Právo, jeho aplikace a jím řízené jednání ovlivňují každý den našeho života. Ať už tím, že nás právo chrání před mnoha nebezpečími nebo tím, že nám určuje povinnosti ve společnosti a zároveň otevírá možnosti všem bez rozdílu. Proto je důležité ho znát a porozumět mu, aby člověka v životě právo nepřekvapilo a nezměnilo se z ochránce na pronásledovatele.

Na začátek naší nové série jsme se rozhodli vás, čtenáře, uvést do základních pojmů práva, které každý, kdo ho studuje rád používá a my ostatní jim moc nerozumíme. Nejedná se však o zbytečné definice, kterých potkáváme ve škole každý rok desítky, ale o klíčové pojmy, které ovlivňují to, jak české právo od základů funguje.

Prvním důležitým pojmem je pyramida právních řádů. Právní normy (= pravidla nastavená státem) si nejsou rovny a podle toho jsou uspořádány hierarchicky do schématu pyramidy podle své právní síly, která se dá spojit s „původem“ normy, tedy zda je ukotvena v Ústavě, či se jedná o zákon či podzákonné nařízení. V případě kolize norem (normy si odporují) vždy platí ta, která stojí v pyramidě výše a má tedy větší právní sílu.

Právní normy jako takové dohromady tvoří právní řád a proces jejich tvorby se nazývá legislativa. Proces, během něhož je stará norma aktualizována, aby lépe fungovala v neustálé měnící se společnosti, je novelizace. Každá právní norma musí být ve své aktuální podobě uveřejněna ve Sbírce zákonů ČR a veřejně dostupná.

Právní normy lze dále také rozlišit na donucující a podpůrné. Donucující jsou takové, které platí absolutně, není od nich tedy možná odchylka ani výjimka a nelze je nijak obejít ani prominout. Jedná se především o trestní zákoník, Listinu základních práv a svobod, Ústavu a ústavní zákony. Normy podpůrné jsou takové, které připouští odchylku a především stanovují jen zákonem požadovaný základ, na kterém se dá dále stavět. Nejčastěji se tak hovoří o občanském zákoníku, který se aplikuje na tvorbu smluv, kdy každá smlouva musí splnit zákonné minimum, na kterém lze dále libovolně stavět.

Každá norma, je-li přijímána, má stanovenou svojí účinnost a působnost. Účinnost je, od kdy po svém přijetí norma platí – nejčastěji neplatí okamžitě, aby se společnost stihla na nový předpis připravit. Působnost stanovuje, na koho a na co se norma vztahuje, na jaké osoby, za jakých situací atd.

Posledními důležitými pojmy jsou promlčení a prekluze. Promlčení je situace, kdy právo nezaniká, ale nelze ho přiznat, pokud dotyčný na své právo sám nepoukáže. Jinými slovy, na příkladu vztahu dlužníka a věřitele, pokud věřitel nepoukáže po vypršení promlčecí lhůty dluhu na své právo na splacení dluhu, tak se dluh nebere v úvahu.

Prekluze je na druhou stranu situace, kdy právo zaniká a žádným způsobem ho nelze obnovit, jedná se tedy o situaci, kdy před vypršení stanovené lhůty nebylo právo uplatněno. Příkladem může být jak uplynutí reklamační lhůty, tak „promlčení“ trestného činu, které, ač se mu tak říká, je prekluzí (oběť může po uplynutí dané doby na čin poukazovat jak chce, ale justice jej nemůže brát v potaz).

To je pro tento díl vše, v příštím se podíváme na subjekty právních vztahů, tedy fyzické a právnické osoby a jejich možné vztahy.