Troufnu si tvrdit, že divadelní hry jsou od toho, aby se na ně chodilo do divadla, přestože existují hry, které nejsou pro hraní dělané (často produkčně velmi náročné). Ne, že bych měl něco proti jejich čtení, ale na rozdíl od prózy nebo poezie, dramatický text není určen pro čtenáře, ale pro divadelníky – režiséry, herce, dramaturgy, scénografy…
V (Ne)čtenářském deníku Vám nyní přinášíme jedny z nejčastěji adaptovaných divadelních her – Romea a Julii, Hamleta, jejichž autorem je anglický dramatik a básník William Shakespeare. Vedle nich budou hry možná ne tolik hrané, ale stejně výsostně dobré Oidipus a Antigona, antická dramata Sofoklova. Když říkám „nejčastěji“, tak ať jste kdekoliv, zkuste se rozhlédnout po repertoárech divadel ve svém okolí a pokud máte ještě do maturity čas, vyrazte na to, z čeho budete maturovat. V případě, že už času tolik nezbývá, divadelní hry bývají často pořizovány ve formě divadelního záznamu nebo filmu – stačí prohledat internet.
Přesto bych vám ale v závěru doporučil, abyste si onen text pročetli. Každé uvedení na jeviště je adaptace – není doslovné a je už interpretací textu. Režisér s ním může nakládat volně, mohou například chybět některé postavy nebo scény, na které by se vás naneštěstí mohli ptát. A poslední doporučení: Čeština má velkou překladatelskou tradici. Nicméně pokud si jednu z těchto her vyberete, zkuste sáhnout po novějších překladatel. Josef Václav Sládek sice překládal úžasně, ale na první čtení je to hodně velký oříšek.
Disclaimer: Naše texty nenahrazují učebnici ani vlastní četbu, jsou pouze podporou, oporou, a vlastní četbu nic nenahradí!
William Shakespeare: Romeo a Julie
Literární / obecně kulturní kontext: William Shakespeare (1564-1616) je jeden z nejvýznamnějších a nejhranějších dramatiků anglické literatury. Z rodného Stradfordu nad Avonou vyrazil v roce 1592 za divadelním řemeslem do Londýna. Společně se svou divadelní společností býval poblíž královskému dvoru Alžběty I. S jeho jménem je mimo jiné spjata divadelní aréna The Globe, která ale vznikla až pár let po tragédii Romeo a Julie. Tu pravděpodobně napsal mezi lety 1595 až 1596. Dohromady jeho dílo čítá 37 divadelních her, 154 sonetů a několik básní.
Romeo a Julie je jednou z nehranějších nejen Shakespearových her. Její příběh ale není autorský. Osud nešťastné lásky mladých lidí, které nepřejí znepřátelené rody, se v literatuře objevuje v mnoha adaptacích a Shakespeare pravděpodobně vycházel z básně Angličana Arthura Brookea. Děj, především jeho spád, ale razantně proměnil.
Literární druh a žánr: Jak už jsme zmínili, druhově jde o divadelní hru, žánrově o tragédii. Podstatu dramatu už známe, ale žánrově nás autor trochu popotahuje. Příběh, který je rozčleněn do pěti dějstvích, nevychází jako například Hamlet zprávou o něčí smrti, ale humornou potyčkou mezi sluhy obou rodů. Příběh mladé lásky je taktéž častější pro komedie. To ale vydrží přibližně jen do půlky díla, kdy se ze hry stane plnohodnotná tragédie.
Sumarizace děje: V Italské Veroně sídlí dva rody, Montekové a Kapuleti, které se nenávidí. Proč? To autor neprozrazuje. V jiskřivé atmosféře, kde snadno dojde ke konfliktu, se ale seznámí dvojice potomků – každý z jednoho z rodů – Romeo a Julie.
Romeo, syn Monteků, potají zamíří na ples Kapuletů. Ačkoliv původně touží po jiné dívce, která by se měla na plese objevit, zahlédne tam Julii Kapuletovou. Jakmile jej spatří i ona, zamilují se do sebe. Po plese se proto navštíví na balkoně Juliina pokoje. Oběma ale dochází, že vztah není mezi nenávisti jejich rodin možný.
