Právě si prohlížíte NA ÚTĚKU Z DVANÁCTI KMENŮ: Příběh dítěte, které se samo osvobodilo od sekty
Část ilustrace z webu Dvanácti kmenů. Zdroj: www.dvanactkmenu.cz

Již několikrát jsme vás informovali o sektě 12 kmenů, která působí i v České republice. Tentokrát se našemu Investigativnímu týmu podařilo získat výpověď chlapce, který se v komunitě 12 kmenů narodil a utekl teprve před rokem. Jelikož má v komunitě stále své příbuzné, nemůžeme zveřejnit informace o tom, ze kterého z 12 kmenů pochází. I tak je však jeho výpověď dalším kouskem skládačky do temného příběhu fundamentalistického kultu.

Baruk se v 12 kmenech narodil. Jeho rodiče do komunity vstoupili na počátku 90.let, kdy došlo k velkému boomu komunit po celém světě. Sekta se tehdy rozšířila i do zemí, které byly před pádem Sovětského svazu vnímané jako protizápadní. Barukovi rodiče v komunitě nenašli, co hledali, ale i tak tam zůstali a vychovali své děti.

Na rozdíl od jiných dětí ho nebili tak brutálním způsobem. Nikdy nezažil „scourging“, neboli mnohahodinové týrání dítěte až do vytvoření krvavých modřin. Jeho rodiče v tom vykazovali jisté zábrany. Mnohem horší pro něj proto byla izolace od světa a psychická manipulace, jíž byl vystavován. Když byl ještě malý, utekl jeho nejstarší bratr z komunity a všem bylo řečeno, že skončil v pekle. Baruk si však občas kladl otázku, zda tomu tak skutečně je. Několikrát přistihl matku, že s někým tajně telefonuje, a získal dojem, že se jedná o jeho bratra. 

Když byl v pubertě, pocítil naplno teror sekty 12 kmenů. Otročil až do naprostého zemdlení a bál se na kohokoliv promluvit. Stačilo jedno nevhodné slovo a mohla následovat disciplinace (bití). Naučil se skrývat většinu myšlenek uvnitř sebe. Když mu bylo okolo patnácti let, začal svému otci pomáhat v obchodu s potravinami 12 kmenů. Občas ho otec nechával o samotě, třeba když nakládal nové zboží, a Baruk tehdy pochopil, že jestli se chce dozvědět o světě víc, musí ukradnout část peněz, které byly v pokladně. 

Něco takového bylo samozřejmě zcela nemyslitelné z hlediska morálky komunity. Ale on věděl, že pracuje od rána do večera a nedostává žádný plat. Jednoho dne se rozhodl k činu –⁠ v nestřeženou chvíli si vzal několik bankovek z pokladny a schoval si je do spodního prádla. Počkal několik dní, než ho otec poslal na pumpě zaplatit benzín. Koupil si u pokladny drobný mobilní telefon se sim kartou, který po příjezdu okamžitě ukryl. Vydlabal si díru v podlaze, kam telefon uložil, než se odhodlal ho poprvé použít. Bylo to několik dlouhých týdnů. 

V té době bydlel na pokoji s mnoha dalšími členy. Ti měli občas noční směny v restauracích Yellow Deli (patří této sektě) a vraceli se proto domů až k ránu. Když ho kolem jedenácté nahnali do pokoje, zalezl do postele a předstíral, že spí. Počkal, než všechno utichlo, a pak si okolo druhé hodiny ráno vytáhl mobil zpod podlahy a zapnul ho. Uměl s ním zacházet jen trochu. Občas musel otci zvedat hovory v obchodě nebo zadávat nějaké telefonní číslo. Neměl ale žádné číslo, na které by se mohl dovolat. Neznal nikoho mimo 12 kmenů.

Otevřel si proto internetový prohlížeč. V té době ho ještě vůbec nenapadlo hledat něco negativního nebo kritického o 12 kmenech. Byl prostě jen zvědavý, jak vypadá svět „tam venku“. Velice rychle našel stránku, která se jmenovala „Youtube“. Narozdíl od drtivé většiny světa ji neznal, ale rychle pochopil, k čemu slouží. Díval se na videa, kde lidé interagují, a pouštěl si vlogy. Tehdy si poprvé všiml, že lidé „tam venku“, v pekelném světě, se chovají jinak. Tak nějak více přirozeně. Jinak mluvili a jinak se hýbali. Jinak se tvářili a jinak se chovali. Vypadalo to, jakoby nežili v neustálém strachu. Kladl si otázku, jak je to možné. A tehdy, když sledoval obyčejná videa, kde mladí lidé povídají o nedůležitých a drobných životních věcech, si uvědomil, že jeho komunita je asi sekta.

Cedule obchodu Dvanácti kmenů na Kobyliském dvoře v Praze.

Slovo sekta samozřejmě neznal. Nevěděl, co to znamená. Ale když si zadal do vyhledávače název své komunity, vyskočila mu spousta odkazů. Pomalu, noc po noci, se prokousával informacemi o své vlastní komunitě a o světě. Měl na to každou noc jen hodinu či dvě. A mohl se kvůli tomu vyspat jen dvě hodiny denně. I tak v tom ale pokračoval. Něco ho hnalo a mysl se mu vracela k bratrovi, který před mnoha lety utekl. Je možné, že našel to samé, co on? Je možné, že je někde tam venku?

