Již několikrát jsme vás informovali o sektě 12 kmenů, která působí i v České republice. Tentokrát se našemu Investigativnímu týmu podařilo získat výpověď chlapce, který se v komunitě 12 kmenů narodil a utekl teprve před rokem. Jelikož má v komunitě stále své příbuzné, nemůžeme zveřejnit informace o tom, ze kterého z 12 kmenů pochází. I tak je však jeho výpověď dalším kouskem skládačky do temného příběhu fundamentalistického kultu.
Baruk se v 12 kmenech narodil. Jeho rodiče do komunity vstoupili na počátku 90.let, kdy došlo k velkému boomu komunit po celém světě. Sekta se tehdy rozšířila i do zemí, které byly před pádem Sovětského svazu vnímané jako protizápadní. Barukovi rodiče v komunitě nenašli, co hledali, ale i tak tam zůstali a vychovali své děti.
Na rozdíl od jiných dětí ho nebili tak brutálním způsobem. Nikdy nezažil „scourging“, neboli mnohahodinové týrání dítěte až do vytvoření krvavých modřin. Jeho rodiče v tom vykazovali jisté zábrany. Mnohem horší pro něj proto byla izolace od světa a psychická manipulace, jíž byl vystavován. Když byl ještě malý, utekl jeho nejstarší bratr z komunity a všem bylo řečeno, že skončil v pekle. Baruk si však občas kladl otázku, zda tomu tak skutečně je. Několikrát přistihl matku, že s někým tajně telefonuje, a získal dojem, že se jedná o jeho bratra.
Když byl v pubertě, pocítil naplno teror sekty 12 kmenů. Otročil až do naprostého zemdlení a bál se na kohokoliv promluvit. Stačilo jedno nevhodné slovo a mohla následovat disciplinace (bití). Naučil se skrývat většinu myšlenek uvnitř sebe. Když mu bylo okolo patnácti let, začal svému otci pomáhat v obchodu s potravinami 12 kmenů. Občas ho otec nechával o samotě, třeba když nakládal nové zboží, a Baruk tehdy pochopil, že jestli se chce dozvědět o světě víc, musí ukradnout část peněz, které byly v pokladně.
Něco takového bylo samozřejmě zcela nemyslitelné z hlediska morálky komunity. Ale on věděl, že pracuje od rána do večera a nedostává žádný plat. Jednoho dne se rozhodl k činu – v nestřeženou chvíli si vzal několik bankovek z pokladny a schoval si je do spodního prádla. Počkal několik dní, než ho otec poslal na pumpě zaplatit benzín. Koupil si u pokladny drobný mobilní telefon se sim kartou, který po příjezdu okamžitě ukryl. Vydlabal si díru v podlaze, kam telefon uložil, než se odhodlal ho poprvé použít. Bylo to několik dlouhých týdnů.
V té době bydlel na pokoji s mnoha dalšími členy. Ti měli občas noční směny v restauracích Yellow Deli (patří této sektě) a vraceli se proto domů až k ránu. Když ho kolem jedenácté nahnali do pokoje, zalezl do postele a předstíral, že spí. Počkal, než všechno utichlo, a pak si okolo druhé hodiny ráno vytáhl mobil zpod podlahy a zapnul ho. Uměl s ním zacházet jen trochu. Občas musel otci zvedat hovory v obchodě nebo zadávat nějaké telefonní číslo. Neměl ale žádné číslo, na které by se mohl dovolat. Neznal nikoho mimo 12 kmenů.
Otevřel si proto internetový prohlížeč. V té době ho ještě vůbec nenapadlo hledat něco negativního nebo kritického o 12 kmenech. Byl prostě jen zvědavý, jak vypadá svět „tam venku“. Velice rychle našel stránku, která se jmenovala „Youtube“. Narozdíl od drtivé většiny světa ji neznal, ale rychle pochopil, k čemu slouží. Díval se na videa, kde lidé interagují, a pouštěl si vlogy. Tehdy si poprvé všiml, že lidé „tam venku“, v pekelném světě, se chovají jinak. Tak nějak více přirozeně. Jinak mluvili a jinak se hýbali. Jinak se tvářili a jinak se chovali. Vypadalo to, jakoby nežili v neustálém strachu. Kladl si otázku, jak je to možné. A tehdy, když sledoval obyčejná videa, kde mladí lidé povídají o nedůležitých a drobných životních věcech, si uvědomil, že jeho komunita je asi sekta.
Slovo sekta samozřejmě neznal. Nevěděl, co to znamená. Ale když si zadal do vyhledávače název své komunity, vyskočila mu spousta odkazů. Pomalu, noc po noci, se prokousával informacemi o své vlastní komunitě a o světě. Měl na to každou noc jen hodinu či dvě. A mohl se kvůli tomu vyspat jen dvě hodiny denně. I tak v tom ale pokračoval. Něco ho hnalo a mysl se mu vracela k bratrovi, který před mnoha lety utekl. Je možné, že našel to samé, co on? Je možné, že je někde tam venku?