Než by kdokoliv stačil něco říct, požádají proto místního mnicha Vavřince, aby je oddal. Jenomže pár hodin po svatbě Juliin bratranec vyprovokuje Romeova kamaráda Merkucia k potyčce, ve které Merkucio zemře. To spouští už zmíněnou proměnu hry z komedie v tragédii. Romeo jeho smrt pomstí, za což je následně z Verony vyhnán do sousedního města Mantova.
Nic netušící Juliini rodiče se po smrti jejich blízkého rozhodnou Julii rychle provdat. To však Julie nemůže připustit, jelikož už jednou vdaná je. Otec Vavřinec ji tak nabídne lektvar, který ji uspí tak hlubokým spánkem, že se bude zdát být mrtvou. Poté by s Romeem měli možnost potají utéct pryč, daleko od Verony.
Plán se ale kvůli nečekaným událostem zhroutí. Romeo se v Mantově dozví o Juliině smrti, aniž by tušil, že jde o klam. Vyrazí ihned k její hrobce a po cestě koupí skleničku s jedem. Pár vteřin před tím, než se Julie stihla probrat, Romeo jed nad jejím bezvládným tělem vypije. Když se Julie vzbudí vedle mrtvého Romea, uvědomí si, že bez něj nechce žít, a probodne se dýkou.
Příběh ale přesto končí částečnou katarzí. Jakmile do hrobky dorazí rodiče z obou rodů, otec Vavřinec jim vysvětlí, k čemu došlo. Jakmile rodinám dojde, že tuhle tragédii způsobila právě jejich nenávist, tak přislíbí usmíření.
Témata a motivy: Hlavním tématem je neoddiskutovatelně nešťastná láska dvou mladých lidí. Byť ale Romeo a Julie je jediná tragédie, jejíž příběh vysloveně neprovází jako v případě Hamleta politika, přesto se právě téma nenávisti mezi rody dá za politikum považovat. Tragičnost vyplývá nikoliv z jednání postav, ale z nevysvětleného sporu rodin, které jim předcházejí. K zamyšlení se vám nabízí, jestli k tragickému konci nebyli odsouzeni dříve, než jejich vlastní příběh začal. Důvod nenávisti autor neprozrazuje, každá doba si ho může sama dodat.
Časoprostor: Jak už zmiňuje děj, drama se odehrává především ve městě Verona v Itálii. Jediná scéna před závěrem s Romeem je pak umístěna do nedaleké Mantovy. V jaké době se děj odehrává Shakespeare vysloveně neprozrazuje. Pravděpodobně můžeme ale mluvit o stejném čase, ve kterém autor hru psal – 16. století, přesto je to literární bezčasí.
Veršová výstavba: Většina replik (textů, které říkají postavy) je v prozaické podobě, část z nich je ale ve formě pětistopého jambického verše nazvaného blankvers – přibližně z osmnácti procent rýmovaného. Blankvers je pro Shakespeara typický a objevuje se i v Hamletovi. Stejně tak na něm stojí jeho sonety. Co se jazykové pestrosti týče, tak za zmínku stojí ještě jazykové hříčky, kterými autor nešetří, a najdeme je v mnoha scénách.
Kompoziční výstavba: Shakespeare dodržuje stavbu děje dramatu, pro které se vžilo stupňování – expozice (úvod), kolize (napětí), krize (konflikt), peripetie (nadějný obrat) a katastrofa (závěr). Postup je chronologický, rozdělen do pěti dějství (ty ale přesně nekopírují předchozí stupně).