Začal hledat jméno svého bratra, ale nic nenašel. Přemýšlel a začal hledat jména jiných členů rodiny, o kterých věděl, že existují, protože je občas navštěvovali, ale vlastně je skoro neznal. Nakonec se mu podařilo najít tetu. Měla profil na sociální síti, kde bylo foto a telefonní číslo. Nebyl si ale jistý, jestli jí může volat uprostřed noci. Zvedne mu to vůbec? Vždyť možná ani neví, kdo je. Měl mnoho sourozenců a teta za nimi byla jen dvakrát. Třeba si ho ani nepamatuje. 

I tak to ale zkusil. Když se ozvalo první vyznánění, rozbušilo se mu srdce. Na okamžik si skoro přál, aby to nezvedla a on mohl mobil zase sklidit pod podlahu a žít dál svůj starý život. Měl hrozný strach. Ale pak se najednou ozval jakýsi zvuk a z druhého konce se ozvalo rozespalé: „Ano prosím? Kdo to volá?“ Od té noci už bylo všechno jinak. Jeho teta nechtěla věřit, že se jí její synovec dovolal. Věděla, o koho jde, a pamatovala si ho velice dobře. Často na něj, i zbytek své rodiny, myslela, ale jeho rodiče se s ní před lety pohádali a nechtěli s ní mít už nic společného.

Opatrně se jí zeptal, jestli si pamatuje jeho nejstaršího bratra. „Myslíš Bena?“ zeptala se podiveně. „Ten žije kousek od nás. Má stavitelskou firmu a vlastní rodinu. Jeho děti nás pravidelně navštěvují.“ Baruk tomu nemohl uvěřit. Všechno, co mu rodiče a komunita říkali, byla lež. Nic z těch řečí o pekle nebyla pravda. Jeho bratr nezemřel, ani nebyl v pekle nebo zatracení, ale měl šťastný život a svobodu. Tehdy si uvědomil, že jestli někdy chce žít šťastně, musí se dostat z komunity pryč. Jenže jak to udělat?

Útěk nebyl snadný. Ve 12 kmenech nejste skoro nikdy sami a když už jste, tak někde v místnosti. Bylo těžké odejít z pozemku, aniž by si člověka někdo všiml. Musel čekat, než bylo správné načasování. Jednoho večera došlo k nehodě, při které byl zraněn jeden starší muž z komunity. Lidé ho odnesli do domu, kde debatovali o tom, jak mu pomoct. Barukovi bylo zřejmé, že jsou všichni roztržití a že nikdo nebude kontrolovat, kam zrovna jde.

Lidé pobíhali po pozemku, protože se jednalo o zvláštní situaci. Byla to ideální příležitost. Rychle si sbalil několik košil, které měl, kamínek, který mu darovala matka, a čepici, kterou dostal od sestry. Naposledy se podíval na postel, kde posledních několik let spával. Vůbec mu nebude scházet. Ve spěchu se vyplížil z domu a kličkoval mezi domy k silnici. Nikdo ho neviděl a nikdo jiný tam v tu chvíli nebyl. U silnice odbočil doleva a po několika metrech se rozběhl. Běžel nejrychleji, jak jen dovedl. Tušil, že má možná jen několik minut, než vyhlásí poplach.

Na konci vesnice ho čekalo auto s rozsvícenými světly. To byl jeho bratr. Neviděl ho přes deset let. Otevřel dveře auta a hbitě skočil dovnitř. Stěží popadal dech, ale fascinovaně hleděl do tváře svého nejstaršího sourozence. Vypadal už jako muž. Vous měl pečlivě zastřižený –⁠ ne jako lidé v komunitě. Měl na sobě slušivou bundu a vypadalo to, že je opravdu šťastný. Jen ho uvítal a objemul, než šlápl do pedálu a odjel navždycky z té Bohem zapomenuté vesnice.

První dny na svobodě byly zvláštní. Baruk byl dost zakřiknutý a množství informací, které se dozvídal, bylo skoro tíživé. Brzy se však adaptoval. Netrvalo víc než pár týdnů a Baruk si uvědomil, že se jeho osobnost začíná měnit. Předtím byl stejný jako všichni –⁠ vychován k absolutní poslušnosti. Teď najednou objevoval, kým je. Objevoval, co má rád, a co nemá. V komunitě směl mít rád jen to, co bylo doporučeno. Naučil se mluvit s cizími lidmi a přestat se bát toho, že může následovat bití nebo odsuzování. Naučil se mít názor, protože v komunitě se názory netolerovaly. Začal o sobě přemýšlet jako o člověku –⁠ ne jako otroku a lidské oběti krutého boha Yashui. Začal sledovat filmy a poslouchat moderní hudbu. Našel v životě radost, o níž ani netušil, že ji najít může. A zamiloval se. 

Ilustrace z webu Dvanácti kmenů.

Když vyprávěl svůj příběh, nevycházeli jsme konstantně z úžasu. Nad jeho odvahou a krutostí, kterou musel ve 12 kmenech snášet. Velké části jeho příběhu jsme museli vynechat, protože by mohlo dojít k jeho identifikaci sektou a ohrožení záchrany zbytku jeho rodiny. I to, co jsme však mohli zveřejnit, je věčným odkazem lidského hrdinství a schopnosti zvítězit i v situaci, která se zdá naprosto bezvýchodná. 

Autor článku je Jakub Jahl, člen Investigativního týmu Studentských listů.

Investigativní tým Studentských listů

Investigativní tým Studentských listů. Autoři textu jsou u některých článků z bezpečnostních důvodů v anonymitě.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..