Začal hledat jméno svého bratra, ale nic nenašel. Přemýšlel a začal hledat jména jiných členů rodiny, o kterých věděl, že existují, protože je občas navštěvovali, ale vlastně je skoro neznal. Nakonec se mu podařilo najít tetu. Měla profil na sociální síti, kde bylo foto a telefonní číslo. Nebyl si ale jistý, jestli jí může volat uprostřed noci. Zvedne mu to vůbec? Vždyť možná ani neví, kdo je. Měl mnoho sourozenců a teta za nimi byla jen dvakrát. Třeba si ho ani nepamatuje.
I tak to ale zkusil. Když se ozvalo první vyznánění, rozbušilo se mu srdce. Na okamžik si skoro přál, aby to nezvedla a on mohl mobil zase sklidit pod podlahu a žít dál svůj starý život. Měl hrozný strach. Ale pak se najednou ozval jakýsi zvuk a z druhého konce se ozvalo rozespalé: „Ano prosím? Kdo to volá?“ Od té noci už bylo všechno jinak. Jeho teta nechtěla věřit, že se jí její synovec dovolal. Věděla, o koho jde, a pamatovala si ho velice dobře. Často na něj, i zbytek své rodiny, myslela, ale jeho rodiče se s ní před lety pohádali a nechtěli s ní mít už nic společného.
Opatrně se jí zeptal, jestli si pamatuje jeho nejstaršího bratra. „Myslíš Bena?“ zeptala se podiveně. „Ten žije kousek od nás. Má stavitelskou firmu a vlastní rodinu. Jeho děti nás pravidelně navštěvují.“ Baruk tomu nemohl uvěřit. Všechno, co mu rodiče a komunita říkali, byla lež. Nic z těch řečí o pekle nebyla pravda. Jeho bratr nezemřel, ani nebyl v pekle nebo zatracení, ale měl šťastný život a svobodu. Tehdy si uvědomil, že jestli někdy chce žít šťastně, musí se dostat z komunity pryč. Jenže jak to udělat?
Útěk nebyl snadný. Ve 12 kmenech nejste skoro nikdy sami a když už jste, tak někde v místnosti. Bylo těžké odejít z pozemku, aniž by si člověka někdo všiml. Musel čekat, než bylo správné načasování. Jednoho večera došlo k nehodě, při které byl zraněn jeden starší muž z komunity. Lidé ho odnesli do domu, kde debatovali o tom, jak mu pomoct. Barukovi bylo zřejmé, že jsou všichni roztržití a že nikdo nebude kontrolovat, kam zrovna jde.
Lidé pobíhali po pozemku, protože se jednalo o zvláštní situaci. Byla to ideální příležitost. Rychle si sbalil několik košil, které měl, kamínek, který mu darovala matka, a čepici, kterou dostal od sestry. Naposledy se podíval na postel, kde posledních několik let spával. Vůbec mu nebude scházet. Ve spěchu se vyplížil z domu a kličkoval mezi domy k silnici. Nikdo ho neviděl a nikdo jiný tam v tu chvíli nebyl. U silnice odbočil doleva a po několika metrech se rozběhl. Běžel nejrychleji, jak jen dovedl. Tušil, že má možná jen několik minut, než vyhlásí poplach.
Na konci vesnice ho čekalo auto s rozsvícenými světly. To byl jeho bratr. Neviděl ho přes deset let. Otevřel dveře auta a hbitě skočil dovnitř. Stěží popadal dech, ale fascinovaně hleděl do tváře svého nejstaršího sourozence. Vypadal už jako muž. Vous měl pečlivě zastřižený – ne jako lidé v komunitě. Měl na sobě slušivou bundu a vypadalo to, že je opravdu šťastný. Jen ho uvítal a objemul, než šlápl do pedálu a odjel navždycky z té Bohem zapomenuté vesnice.
První dny na svobodě byly zvláštní. Baruk byl dost zakřiknutý a množství informací, které se dozvídal, bylo skoro tíživé. Brzy se však adaptoval. Netrvalo víc než pár týdnů a Baruk si uvědomil, že se jeho osobnost začíná měnit. Předtím byl stejný jako všichni – vychován k absolutní poslušnosti. Teď najednou objevoval, kým je. Objevoval, co má rád, a co nemá. V komunitě směl mít rád jen to, co bylo doporučeno. Naučil se mluvit s cizími lidmi a přestat se bát toho, že může následovat bití nebo odsuzování. Naučil se mít názor, protože v komunitě se názory netolerovaly. Začal o sobě přemýšlet jako o člověku – ne jako otroku a lidské oběti krutého boha Yashui. Začal sledovat filmy a poslouchat moderní hudbu. Našel v životě radost, o níž ani netušil, že ji najít může. A zamiloval se.
Když vyprávěl svůj příběh, nevycházeli jsme konstantně z úžasu. Nad jeho odvahou a krutostí, kterou musel ve 12 kmenech snášet. Velké části jeho příběhu jsme museli vynechat, protože by mohlo dojít k jeho identifikaci sektou a ohrožení záchrany zbytku jeho rodiny. I to, co jsme však mohli zveřejnit, je věčným odkazem lidského hrdinství a schopnosti zvítězit i v situaci, která se zdá naprosto bezvýchodná.
