K volebním urnám v roce 2024 půjdou obyvatelé všech tří největších demokracií světa, tedy Indie, Spojených států amerických a Indonésie. Své hlasy odevzdají také Britové či voliči ve všech státech Evropské unie. Proběhne 70 voleb v zemích, které mají dohromady 4,2 miliardy obyvatel, tedy nadpoloviční většinu veškeré světové populace. Letošní rok tak bude politicky zcela klíčový – rozhodne se, zda ve světě posílí oslabená demokracie, nebo naopak populistické a autoritářské tendence. Které volby se vyplatí sledovat?
Hrozba v podobě Trumpa
Pro světovou geopolitiku bude zdaleka nejdůležitější letošní 5. listopad, kdy budou Američané rozhodovat o svém příštím prezidentovi. Jako nejpravděpodobnější scénář je v současnosti považována varianta z roku 2020, tedy odveta mezi obhajujícím prezidentem Joem Bidenem za Demokratickou stranu a exprezidentem z let 2017–2021, Donaldem Trumpem za Republikánskou stranu. Částečně to může ovlivnit rozsudek Nejvyššího soudu USA – rozhodovat bude o tom, zda bylo rozhodnutí států Colorado a Maine diskvalifikovat Trumpa oprávněné. Místní úřady argumentují 14. dodatkem Ústavy Spojených států amerických, který zakazuje zastávat veškeré veřejné funkce těm, kdo se zapojili do povstání nebo vzpoury, a odkazují na útok na americký Kapitol ze 6. ledna 2021, ke kterému tehdejší prezident nepřímo vyzval. Třetí kandidátkou, která má alespoň částečnou šanci stát se prezidentkou, je Nikki Haley, Trumpova umírněnější soupeřka v republikánských primárkách. Přestože má podle jejich dosavadních výsledků malou šanci nominaci získat, ve volbách by naopak proti Bidenovi uspěla pravděpodobně lépe než Trump. Mohla by totiž přitáhnout demokratické voliče nespokojené s administrativou současného prezidenta. Z primárek již odstoupil další Trumpův republikánský protikandidát, floridský guvernér Ron DeSantis, který je považován za exprezidentovu mladší a energetičtější verzi. Trumpova výhra by pravděpodobně znamenala prohru pro Ukrajinu – Trump by podle svých slov „ukončil válku za jediný den.“ Spojené státy by se také přiblížily izolacionismu a vystoupení z NATO, které exprezident dlouhodobě kritizuje, což se může stát silnou bezpečnostní hrozbu pro Evropu.
O letošních amerických volbách jsme také psali v Nedělní tečce.
Do Mexika přichází éra žen
Největší španělsky mluvící země světa si poprvé za dvě stě let své historie zvolí jako prezidentku ženu. Přestože mexické všeobecné volby proběhnou až 2. června, lze to již říct s téměř úplnou jistotou. Vládní socialistická strana Morena do nich totiž vyslala jako svou kandidátku bývalou starostku hlavního města Mexico City a hlavní opoziční strana, křesťansko-demokratická Strana národní akce (PAN), nominovala podnikatelku a senátorku Xóchitl Gálvez, která je známá také svým domorodým indiánským původem.
Úpadek toryů a vzestup britských labouristů
Nejpozději na leden 2025 musí podle pravidel vyhlásit premiér Spojeného království Rishi Sunak volby do parlamentu, podle svých slov je však pravděpodobně naplánuje na druhou polovinu tohoto roku. Přestože je posledně v roce 2019 drtivě vyhrála jeho Konzervativní strana v čele s tehdejším předsedou vlády Borisem Johnsonem, již dva roky v předvolebních průzkumech silně dominuje Labouristická strana. Podle všeho tak není pochyb, že se dalším premiérem stane její předseda Keir Starmer. Konzervativci začali voliče rychle ztrácet po aféře Borise Johnsona, který během covidové pandemie pořádal večírky v premiérské kanceláři. Jeho nástupkyně Liz Truss kvůli své ekonomické neschopnosti vydržela ve funkci pouhých 45 dní. Sunakovi, který Truss vystřídal, se bouřlivou situaci podařilo částečně zklidnit, pozvolnému rozkladu své strany a odlivu voličů však zamezit nedokázal.