Postavy:
Romeo, šestnáctiletý syn rodu Monteků;
Julie, čtrnáctiletá dcera z rodu Kapuletů;
Vavřinec (též Lorenzo), františkánský mnich, kterého respektují obě společenství;
Montek a paní Monteková, rodiče Romea;
Kapulet a paní Kapuletová, rodiče Julie;
Merkucio a Benvolio, přátelé Romea;
Chůva, Juliina služebná, která vztahu s Romeem prvně napomáhá
William Shakespeare: Hamlet, dánský princ
Literární / obecně kulturní kontext: Shakespeare napsal Hamleta přibližně pět let po Romeovi a Julii. V tomto období tvořil tragédie, které se považují za vrchol jeho tvorby. Temná témata v dílech a i přímo tento text mohla ovlivnit smrt jeho syna Hamneta.
Hamlet opět patří mezi celosvětově nejhranější dramata. České divadlo třeba nyní zažívá doslova hamletovskou vlnu. Opět jako u předchozího dramatu, i nyní nejde o autorský příběh. Prvním pramenem je princ Amlet z dánské kroniky Saxa Gramatika (1150-1220), nicméně Shakespeare pak pracoval s některou z jeho adaptací.
Experti se zmiňují o tom, že sám William Shakespeare v tomto dramatu pravděpodobně i hrál. Jeho spisovatelské schopnosti ale převyšovaly nad těmi hereckými, takže si svěřil zřejmě jen roli ducha otce Hamleta.
Literární druh a žánr: Stejně jako u Romea a Julie je Hamlet divadelní hra – tragédie. Autor si hraje nejen s formou hry, ale i s žánrem, tragédii ve slavné scéně s hrobníky náhle zarazí pro chvilku nabitou černým humorem a stává se z ní temná komedie. Drama začíná jako rodinná tragédie, posléze se rámuje jako tragédie politická, následně detektivka a tak dále.
Sumarizace děje: Dánský král Hamlet byl zabit a na trůn nastupuje jeho bratr Claudius, který kromě království získává novým sňatkem i bratrovu manželku Gertrudu a prince Hamleta mladšího. Ten se ale s otcovou smrtí nehodlá smířit, načež dostane záminku k pomstě. Zjeví se mu totiž duch krále Hamleta, který princi prozradí, že ho zabil Claudius. Princ Hamlet ale neví, zdali duch mluví pravdu. Než se proto do pomsty pustí, chce se sám o pravdě přesvědčit.
Vzhledem k tomu, že si Claudius žádá jeho přízeň a snaží si ho k sobě připoutat, rozhodne se Hamlet předstírat bláznovství. Zdá se tak, že pro krále nepředstavuje žádné nebezpečí. Následně pozve na hrad hereckou kočovnou družinu, kterou požádá, aby celému dvoru včetně krále a královny přehráli hru o královraždě.
Hamlet ale do hry vepsal ten samý výjev zabití, který mu popsal duch. Jakmile začali herci hrát, pozorně pozoroval Claudia. Ten ve vypjatém okamžiku, kdy je divadelnímu králi do ucha naléván jed, hru zastavuje, rozsvěcuje sál a odchází. Hamlet tak má přímý důkaz, že Claudius je skutečným vrahem.
Za nedlouho na to se mu naskytne příležitost Claudia zabít. Jenomže ho zpozoruje ve chvíli, kdy se modlí. Hamlet ale netuší, že jeho přání k nebi pod tíhou hříchu nedosáhnou, a tak od pomstychtivé myšlenky ustoupí. Hamlet proto vyrazí za matkou Gertrudou, u níž nedopatřením zabije nejvyššího komořího Polonia, otce Ofélie, kterou miluje. Ta se po těchto událostech – nejen otcově smrti, ale i Hamletově cynickém chování – doopravdy zblázní a utopí v řece.
Oféliina smrt Hamleta zcela zlomí. Na hrad k němu ale přijíždí Oféliin bratr Laertes, který se rozhodl, že pomstí otcovu smrt a vyzývá Hamleta na souboj, který sleduje král s královnou. Claudius s Laertem ale nechtějí, aby Hamlet za žádnou cenu vyhrál. Otráví tak čepel Laertova nože a přidají jed i do číše s vínem. Tyto kroky se stanou všem osudné. Nejprve se z číše napije nicnetušící Gertruda, posléze Hamletovým přičiněním Claudius. Toho však už stihnul otráveným mečem zranit Laertes, se kterým si ale meč v závěrečném boji vyměnil, a tak Laertes umírá s ním.
