S laskavým svolením autora sdílíme níže příběh chlapce, který prožil dětství v sektě 12 kmenů v Německu. Žil mezi těmi samými lidmi, kteří se v roce 2013 odstěhovali do České republiky a žijí v Mšeckých Žehrovicích u Prahy a Skalné u Chebu. Jde o vysoce nebezpečnou sektu, mezinárodně stíhanou a vyšetřovanou za týrání dětí. Mají obchod na Jiřího z Poděbrad, v Kobyliském dvoře a prodávají biopotraviny na farmářských trzích na Pankráci a na Andělu. Lidé, kteří zde prodávají, jsou ti stejní lidé, kteří ho v dětství surově bili. Přečtěte si nyní poprvé v češtině jeho příběh o vyrůstání v sektě 12 kmenů.

Aaron se narodil v komunitě Dvanácti kmenů na počátku 90. let. Žil zde se svou rodinou deset a půl roku, dokud se nerozhodl komunitu v Klosterzimmernu opustit. Jeho učitelem byl v té době Robert Pleyer, autor knihy Satan nikdy nespí (o životě v sektě 12 kmenů). Aaron má čtyři sestry a bratry. Jeho sourozenci a rodiče žijí ve společenství i nadále, přestože se Aaron rozhodl odejít. V dopise popisuje své dětství jako mučednictví.

Je pro mě těžké psát o tomto tématu. Narodil jsem se v sektě a zažil jsem tam všechno, co se dá zažít jen při výchově a trestání dětí. Dvanáct kmenů používá Bibli k obhajobě své výchovné politiky. Tato výchova začíná už narozením dítěte. Několik týdnů po narození začínají rodiče s tzv. omezováním. To znamená, že dítě velmi pevně zabalí do látek a připnou je spínacími špendlíky, aby se dítě nemohlo osvobodit. Nemůže se již vůbec pohybovat. Pokud pláče, musí v této poloze zůstat ještě déle. Cílem rodičů je zlomit vůli dítěte co nejdříve. Pokud k této formě „znehybnění“ nedojde, drží rodiče dítě za ruce a nohy tak dlouho, dokud kopající dítě nemá sílu se hýbat nebo plakat. Vyčerpaně se vzdá.

Když jsou dítěti asi dva roky, rodiče ho začnou bít prutem, například když nechce něco jíst nebo kňourá, jak to dělají malé děti. Rodiče vykládají takové situace jako vzpouru proti sobě samým. Tyče jsou vyrobeny z vrbového dřeva, dlouhé asi jeden až jeden a půl metru a silné osm centimetrů. Uchovávají se v nádobě s olejem, aby zůstaly co nejdéle čerstvé a poddajné a při otloukání se nelámaly. Nádoba je přístupná všem rodičům. Mohou si odtud kdykoli vzít nové vrbové pruty. Dospělí nazývají proces bití disciplínou. Děti bijí po holých hýždích, nohách, pažích, rukou, zádech a chodidlech. Do dvanácti let věku dávají dospělí dětem také přes kolena. Bijí je tak dlouho, dokud nepřestanou křičet, protože už nemají sílu.

Kázeň přichází od jejich vlastních rodičů, učitelů a všech členů Dvanácti kmenů, kteří si myslí, že se dítě chová vzpurně, neuctivě nebo si z něčeho dělá legraci – někdy je to jen smích, který si dospělí vykládají jako výsměch. Pro mě jako dítě to byla vždycky záhada.

Co je vzpurné a co ne? V komunitě existují spisy, které mají rodiče v oblasti, když se dítě vzbouří vzdělávat. Tato takzvaná „učení“ rozdělují vzpouru na aktivní a pasivní. Společenství definuje aktivní vzpouru jako dítě, které odmlouvá a projevuje špatné chování. Pasivní vzpoura zahrnuje neposlušnost a nedbalost, například když dítě zapomene udělat určité věci navzdory pokynům rodičů. V takových případech se rodiče, učitelé nebo jiní nadřízení domnívají, že dítě úmyslně nedodrželo pokyny. V případě pasivní i aktivní vzpoury je irelevantní, co dítě řekne na svou obhajobu. Naopak, jakékoli zdůvodnění slouží pouze jako důkaz, že se dítě vzpouzí.

