Na konci května roku 1942 provedli výsadkáři Operace Anthropoid zdánlivě neproveditelné – zaútočili na prominentního nacistu, zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a zapsali se tak (nejen) do české moderní historie.

„Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem.“  Kdo by neznal legendární větu vyřčenou profesorem Málkem ve filmu Vyšší princip (1960). Ačkoliv se jedná pouze o fiktivní příběh, poslání je jasné. Stejný názor nejspíše měla většina české populace ve čtyřicátých letech minulého století, ale nemohla jej říct nahlas. I přesto za něj spousta lidí zaplatila životem.

Dnes: atentát nebo útok?

V odborné terminologii i běžné mluvě se používá spojení „atentát na Heydricha“. Toto označení však vychází z nacistické propagandy, především novinových článků či oznámení. Cíl byl jasný – prezentovat útok jako jakýkoliv jiný trestný čin. Přitom obětí nebyl nikdo menší než „kat českého národa“. To už moc jako nevinná oběť nezní a Heydrich jí jednoznačně nebyl.

Hrdinové protinacistického odboje

Po asi půlročním výcviku seskočili Jozef Gabčík a Jan Kubiš u obce Nehvizdy poblíž Prahy. Následovalo dalších pět měsíců příprav i rozmlouvání ze strany domácího odboje. Finálním místem k zaútočení se stala prudká zatáčka v Praze-Libni (z ulice Zenklova do ulice V Holešovičkách), kde situace zkrátka vyžadovala zpomalení automobilu, a proto se jednalo o ideální místo pro útok.

Akce 27. května sama o sobě však tak ideální nebyla. Přestože Heydrichův kabriolet nebyl ještě opancéřovaný a jel jen se svým šoférem (a zároveň šéfem ochranky) Johannesem Kleinem, úkol parašutistů zůstával nesmírně náročný. Gabčíkův samopal selhal – zpráva protektorátní policie uváděla jako příčinu vzpříčený náboj v hlavni.

Jen co si uvědomil, že se jedná o útok na jeho osobu, Heydrich udělal chyby, které se mu staly osudnými. Přikázal k zastavení automobilu a následně se sám postavil, aby se bránil. Toho využil Jan Kubiš a hodil na auto upravenou bombu. Ta způsobila explozi – Heydricha tak zasáhly plechové střepiny, jež mu vnesly do těla infekci. Následkům zranění podlehl 4. června 1942, podle dobových zpráv zemřel na celkovou sepsi organismu. Existují však různé konspirační teorie a sám autor zprávy svůj lékařský posudek po třiceti letech přehodnotil.

Nacisté se mstili jak jen mohli. Dne 10. června srovnali se zemí Lidice a o čtrnáct dní později i Ležáky. Přes tvrdé represe nacistických okupantů nebyli výsadkáři dlouhou dobu k nalezení. 

Poslední boj

Zlom přišel s Karlem Čurdou, který zradil odboj a stal se spolupracovníkem gestapa. Gestapo a příslušníci SS se záhy dozvěděli o úkrytu v pravoslavném Chrámu svatých Cyrila a Metoděje na Resslově ulici. 

Osudný den padl na 18. června 1942. Němci po obklíčení kostela vnikli dovnitř. Cílem bylo dostat výsadkáře živé, tak se ale nestalo. Jan Kubiš podlehl mnohým zraněním při palbě z kůru a další dva si nechali poslední kulku pro sebe. S identifikací pomáhal především Čurda.

„Kamarádi, vzdejte se! Nic se vám nestane! Mně se také nic nestalo,“ volal údajně Karel Čurda na zbylé odbojáře v kryptě chrámu. Němci se je jen marně snažili vyplavit. Po vpádu do krypty na ně čekal stejný zjev jako na kůru a ani jednoho z parašutistů nedostali živého.

Nyní, 81 let po onom hrdinském činu, si připomínáme statečnost československých odbojářů, kteří padli pro to, aby hájili čest své vlasti.