Možný zánik Belgie
Belgickému království hrozí po letošních volbách rozpad. Dlouhodobým favoritem na vítězství ve Flandrech je separatista Tom Van Grieken se stranou Vlaams Belang (Vlámský zájem). V případě, že by získal s dalšími nacionalistickými stranami ve vlámském parlamentu v Antverpách většinu, jako tomu napovídají předvolební průzkumy, je pravděpodobné, že přijme deklaraci o nezávislosti Vlámska a nabídne Valonsku jednání o rozpadu. V Bruselu se sice převážně mluví francouzsky, jeho území však leží na vlámské straně, která by si ho pravděpodobně nárokovala. Zatímco Valonsko by se dost možná připojilo k Francii, katolické Flandry by o anexi k protestantskému Nizozemsku pravděpodobně nestály. Pokud Van Grieken skončí ve volbách první, Belgie zopakuje vítězství krajně pravicového politika z minulého roku u svého nejbližšího souseda, Nizozemska. Situace v Belgii zůstane složitou v každém případě – vzhledem k politické roztříštěnosti trvá skládání vládní koalice často až 500 dní.
Populární Módí indickým premiérem pravděpodobně zůstane
Mezi dubnem a květnem se pravděpodobně uskuteční volby do parlamentu „největší demokracie světa“, Indie. Většinu z 543 křesel v dolní komoře zvané Lok Sabha si už deset let drží Indická lidová strana (BJP) v čele s dosavadním premiérem Naréndrou Módím. Podle všech průzkumů veřejného mínění je téměř jisté, že si tento výrazný náskok oproti ostatním stranám podrží a vládnout tak bude i nadále. Módí je v zemi silně oblíbený, podle poradenské firmy Morning Consult je v žebříčku nejpopulárnějších lídrů světa první. Zároveň je však dlouhodobě kritizován za přílišné prosazování hinduistických zájmů a diskriminaci muslimů v plně sekulární zemi. Podle pozorovatelů je také zodpovědný za oslabování demokracie, která má v zemi dlouhou a silnou tradici. Hlavní opozicí Módího lidovců v indickém volební systému, který je v mnohém podobný britskému a americkému (pozn. redaktora: většinový systém s dvěma hlavními stranami), je liberální Indický národní kongres, nejstarší politická strana v zemi, která ji přivedla k nezávislosti na Spojeném království a vedli ji například Mahátma Gándhí, Džaváharlál Néhrú nebo Indira Gándhíová.
Vzestup politických dynastií v Indonésii
Na Valentýna proběhnou všeobecné volby v Indonésii, která si letos zvolí členy parlamentu a vzhledem ke zřízení prezidentské republiky především hlavu státu. Po deseti letech vlády končí v čele čtvrté nejlidnatější země světa velice populární Joko Widodo, známý pod přezdívkou Jokowi, místní ústava totiž nedovoluje prezidentovi kandidovat ve více než dvou pětiletých funkčních obdobích. Jedním z letošních kandidátů je Prabowo Subianto, který sice v letech 2014 a 2019 kandidoval proti Jokowimu a nikdy jeho výhru oficiálně nepřijal, z nesmiřitelného nepřítele však později učinil svého spojence a stal se ministrem obrany v Jokowiho vládě. Dalším paradoxem indonéské politiky je fakt, že kandidátem, kterého dosavadní prezident pravděpodobně podpoří, nebude jeho levicovou Indonéskou demokratickou stranou do boje nominovaný Ganjar Pranowo, ale právě Prabowo z pravicové strany Gerindra. Nasvědčuje tomu fakt, že spolu s Prabowem kandiduje na jeho viceprezidenta Jokowiho syn Gibran Rakabuming. Dosluhující hlava státu je tak často podezřívána, že se snaží o založení politické dynastie, což je pro Indonésii tabuizované téma. Třetici kandidátů uzavírá nezávislý Anies Baswedan, bývalý guvernér Jakarty. Ať už vyhraje Prabowo, Ganjar nebo Anies, pro Indonésii bude nejdůležitější, zda se její politický systém podaří vymanit z rozsáhlé korupce, nepotismu a postupnému nahrazování politických stran rodinnými dynastiemi.