Vzpoura vede k tomu, že je dítě přehozeno přes koleno dospělého a zbito. Jelikož si děti ve věku od čtyř do dvanácti let ještě neuvědomují, že musí potlačit svou vlastní vůli, je mnohem pravděpodobnější, že dostanou výprask. Bití prutem může trvat až čtyři hodiny. Dvanáct kmenů učí, že rodiče by neměli být překvapeni zelenými a modrými šrámy na těle svých dětí. Je to normální a přesně to Bůh od rodičů žádá. Rodiče, kteří se o své děti bojí, bojí se, že jim ublíží, nebo je nebijí dostatečně silně, nejsou prý naplněni Duchem svatým ani Bohem. Děti nesmějí mít vlastní rozum, nikdy ničemu neodporují ani proti ničemu neprotestují. Dospělí je vždy drží pod kontrolou pomocí kázně. Děti musí vždy poslouchat první příkaz. Pokud dítě dostane pokyn – i kdyby to bylo jen letmo, takže si to ve skutečnosti neuvědomuje – musí okamžitě poslechnout. Jinak je automaticky považováno za vzpurné, neposlušné nebo neuctivé, protože dítě údajně ignorovalo osobu, která příkaz vydala. Navštíví-li hospodářství v klášterních místnostech nebo v pokojích hosté mimo Dvanáct kmenů, dospělí schovají pruty za radiátor nebo pod postel. Komunita se snaží udržovat na veřejnosti mírumilovný obraz, fasádu šťastného soužití a dokonalých dětí.

Já sám jsem byl bit velmi často – někdy i více než desetkrát denně. Někdy jsem měl domácí vězení jeden nebo více dní v kuse. Seděl jsem ve svém pokoji a musel přemýšlet o svých hříších. Na konci domácího vězení jsem se musel vyzpovídat z pokání a vysvětlit, co jsem udělal špatně. Moje nejdelší domácí vězení trvalo čtyři týdny – v kuse, podotýkám. Osobně jsem se ke svým údajným hříchům vždy přiznal jen proto, abych se konečně dostal z místnosti a také proto, abych mohl něco jíst. Podle Dvanácti kmenů si vzpurné dítě také nezaslouží pravidelné jídlo. Rodiče, kteří se domnívají, že se jejich děti přiznávají ke svým hříchům z jiných důvodů než z hladu a touhy po svobodě, se velmi mýlí. U mnoha dětí však vymývání mozků rodiči a ostatními členy sekty pokročilo tak daleko, že věří, že to, co jim rodiče dělají, je normální. Koneckonců ani oni neznají život mimo sektu.

V komunitě se členové učí, že celý svět a všechny věci na světě pocházejí od Satana. Například rock’n’rollová hudba je od Satana. Děti, které tuto hudbu tajně poslouchají, jsou prý naplněny Satanem a vypěstovaly si lásku ke světu. To znamená, že je rodiče dostatečně neukáznili a nepokárali nebo neporazili. Pokud tato takzvaná láska ke světu vyjde najevo, jsou dotyčné děti okamžitě izolovány a nesmějí se dále účastnit života společenství.

Většinou nedostanou nic k jídlu, ale sedí ve svých pokojích a přemýšlejí o svých hříších. Čas od času musí „hříšníci“ předstoupit před hrstku starších na shromáždění. Zatímco starší jedí sušenky a pijí čaj, děti a jejich rodiče před nimi musí několik hodin vybalovat své hříchy. Starší pak často vyhrožují, že dítě vyženou z komunity. Jednou jsem viděl čtrnáctiletou dívku, která z takového setkání vyšla s pláčem a zcela rozrušená. Už vůbec nevěděla, co se děje. Bylo mi té dívky tak líto a na chvíli jsem si přál, aby se starší, kteří jí to udělali, udusili.

