teroristických útocích. Mezi nejhorší nejspíš patří mnichovský masakr, tedy útok, při kterém palestinští teroristé zavraždili židovské atlety na olympiádě v Mnichově.

Palestinské vedení také přijalo deklaraci, v níž se znovu zavázalo pokračovat v boji až do konečného osvobození Palestiny. Deklarace však na rozdíl od všech předchozích obsahovala i možnost mezikroku ve formě autonomie a vstřícných kroků ze strany Izraele a připouštěla i možnost dosažení svých cílů diplomatickou cestou.

O rok později, v roce 1973, Egypt a Sýrie znovu napadly Izrael. Vypukla tzv. yomkippurská válka. Dostala své jméno podle židovského svátku, během kterého Arabové Izrael napadli. Útok přišel jako překvapení a Izraeli trvalo 48 hodin, než získal nad situací kontrolu. Židé byli zatlačeni do vnitrozemí Sinaje a ztratili část Golanských výšin, strategického území na syrsko-izraelské hranici, které obsadili během šestidenní války. Po dvou dnech se situace obrátila a z velké části díky vzdušné nadvládě se podařilo útok odrazit a získat zpět ztracená území.

Příměří uzavřené po této válce vydrželo relativně dlouho a dovolilo tak zbytku sedmdesátých let, aby byl poznamenán „pouze“ brutálními teroristickými útoky Palestinců. V roce 1976 unesli teroristé z PLO a západoněmečtí ultralevicoví teroristé (skupina Baader-Meinhof) letadlo Air France s téměř 100 židovskými pasažéry do Ugandy (Entebbe). Na tamním letišti Němci vyselektovali Židy od ostatních, které propustili. Izraelská armáda proto podnikla odvážnou operaci, při které osvobodila všechny rukojmí a zlikvidovala všechny přítomné teroristy.

Další odsouzeníhodný útok se mimo mnohé jiné odehrál v roce 1978, kdy skupina Palestinců připlula z Libanonu k izraelskému pobřeží, obsadila autobus a střílela ze samopalů bez rozdílu na všechny uvnitř i na okolo projíždějící auta. Zemřelo 37 lidí. Takový bezprecedentní útok podnítil reakci. Izrael napadl Libanon a obsadil celé pohraniční pásmo ve snaze vymýtit teroristy z této oblasti. PLO se však pouze stáhla dále do vnitrozemí a pokračovala v útocích. S Libanonem bylo proto za asistence USA podepsáno příměří.

Izrael znovu obvinil Libanon z podpory terorismu (po pokusu o atentát na izraelského velvyslance v Británii) v roce 1982 a podnikl tentokrát úplnou invazi. Bejrút byl obležen a teprve společné úsilí USA a některých evropských států umožnilo odsunutí palestinských bojovníků z Libanonu do Tuniska, po čemž Židé souhlasili se stažením se z většiny území Libanonu do roku 1985 (Izrael si ponechal kontrolu nad hraničním pásmem).

Invaze do Libanonu se však bohužel stala svědkem masakru v Sabře a Shatile. Spojenci izraelské armády, arabské křesťanské milice, zde vtrhly do palestinských uprchlických táborů a začaly masakrovat jeho obyvatele. Přihlížející izraelští vojáci neudělali nic, aby masakr zastavili. Situace nakonec vyústila v rezignaci izraelského ministra obrany.

Pět let po invazi do Libanonu vypukla první intifáda, tedy všelidové povstání Palestinců proti Izraeli. Povstání sice bylo dirigované PLO z Tuniska, ale už v roce 1987 vzniklo v Gaze nové, radikálnější hnutí Hamás. Intifáda pokračovala ve znamení krutých útoků a brutálních demonstrací a jejich stejně brutálního potlačování až do madridské konference v roce 1991, na které se Izrael částečně usmířil s některými bývalými nepřáteli, nejvíce s Jordánskem.

Během války v zálivu podpořila PLO Saddáma Husajna, a vysloužila si proto negativní mezinárodní reakci, včetně deportace téměř 100 000 Palestinců z Kuvajtu.

V roce 1993 napsal Yasser Arafat, hlavní představitel PLO, historická slova Yitchaku Rabinovi, izraelskému premiérovi. PLO oficiálně uznala právo Izraele na existenci a odvrhla terorismus jako způsob boje za svobodu. 13. října stejného roku podepsali oba muži společnou deklaraci ve Washingtonu. Předehrou k tomuto historickému momentu byla tzv. jednání v Oslu.

Neoficální týmy zastupující Izrael a Palestinu se zde sešly, aby diskutovaly o společné budoucnosti obou národů a případně států. Tato jednání započala mírový proces, který vydržel celá devadesátá léta. Palestinci získali částečnou autonomii, vedení PLO se mohlo vrátit do Gazy a na Západní břeh, Izrael naopak získal garance, že nová palestinská samospráva bude šířit toleranci ke svým sousedům. Vše bylo připraveno k finální dohodě a stvrzení existence dvou států. 

V únoru 1994 však židovský radikál zavraždil 29 Palestinců a téměř stovku zranil. To vyprovokovalo odpověď ve formě teroristických útoků od hnutí Hamás. Obyvatelé Izraele začínali cítit frustraci. Dávali Palestincům teritorium, samosprávu a amnestie, ale teroristické útoky nepřestávaly.

4. 11. 1995 byl jiným židovským radikálem zavražděn premiér Rabin. V následných volbách zvítězil Benjamin Netanjahu, odpůrce mírového procesu, a na přelomu tisíciletí tak celý slibný proces ukončil.

V novém tisíciletí se velkým partnerem Izraele v boji proti radikálním Palestincům, zejména Hamásu, stal Egypt. Izrael s ním podepsal mírovou smlouvu již v roce 1979 a od té doby se rozvíjela jejich kooperace. Egypt začal spolupracovat v blokádě Pásma Gaza, jež se stalo sídlem Hamásu.

V roce 2000 kvůli ukončenému mírovému procesu a konci osamostatňování vypukla druhá intifáda, tentokrát již vedená především hnutím Hamás. Nepokoje vypukly v Gaze i na Západním břehu, izraelské síly začaly podnikat útoky a nálety na Hamás a účelově likvidovat jeho čelní představitele. Teroristické útoky byly čím dál častější.

10. 3. 2002 nařídil izraelský premiér Sharon masivní zátah na Západním břehu. Mnoho teroristů bylo zabito či zajato a operace výrazně zmenšila počet teroristických útoků. Intifádu ukončilo nařízené stažení všech pozemních jednotek a židovských osadníků z Pásma Gaza a částečně ze Západního břehu.

Dnes je konflikt prakticky stále stejně daleko od konce. Hnutí Hamás ovládá Pásmo Gazy, zatímco Západní břeh je kolonizován Židy a území spravované Palestinci se neustále zmenšuje.

V Gaze byl před nedávnem otevřen obchod „Hitler 2“ (viz můj komentář), ve kterém je prodáváno oblečení a předměty s protižidovskou tematikou. Většina se samozřejmě používá při násilných demonstracích. Ty znovu vypukly po oznámení plánu přesunu několika ambasád do Jeruzaléma. Izrael je dnes přesto jedním z ekonomicky nejvýkonnějších států s moderní armádou a sociální péčí. Zda ho čeká ještě zářnější a snad konečně mírová budoucnost, rozebereme v příštím článku, stejně jako současnou podobu konfliktu a jeho účastníky.