V Rakousku posiluje krajní pravice a pivaři
Rakousko si bude letos nejpozději na podzim volit 183 členů Národní rady, dolní komory parlamentu. Naposledy v roce 2019 Rakouská lidová strana (ÖVP) s jasnou převahou vyhrála v předčasných volbách, a to na úkor především dosavadního koaličního partnera Svobodné strany Rakouska (FPÖ) kvůli aféře Ibiza. Vládu poté nejmladší kancléř v historii země, lidovec Sebastian Kurz, sestavil spolu se Zelenými. Kvůli jeho korupční kauze byla za Kurze v roce 2021 náhrada, nový předseda lidovců a kancléř Karl Nehammer.
Nehledě na Ibizu a fakt, že jejich stranu založil nacista, zažívají velký návrat svobodní, kteří už přes rok silně dominují v předvolebních průzkumech a dlouhodobě si drží svou 30% podporu voličů. Tato euroskeptická strana, která se zároveň netají s vazbami na Rusko a jeho podporou, je v následujících volbách jasným adeptem na vítězství. Rakousko tak může být za poslední dobu další evropskou zemí, ve které vyhraje krajní pravice. O úpadku tradičních stran, tedy lidovců a jejich tradičního soupeře Sociálně demokratické strany Rakouska (SPO), vypovídá úspěch i dalších protisystémových politických subjektů. Až 12 % v průzkumech získává satirická strana BIER punkového zpěváka Dominika Wlazného, která má v programu například vybudování pivní fontány či zákaz radlerů ve Vídni. Posilují také rakouští komunisté, kteří rekordně bodovali v nedávných zemských volbách.
Na Slovensku rozhodnou mezi Pellegrinim a Korčokem
Druhým naším sousedem, u kterého se letos bude hlasovat, je Slovensko. Dosavadní prezidentce republiky Zuzaně Čaputové končí mandát 15. června, zároveň předem oznámila, že do funkce znovu kandidovat nebude. Po nedávném vítezství Roberta Fica se tak 23. března (případně ve druhém kole 6. dubna) rozhodne, zda se další hlavou státu stane některý z jeho spojenců nebo protivníků. Největší šance na vítězství mají Peter Pellegrini, předseda Národní rady a lídr strany HLAS – Sociálna demokracia, a Ivan Korčok, bývalý ministr zahraničí ve vládách Igora Matoviče a Eduarda Hegera a diplomat. Podpora obou kandidátů se ve volebních průzkumech dlouhodobě pohybuje mezi 30 a 40 % a ve druhém kole se tak pravděpodobně bude rozhodovat právě mezi nimi. O Prezidentský palác se chtějí ucházet také například Andrej Danko, místopředseda Národní rady a předseda Slovenské národní strany, Štefan Harabin, který tyto volby prohrál v roce 2019 a prohlásil se za „jednoznačného vítěze voleb“, či Marian Kotleba, předseda neonacistické Ľudové strany Naše Slovensko, jenž byl v minulosti zbaven poslaneckého mandátu za extremistický trestný čin. Jen několik minut před vypršením termínu oznámil svou kandidaturu i expremiér Igor Matovič (hnutí Slovensko, bývalé OĽaNO). Podle svých slov chce být kořením voleb, „tak jako se dává do polévky bobkový list“, a na prezidenta kandiduje „formálně, ve skutečnosti ne“.
V době, kdy premiér Fico tlačí parlamentem zrušení speciální prokuratury spolu se snížením trestů za korupci a demonstrují proti němu desetitisíce lidí po celém Slovensku, je země rozdělena na dvě části. Liberální voliči budou ve volbách pravděpodobně sjednoceně hlasovat pro Korčoka, národovecká scéna je naopak rozdělena mezi Pellegrinim, Harabinem a Dankem. Zdá se, že velkým tématem pro konzervativní voliče může být nejasná sexuální orientace Petera Pellegriniho. Již na začátku ledna na něj v tomto duchu Danko zaútočil v jednom z rozhovorů, podle něj mají občané právo znát prezidentovu partnerku či partnera. Situace je o to paradoxnější, že se jedná o předsedy stran Ficovy vlády, tedy koaliční partnery. Do Pellegriniho se v tomto duchu strefuje i Matovič, který ho označuje za „chlapa v červených tangáčích.“ Prezidentských voleb se zúčastní 10 kandidátů, mužů bez jediné ženy, což přímo kontrastuje s končícím obdobím první slovenské prezidentky.