Každý pátek dopoledne učili starší členy takzvané učení o výchově dětí. Museli se ho účastnit všichni obyvatelé, kromě hostů a dětí a mladých lidí, kteří ještě nebyli pokřtěni. Rodiče se často vraceli domů po těchto lekcích a byli na nás ještě přísnější než dosud. Starší jim tam řekli, že na nás ještě nejsou dost přísní a nemají své děti pod kontrolou. Nebo na nás rodiče zkoušeli nové výchovné metody, které starší údajně slyšeli přímo od Boha. Proklínal jsem lidi, kteří tato učení sepsali.

Musel jsem sledovat, jak jsou moji rodiče čím dál šílenější. Rodiče mě často bili a velmi často mě přehazovali přes koleno a křičeli na mě. Učitelé a další lidé, se kterými jsem musel pracovat, mě často bili do modra až do černého.

Běžné bylo také bít děti pruty po rukou. Ve třídě jsem si musel držet hřbet ruky a byl jsem na něm bolestivě bit. Bylo to pro mě jedno z největších ponížení. Pokud děti při bití plakaly nebo neklidně stály, dostaly ještě více ran, protože to bylo považováno za znamení, že nedostaly svou kázeň v plné míře. Jednou jsem slyšel, jak manželé ve vedlejší místnosti bili svou pětiletou dceru po dobu čtyř hodin. Dítě křičelo jako banshee. Z bezmoci, že to musím poslouchat, nemohu nic dělat a zároveň prožívám, že rodičům takové zacházení s dcerou stále připadá zábavné, mě bolelo u srdce.

Moji vlastní rodiče mě jednou dali na čtrnáct dní k takzvané svobodné sestře, protože si se mnou očividně nevěděli rady. Bylo mi sedm let a během té doby jsem se občas počůrával. Když jsem strávil noc s tvrdou vychovatelkou, stalo se mi to znovu. Celou hodinu mě za to bila. Potom jsem se ty dva týdny počůrával každou noc a dostávala jsem od ní každý večer výprask, až jsem měl zadek od krve a bolavý.

Z Dvanácti kmenů mám dodnes noční můry, a když si vzpomenu, čím jsem si musel projít, běhá mi mráz po zádech. Pořád jsem se vnitřně neuklidnil. Přál bych si, abych to nikdy nemusel zažít. Princip výchovy spočívá v tom, že děti nemají žádnou cenu a nesmějí mít vlastní vůli. Většina dětí je od dvanácti let vnitřně tak zatvrzelá, že už necítí, když je někdo bije. To je prostě smutné.

Sám jsem to zažil. Když jsem byl starší, často jsem na rodiče křičel, když se mě snažili uhodit, nebo jsem jim práskl dveřmi před nosem. Bylo to jediné východisko. Nechtěl jsem to dělat, ale nemohl jsem si pomoct. Proto jsem byl jedním z mála dětí, které ještě ve čtrnácti letech nebyly pokřtěné. Členové Dvanácti kmenů o mně v té době začali říkat věci, protože jsem nebyl pokřtěn.

Často jsem se musel účastnit jakéhosi soudu. Starší mi říkali, že se musím vyznat ze svých hříchů, jinak budu muset opustit komunitu. To je taktika, kterou používají k ovládání mladých lidí. Už jako malé děti jsme se naučili, že cesta z komunity vede přímo do pekla. Protože známe pravdu, ale pošlapali bychom ji, kdybychom opustili komunitu, říkali, že za zdmi nás čeká druhá smrt. Shořeli bychom v ohni a síře a trpěli věčnými mukami. Museli jsme si to přečíst v nesčetných biblických verších.

Dnes si kladu otázku, kdo vlastně učinil členy Dvanácti kmenů soudci lidu. Jsem také toho názoru, že pokud je Bůh skutečně tak dobrý, jak o něm lidé v sektě tvrdí, nikoho za to neodsoudí, protože se nechce podílet na pokrytectví v sektě. V telefonických rozhovorech, které čas od času vedu se svou maminkou, se mnou souhlasí, že velká část společenství je čiré pokrytectví. Říká, že mnozí její bratři a sestry rozhodně nežijí tím, co říkají. Ale říká, že potřebuji vidět, jak Bůh přináší spásu do mého života, a nehledět na jiné lidi.