Témata a motivy: Témat a motivů Hamlet obsahuje bezpočet. Jmenovat se dá vražda, touha po pomstě, láska, zrada, intriky, šílenství… Shakespeare velmi chytře užívá zrcadlení a párování v celém díle: Postavy občas dědí své chování (vezměme si šílenství Hamletovo a šílenství Ofélie; Hamlet nemůže bez Laerta být;…), Hamlet pokládá řadu otázek na to, jak má čestný člověk ve zkažené společnosti přežít, kdo ponese jeho odkaz a tak dále.
Časoprostor: Děj se převážně odehrává na hradě Elsinor, pravděpodobně počátkem 17. století. Podobně tedy jako Romeo a Julie – v autorově současnosti, přesto v literárním bezčasí. Elsinor je hrad s určitým předobrazem, ale hra si hraje s umístěním.
Veršová výstavba: Repliky postav jsou opět buď v prozaické podobě nebo ve formě nerýmovaného pětistopého jambického verš – blankvers. Jazyková pestrost ještě předání Romea a Julii co se týče třeba slovních hříček a básnických prostředků. Hamlet je jedním z nejlepších Shakespearových řečníků.
Kompoziční výstavba: Autor dodržuje i nyní stavbu děje dramatu, pro které se vžilo stupňování – expozice (úvod), kolize (napětí), krize (konflikt), peripetie (nadějný obrat) a katastrofa (závěr). Postup je opět chronologický, rozdělen do pěti dějství, které přesně nekopírují předchozí stupně.
Postavy:
Hamlet, dánský princ;
Claudius, bratr starého krále Hamleta a jeho vrah;
Gertruda, královna a matka mladého Hamleta, která se za Claudia provdala;
Ofélie, dcera Polonia, která miluje prince Hamleta;
Laertes, Oféliin bratr, který se v příběhu zjevuje jen krátce po úvodů a pak na konci;
Polonius, nejvyšší komoří krále Claudia a otec Ofélie a Laerta;
Horacio, Hamletův přítel, který mu jediný zůstal na blízku a jediný za všech přežil.
Antické drama
Antické Řecko položilo základy literatury i zkoumání literatury obecně. Ocitáme se v attickém období .Řecká společnost se mění, z rodového zřízení vznikají městské svobodné státy s demokratickou formou vlády. Snaha o rozumný výklad světa. Rozvoj filozofie. Nový žánr – drama – navazovalo na sborový zpěv, oslavován Dionýsos – z počátku mělo náboženský ráz. V prvních divadlech, amfiteátrech, hráli jen muži. Bylo velmi důležité, aby se dodržovala trojjedinost: místa, času a děje. Vše se odehrává na stejném místě, během jednoho dne a neutíká se mimo hlavní příběh.
Představitelé: Aischylos – 90 tragédií, dochovalo se 7, zavedl druhého herce. Euripides – deus ex machina, psychologie postav. Aristoteles, Aristofanes.
Sofokles (496-425 př. n. l.) – Napsal asi 123 tragédií, ale dochovalo se jen 7. V jeho tragédiích se objevují postavy, které porušily pravidla stanovena bohy – jsou tvrdě potrestány. Byl přesvědčen v nepřekročitelnost odvěkých zákonů. Uvedl na scénu třetího herce. Jeho tragédie jsou spjaty s městem Théby. Je autorem hymnů, elegií a také jednoho prozaického díla. Fatalismus – řecká uměřenost, touha po harmonii a snaha nevybočit žádným směrem z mezí, které jsou dané bohy. Člověk, který se proviní, končí svůj život katastrofou. Sofokles se stavil proti nastupujícím tendencím individualismu.