V europarlamentu mohou převážit konzervativci
Podle dosavadních očekávání po letošních volbách do Evropského parlamentu, které proběhnou v celé Unii 6. až 9. června, posílí pravicově konzervativní strany a nacionalisté. Skupina Identita a demokracie, do které patří česká SPD, rakouská FPÖ, belgický Vlaams Belang či francouzské Národní shromáždění Marine Le Penové a Liga Mattea Salviniho by z pátého místa mohly poskočit na třetí. Polepšit by si mohli také Evropští konzervativci a reformisté (ECR) sdružující například českou ODS, polský PiS Jarosława Kaczyńského a Bratry Itálie premiérky Giorgie Meloni, a to ze šestého místa na čtvrté. První místo pravděpodobně obhájí Evropská lidová strana (EPP) vedená Manfredem Weberem, do které patří mimo jiné česká KDU-ČSL a TOP09. Pokud hlavní evropské volby tohoto roku skutečně posunou doprava, lze očekávat rozpad dosavadní „vládní“ evropské koalice lidovců, socialistů a liberálů.
Lithium a korupční kauza v Portugalsku
Předčasně budou o novém složení jednokomorového parlamentu hlasovat 10. března v Portugalsku. Důvodem je demise vlády, kterou podal premiér António Costa kvůli podezření z korupce při těžbě lithia. Tradičním rivalem Socialistické strany (PS), která v čele s Costou vládne v kuse od roku 2015, je pravicová Sociálně demokratická strana (PSD), se kterou tvoří dvě hlavní politické strany Portugalska. Na vzestupu je však především posilující krajně pravicová Chega, kterou založil a vede právník André Ventura, může totiž sehrát klíčovou roli při skládání koalice.
Předem rozhodnuté volby
Pravděpodobně „nejnapínavější“ letošní volby proběhnou mezi 15. a 17. březnem. V Rusku bude svou prezidentskou funkci obhajovat Vladimir Putin a otázkou pouze je, kolik jednotek procent bude povoleno získat jeho protikandidátům. Ústava zakazuje ruskému prezidentovi kandidovat na více než dvě funkční období po sobě, proto byla v roce 2020 ad hoc přijata změna ústavy, která Putinova funkční období (2000–2004, 2004–2008, s krátkou přestávkou kdy si s premiérem Dmitrij Medveděv vyměnili funkce, poté 2012–2018 a 2018–2024) vynulovala. Současná ruská hlava státu tak bude moci vládnout až do roku 2036. Jedinému serióznímu vyzyvateli, Borisi Naděždinovi, který prosazuje konec války na Ukrajině a udobření se Západem, volební komise znemožnila kandidovat. Voleb se tak budou moci zúčastnit pouze „protikandidáti“, kteří Putina podporují.
Dalšími volbami, které mají na směřování země zcela nulový efekt, jsou parlamentní v Bělorusku. Uskuteční se 25. února a stanou se prvními v historii země, kdy v nich bude chybět jakákoli strana či kandidát opozice. Na výběr tak bude pouze z příznivců diktátora Alexandra Lukašenka, který Bělorusku s pomocí rozsáhlých represí a potlačování svobod vládne už 30 let.
Již proběhlé volby
Hned na začátku roku volili 7. ledna svůj parlament Bengálci. Podle očekávání vyhrála Lidová liga dosavadní dlouholeté premiérky Šajch Hasíny Vadžídové, dcery zakladatele Bangladéše vládnoucí od roku 2009. Opozice stranu dlouhodobě viní z autoritářských tendencí a volebních manipulací. Mezinárodní podporu si však získala například za poskytnutí útočiště pro milion muslimských Rohingyů utíkajících z Myanmaru kvůli tamní genocidě. Lednové hlasování v Bangladéši doprovázelo násilí a zapalování volebních místností, mnoho voličů proto raději zůstalo doma.
O šest dní později svět s napětím sledoval prezidentské volby malé, ale pro světovou geopolitiku klíčové země, Tchaj-wanu. Prohrála je Čína, neboť zvítězil vládní kandidát a dosavadní viceprezident Lai Ching-te (znám také jako William Lai) za Demokratickou progresivní stranu proti Hou Yu-ihovi za k Číně smířlivější Kuomintang.
Studentské listy již psaly také o probíhajících volbách finského prezidenta.