Vzhledem k brutálním výchovným metodám a neustále se opakujícím taktickým výhrůžkám, že pokud nezměním své chování, budu muset opustit komunitu, jsem si kolem sebe vybudoval vnitřní zeď. Čím více na mě bratři a sestry mluvili, tím více jsem si uvědomoval, jak je sekta falešná a zkažená a jak vůdci sekty manipulují s myslí rodičů a všech členů, dokud skutečně neuvěří všem lžím, které lidem navenek namlouvají. Sekta si vybudovala dokonalou fasádu. Přitom tolik věcí za zdmi není pravda. Například jsem se tehdy doslechl, že zakladatel sekty si každých pár měsíců kupuje nové auto za 30000 až 60000 eur, které smí řídit jen on, zatímco některé děti v komunitě nemají ani slušné boty nebo oblečení na sebe. To prostě neodpovídá.

Nevidím realitu, když se říká, že se o všechno dělíme a nikdo nemá osobní majetek. Nechápu, proč to rodiče nevidí nebo nechtějí vidět. Nejde mi do hlavy, že rodiče z Dvanácti kmenů se chovají ke svým „zlobivým“ dětem tak brutálně a předávají je jiným členům, aby mohli podporovat nelidskou výchovu.

Osmdesát dní po narození dítěte je posvěceno. Dítě dostane hebrejské jméno a je svěřeno do péče všech členů komunity. Děti nyní musí přijímat vše, jako by to pocházelo přímo od Boha. Rodiče se tak zříkají jakýchkoli námitek, pokud je například jejich dítě ve škole zbito učitelem za neposlušnost. V opačném případě by rodiče porušili přísahu, kterou složili při svěcení svého dítěte. Ztratili by spojení s Bohem a Duchem svatým.

Synové jsou obřezáni osmý den po narození. Neexistují žádné předpisy o čistotě nebo dostatečné dezinfekci. Otec provádí obřízku svých synů sám. Tito otcové často vůbec nevědí, co dělají. Riziko, že dítě vykrvácí nebo utrpí jiné poškození, je vysoké. V Klosterzimmernu působí také samozvaný lékař, který nakládá s narkotiky bez dostatečných znalostí a bez kvalifikace.

Nejhorší jsou pro mě výchovné metody. Opravdu jsou mimo dobro a zlo. Po tom všem, čím jsem si tam musel projít, cítím v sobě velkou nenávist. Když dnes vyprávím svým novým přátelům o poměrech v Klosterzimmernu, myslí si, že něco takového už v naší společnosti nemůže existovat. Ale ono to existuje – mezi námi! Mým největším přáním je, aby žádné dítě nemuselo projít tím, čím jsem si prošel já. A aby se lidé probudili a přestali tuto komunitu tolerovat.

Školní výuka Dvanácti kmenů vychází z přesvědčení komunity, že celý svět je zamořen satanem. Ale nechtějí své děti učit, co je Satan. Když v roce 2002 začal vřít spor školy s úřady, začali nás naši učitelé v komunitě učit pár jednoduchých věcí, například o podstatě demokracie. Chtějí zmást úřady, které nás teď čas od času navštěvují, aby kontrolovaly naše hodiny, tím, že náš obsah výuky má něco společného se státními osnovami. Tyto hodiny však existují jen krátce – přesněji řečeno: slyšíme o nich hodinu tři dny po sobě a pak je téma zase mimo hru. Výsledkem je, že děti a mladí lidé nedokážou odpovědět ani na nejjednodušší otázky týkající se politiky, vlády a Německa.

Cílem Dvanácti kmenů je, aby děti a mladí lidé byli co nejhloupější. Čím více znalostí o vnějším světě my děti máme, tím větší je z pohledu sekty riziko, že si za zdí v jiném světě dobře poradíme sami. Proto se Dvanáct kmenů snaží všemožně zabránit tomu, aby jejich děti získaly státem uznávanou maturitu. Mezitím se na nátlak úřadů již několik let certifikáty objevují, ale jsem si jist, že si je rodiče ve Dvanácti kmenech ponechali a mladí lidé je nedostávají. Dokud ještě žiji v komunitě, maturitní vysvědčení vůbec neexistují.