Sofokles: Oidipús
Shrnutí děje: Knězi přichází za králem, Oidipem, aby pomohl vyřešit problém – na zemi přišel mor a vše hubí. Oidipús město Théby zprostil hrozby jménem Sfinx a stal se hrdinou. Oidipús vyslal svého švagra, Kreóna, do věštírny, aby se vrátil s informacemi, jak zahnat mor. Kreón se vrací s věštbou, že musí být splacena smrt bývalého krále Théb. Oidipús se ujímá úkolu – přijít na to, kdo je vrahem bývalého krále, protože je to péče o mrtvého. Královraždu viděl jeden člověk, který ale utekl a nikdo ho nemůže najít. Oidipús následně vyřkne slib:
Kdo ví, čí rukou zhynul Láios, syn Labdakův, nechť vše mi oznámí! Tak poroučím. A má‑li někdo strach, že sebe sám by musel udati, buď bez obav: jen zemi opustí a jinak neutrpí zlého nic! Kdo zná však jiného, kdo vrahem byl neb strůjcem, netaj toho; odměnu mu vyplatím a vděku nadto dojde – Však smlčíte‑li, výzvy nedbajíce, buď z bázně o druha neb o sebe, pak poslyšte, co na to udělám: Ať vrah je kdokoliv, já zapovídám zde v zemi, které kraluji a vládnu, jej přijímati k sobě, mluvit s ním a v modlitbách a božích obětech i svaté vodě účasti mu přát; z vás každý od prahu jej odháněj!
Verze dostupná na online stránkách Městské knihovny v Praze: Král Oidipús (mlp.cz)
Oidipús poté nechá poslat pro věštce Teiresia, který ale odmítá poskytnout věštbu. Oidipús na něj začne tlačit a zkouší ho různě manipulovat: Ach, zůstaň, při bozích, a zjev, co víš! Hle, všichni lkáme k tobě v pokoře. a Jak, ty to víš a nevyjevíš nic? Chceš zradit nás a obec zahubit? Oidipús poté Teiresia obviní z královraždy, načež věštec vyjeví pravdu – to Oidipús je hříšnou skvrnou otčiny. Oidipův hněv se poté stáčí na Kreonta, načež zasáhne Iokasté, Oidipova manželka a Kreontova sestra, aby oba dali pokoj a uklidnili se. Iokasté poté vyjeví Oidipovi věštbu, že krále zabije vlastní syn, Oidipus potvrzuje, že o sobě vyslechl to samé, a proto odešel z rodného města a vypráví, jak na křižovatce vyvraždil skupinu mužů, kteří se k němu zachovali hrubě.
Jakýsi Korinťan přichází se zprávou, Oidipův otec je mrtvý. Oidipús jásá, kletba se nenaplnila. Ale král Korintu není Oidipovým otcem, byl nalezen v horách jako mimino, poté co ho tam donesl sluha Láiův. Iokasté začne naléhat, aby Oidipús dále nepátral po svém původu. Dochází k velkému odhalení: Oidipús je syn Láia, synem Iokasty, své manželky. Zatímco ona spáchá sebevraždu, Oidipús se oslepuje a odchází do vyhnanství.
Lit. druh: antické drama.
Témata: věštba, zločin a trest, svědomí, osud, síla slova a slibu, slepota.
Věštba hraje v celém díle zásadní roli a není jedna. Je hnacím principem celé hry, směřuje nás ke konci a vedou se o ni spory – pokud by věštba neexistovala, pak se celá hra rozpadá (J. Culler). Je za tím však víc, ukazuje k síle slova, která je tak typická pro antické texty. Oidipus slibuje, že vypátrá vraha, a tím se zavazuje k odhalení sebe sama. Když Teiresás říká: Jsi vidomý, a přece nevidíš svou hanbu, ani kde ses usadil, s kým obcuješ – či víš snad, čí jsi syn? poukazuje na Oidipovu zaslepenost svou vlastní pravdou, metaforickou slepotu, která poté vrcholí slepotou doslovnou. Je trestem.
Časoprostor: doba mýtická, město Théby
Kompoziční výstavba: Dílo není nijak zvlášť děleno. Určité dělení lze spatřovat v tom, kdo nově přichází. Část s věštcem, hádka s Kreontem, posel z Korintu… není však vyznačeno v díle samotném.
