Ve stínu výraznějších snímků proplula českými kiny nenápadná americká detektivka Vražda v Londýně. Režisér Tom George ve svém celovečerním debutu vzdává hold knihám Agathy Christie, klasickým detektivkám i jemné hravosti, která se promítá v příběhu i vizualitě filmu.
Žánr kriminálních příběhů zažívá v poslední době jakousi mikro renesanci. Po nedávných adaptacích románů Agathy Christie shakespearovským hercem a režisérem Kennethem Branaghem a moderní parafrázi na klasické detektivky Na nože pro streamovací platformu Netflix, přichází režisér Tom George s vlastním pojetím detektivního žánru.
Britský West End ožívá skandálem – populární představení Agathy Christie Past na myši se těší velkému úspěchu a brzy jej čeká adaptace na velké plátno. Přípravy natáčení jsou ovšem narušeny vraždou režiséra, který se natáčení filmu ujal. Motiv má téměř každý člen divadelního sboru a nikdo není zcela bez viny. Na stopu vrahovi se vydává zkušený detektiv s tváří Sama Rockwella ve společnosti snaživé mladé strážnice.
Jedna detektivka za všechny
Tom George ve Vraždě v Londýně pracuje s učebnicovými prvky detektivního žánru. Celý snímek bez otálení zahajuje slovy „Je to detektivka. Viděli jste jednu, viděli jste všechny.“ Na plátně tak nechybí ukázková mrtvola, tajemný pachatel v klobouku a dlouhém kabátě, místnost plná podezřelých, dávná křivda z minulosti a životem znavený vyšetřovatel se sklonem k alkoholismu, který musí celé věci přijít na kloub. Veškerá divácká očekávání jsou ovšem hned v prvních scénách bez milosti převracena. Vypravěč, který diváka uvádí do děje, je tak navzdory předpokladu prvním zavražděným (i když sám diváka předem varuje, že jako první vždy umírá nejméně sympatická osoba). A podezřelí se, věrni žánru, na závěr sejdou v uzavřené místnosti, aby došlo k odhalení pachatele. Nesvolá je sem ovšem slavný detektiv, jak to v knihách bývá, ale samotný vrah.
Klasickým dílům vyznává snímek lásku, druhým dechem si z ustálených klišé dělá legraci.
Snímek také obsahuje barvitou paletu odkazů ke klasickým dílům. Těm vyznává lásku, druhým dechem si z ustálených klišé dělá legraci. Samotný původní název filmu See how they run, který česká distribuce líně přetvořila ve Vraždu v Londýně, pochází z dětské říkanky, podle kterých britská královna detektivek Agatha Christie pojmenovávala své knihy. Jedna z vedlejších postav zase na otázku, z jaké části Francie pochází, odpovídá po vzoru slavného detektiva Hercula Poirota, z Belgie.
Znalci žánru jsou podobnými detaily odměněni, ostatním jejich přehlédnutí nijak nenaruší plynulost příběhu. Vražda v Londýně se navíc neobává žertovat i na vlastní účet. Až přehnaně například využívá scén, které rekapitulují děj z minulosti. Postavy ve filmu přitom tento vyprávěcí prvek opakovaně zatracují jako laciný a nadužívaný.
Příliš mnoho inspirace
Pozoruhodnou součástí filmu je jeho vizuální stránka. Kameraman Jamie Ramsay využívá veškeré prostředky, aby diváka vztáhl do pohádkového světa, který v ničem nepřipomíná skutečný Londýn padesátých let. Obdobným způsobem, jakým pracuje ve svých filmech Wes Anderson se před diváckými zraky odehrává příběh plný jiskřivého vtipu, hravosti a nadsázky. Obraz je často symetricky dělen na dvě poloviny, jednu scénu tak sledujeme z několika pohledů postavených vedle sebe. Snímek se ani nesnaží předstírat, že není fantastickým představením, kamera je po celou dobu hmatatelnou součástí děje.
Andersonovské ladění snímku ještě podněcuje skutečnost, že Tom George do dvou ze tří stěžejních rolí obsadil právě dvorní herce Wese Andersona – Adriena Brodyho a Saoirse Ronan. Právě tato zjevná inspirace detektivce bohužel spíše škodí. Fascinace již existujícím filmovým světem, který je navíc rozpoznatelný na první pohled, totiž bolestivě ukazuje, že Vraždě v Londýně chybí prakticky cokoliv vlastního.
Závěrečné rozuzlení nepřináší větší uspokojení.
Přibližně v polovině snímku navíc vyprchává něco z jeho předchozí magie. Poté, co si divák zvykne na humorné pasáže i specifickou podobu filmu, se děj začíná táhnout. Jako by tvůrci pro samou rozvernost a snahu vměstnat toho do filmu co nejvíce mírně opomněli ústřední zápletku. Záhada tak v části filmu hraje na druhé housle do takové míry, že závěrečné rozuzlení nepřináší větší uspokojení. Detektivní žánr, který jasně udává směr filmu, obdobně není posunut nikam, kde bychom ho již v minulosti neviděli.
Po vzoru hry Agathy Christie končí i Vražda v Londýně rozverným mrknutím směrem k hledišti. Poté, co jedna z postav publiku oznámí, že se po zhlédnutí filmu stává spolupachatelem vraždy, má divák skutečně pocit, že se stal součástí jakéhosi kouzelného vesmíru. Tomu sice do dokonalosti chybí inovativnost i originalita, svou špetku šarmu si ale zachoval.