Když jsem před čtyřmi lety opustil komunitu Dvanácti kmenů, musel jsem se nejprve tvrdě učit do školy, abych získal maturitu. Nakonec jsem však složil maturitní zkoušku na Hauptschulabschluss v Bádensku-Württembersku. Společenskovědní a ekonomické předměty jsem se musel učit od začátku. O těchto předmětech nemám z doby svého působení v sektě žádné informace. Z té doby si pamatuji jen několik základních pojmů, jako je Bundestag, poslanec nebo ministr. Sám jsem se naučil, co tato slova znamenají, ale ne to, jaké úkoly mají příslušné instituce. Ještě dnes mám v těchto tématech velké nedostatky.

Dalším velkým problémem pro mě bylo, že jsem si nemohl vybírat kamarády. Podle učení Dvanácti kmenů nesmí mít dítě kamarády stejného věku, pokud nejsou pokřtění. A já jsem ve čtrnácti letech ještě pokřtěný nebyl. Protože můj nejlepší kamarád měl na mě podle názoru rodičů a ostatních členů komunity špatný vliv, měl jsem zakázáno se s ním bavit. Byli toho názoru, že nepokřtěné děti by si mohly povídat o špatných věcech za zdmi a tím na sebe navzájem působit špatným vlivem. Říkali, že by to nepřineslo dobré ovoce. Pak už jsem nesměl chodit sám po nádvoří a později jsem také nesměl mluvit s ostatními dětmi a mladými lidmi. To byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem z komunity odešel.

Nechtěl jsem, aby mi někdo říkal, s kým můžu a nemůžu mluvit. Byly tam například dvě dospívající sestry, které spolu za trest nesměly celý rok mluvit. Přesto se vídaly každý den a dokonce spolu pracovaly v kuchyni. To si musíte představit! Děti a mladí lidé nemají v komunitě volnou ani vteřinu, nemají žádnou příležitost, dělat to, co chtějí. Neustále na ně dohlížejí jejich vlastní rodiče nebo jiní členové Dvanácti kmenů. Za žádných okolností nesmějí být v kontaktu s dětmi a mladými lidmi mimo sektu, ale také nemají žádné vztahy s dětmi a mladými lidmi z jiných společenství Dvanácti kmenů. Sekta věří, že chlapci a dívky do věku dvaceti až pětadvaceti let by měli být pouze pod vlivem dospělých. Pouze rodiče by mohli svým dětem dát to, co v tomto věku potřebují. Slyšel jsem také, že nejstarší členové komunity prý pronásledovali a sexuálně obtěžovali dívky. V takových případech jsou pak dotyční dospělí posláni do jiné komunity.

Oblečení, které mladí lidé a děti nosí, někdy získávají od Červeného kříže. Nesmí mít módní vzhled a nesmí mít žádné potisky ani označení. Pokud je na košili malý nápis, je vystřižen nebo přemalován. Je to proto, aby děti s takovým nápisem na oblečení nebyly ostatními dětmi poznávány. Děti by měly dostávat uznání pouze od svých rodičů. Považuji to za naprosto hloupé, ale taková jsou pravidla sekty, kterými chtějí dětem zabránit v rozvoji vlastního pocitu hodnoty. Děti spolu nesmějí mluvit o materiálních věcech, ale pouze o takzvaných duchovních věcech – o Jahšuovi, spasení a svých hříších. Nesmějí si vybírat, co chtějí jíst, a když prarodiče (kteří nejsou v sektě) přinesli hračky a jiné světské věci, okamžitě je vyhodili. Jednou babička s dědou přinesli tabulku čokolády, která je v komunitě zakázaná, rodiče ji opět hodili do koše. Někdy ale přišel někdo ze starších a čokoládu snědl. My děti jsme dostávaly dost nezdravou stravu. Když jsem se ráno česal, měl jsem v hřebenu vždycky celý chomáč vlasů. To se nestalo od doby, kdy jsem opustil Dvanáct kmenů. Myslím, že to svědčí o tom, že strava v komunitě je velmi nevyvážená.