Postavy
Oidipus: hrdina a vrah. Zachránil Théby a stal se jejich králem. Čím víc se dozví, tím větší tyran se z něj stává.
Kreont: Oidipův švagr a domnělý nepřítel, byl vyslán pro věštbu, která Oidipa zničila.
Iokasta: Oidipova manželka a matka. Chtěla, aby její dítě bylo zabito a nenaplnila se tak věštba.
Dva pasáci-poslové: pomáhají složit příběh Oidipova dětství.
Antigona
Sumarizace děje: Tvoří určité pokračování k Oidipovi. Antigonu, dceru Oidipa, stíhá morální problém. Kreont, nyní vládce Théb, nechal pohřbít jednoho bratra, zatímco druhého pohřbít odmítl a jeho pohřeb zakázal. Mezi bratry vypukl spor o moc – jeden se přidal ke Kreontovi (Eteoklés), druhý požádal o pomoc Athény (Polyneikos). Antigona se rozhodne svého bratra pochovat – jinak bratr nikdy nemůže v podsvětí pokojně spočinout – a prosí o pomoc svou mladší sestru. Sestra se bojí o sebe a Antigonu – už zbyly jen ony dvě. Antigona za pomocí bohů (zvedá se prudká bouře, aby ji nebylo vidět) vykoná i proti jasnému zákazu pohřeb, doznává se k němu: Ten zákaz přec mi neohlásil Zeus, ni Diké, družka bohů podsvětních, zde takové nám řády nedala. A nemyslila jsem, že takovou má moc tvůj zákaz – dal jej smrtelník!
Kreón se následně názorově střetává se svým synem Haimónem, který brání čin Antigony, své snoubenky. Kreón ale nehledí na Haimónovy myšlenky a odbíjí ho kvůli jeho věku. Všichni se Kreóna bojí a odmítají přiznat, že podle zásad bohů Antigona jednala správně a je v právu. Nehledě na toto Kreón rozhodne, aby byla Antigona zazděna v královské hrobce.
Opět přichází věštec Teiresiás. Bozi jsou rozzlobeni na Kreóna, protože jedná proti jejich právu. Když začne vyhrožovat pomstou boží, Kreón se lekne a začne hledat způsob, jak napravit křivdu, ale je pozdě. Polyneikos je sice pohřbený, Antigona je však mrtva. Haimón si bere vlastní život a z hrůzy, které je jeho matka, Eurydiké, vystavena, si ho bere i ona sama. Kreón pak už se pak jen dožaduje smrti.
Lit. druh: antické drama
Témata a motivy: zákon, spravedlnost, rodina, zločin a trest.
Ústředním dramatem Antigony je spor dvou zákonů: božího a lidského. Zatímco Antigona koná pod zákonem božím, Kreón zastupuje lidský, který vzhledem k pýše staví nad boží, a tím se dopouští zásadní chyby. Zde je vidět i rozdíl oproti Oidipovi – zatímco tam pramení drama z boží vůle, zde ze střetu lidského svědomí a tyranie. Kreón, jelikož odmítá svatý zákon a dodržování jedné z tradic rodin, přichází o svou. Vyměňuje si tak role s Oidipem – z obou se stali tyrani. Zatímco z Oidipa kvůli strachu, z Kreóna kvůli moci, kterou držel.
Časoprostor: mytické časy v Thébách
Kompozice: stejná jako u Oidipa
Postavy:
Antigoné – dcera Oidipa. Obětuje se pro pohřeb svého bratra a dodržení tradice.
Isméné – mladší sestra Antigony. Rozhodne se sestře nepomoct. Antigona odmítne spojit jejich osudy: I: Ach, sestro, nezamítej účast mou ni v smrti, ni v tom pohřbu bratrově! A: Tys vyvolila život, a já smrt. (Repliky nenavazují takto přímo na sebe!)
Kreón – král Théb, nepřítel Antigony.
Haimón – syn Kreóna, snoubenec Antigony, její obhájce.
(Nečtenářský deník pro vás připravili v pořadí Johann Foss, Lukáš Samek s pomocí Elišky Válkové)