Jednou, když byli moji prarodiče na návštěvě v Klosterzimmernu, jsem jim řekl, že chci odejít z obce s nimi. Náhodou to zaslechl můj otec, dal si mě přes koleno a zbil mě za to, že jsem to řekl. Starší říkají, že tyto výprasky jsou disciplinární opatření k očištění dětí. Takový proces má očistit srdce dětí od všeho zlého a hříchů, kterých se dopouštěly, aby měly opět čisté svědomí. Na jedné straně je to zvláštní způsob myšlení, na druhé se bijí dětí za to, že chtějí odejít z komunity, a dále podivné tvrzení, že všechny děti tam chtějí žít dobrovolně – zejména proto, že bití znamená porušit vlastní vůli dětí, které nikdy neviděly okolní svět.

Když jsem spolu s otcem opustil Dvanáct kmenů, vyučil jsem se po maturitě zemědělcem. Musel jsem si vydělávat na život. Nikdo, kdo opustí Dvanáct kmenů, nedostává od komunity žádnou finanční podporu. Starší jsou toho názoru, že bratři a sestry se musí buď podřídit komunitě, nebo se postarat o to, aby neskončili ve škarpě a nezemřeli tam. Na začátku jsem se potýkal s neznámým prostředí velmi obtížně. Vzhledem k výchově ve Dvanácti kmenech jsem velmi uzavřený typ. Je pro mě obtížné stýkat se s ostatními lidmi. Dokonce i dnes se stále musím učit, jak budovat vztahy s cizími lidmi. V prvním ročníku školy jsem si s dospívajícími spolužáky téměř nerozuměl. Později jsem měl problémy s vedoucím své učitelské firmy ve Schwarzwaldu. Uměl rychle zvýšit hlas. Byl v neustálém stresu. Jeho nespokojenost jsem vzal na sebe a zaujal obranný postoj.

Nakonec jsem přešel do jiné společnosti. V té době jsem bydlel s otcem v poměrně odlehlém bytě. Přes týden chodil do práce a každý víkend jezdil do Klosterzimmernu. Tyhle víkendy o samotě v bytě jsem měl opravdu rád, protože jsem stejně chtěl jen zapomenout. V této době jsem se s jinými mladými lidmi nestýkal – ani s těmi z Dvanácti kmenů, ani s těmi z mého nového světa. Mým dalším profesním cílem je rekvalifikace na IT specialistu v oblasti vývoje aplikací. Jedná se o velmi náročný vzdělávací program – zejména proto, že mám jen velmi malé předchozí znalosti. Ve Dvanácti kmenech jsem nikdy neměl příležitost se tomu věnovat.

Dnes jsem často v depresi, někdy mám dokonce sebevražedné myšlenky. V noci nemůžu spát kvůli nočním můrám. Ale čím déle jsem mimo Dvanáct kmenů, tím více si uvědomuji, jak moc se mýlím. Vše jde dobře. Když si pomyslím, že moji sourozenci stále žijí v Klosterzimmernu, připadá mi to jako v hororu. Už léta s nimi nejsem v kontaktu. Komunita se domnívá, že bych mohl své sourozence ovlivnit světskými věcmi a nakazit je. Doufám, že jednoho dne moji sourozenci udělají krok ven ze sekty a že i pro mě bude všechno lepší a lepší. Chci se přičinit o to, aby Dvanáct kmenů bylo zakázáno nejen v Klosterzimmernu, ale i na celém světě. Rád bych informoval lidi o tom, co se skutečně děje za zdmi. Po tom všem, čím jsem si prošel v sektě a pak tady venku, si často kladu otázky o smyslu života. Můj otec se v té době vrátil do Klosterzimmernu. Nemohl snést život tady venku. Ale já se do Dvanácti kmenů už nikdy nevrátím – to raději zemřu.

Více informací na Facebookové stránce o 12 kmenech:

Autor článku je Jakub Jahl, člen Investigativního týmu Studentských listů.