20.08.2019 17:45

Pražské jaro – o co se jednalo a jaké mělo následky?

Valérie Štylerová

Období postupného uvolňování doposud tvrdě autoritářského komunistického režimu, atmosféra naděje a důvěra v lepší zítřky. Takto by se dalo shrnout několik měsíců takzvaného pražského jara, které, ačkoli bylo násilně přerušeno vpádem vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, nastartovalo změny, které v konečném důsledku vedly až k pádu režimu roku 1989.

Na konci druhé světové války byla Evropa rozdělena na dvě sféry vlivu, zejména během studené války rozlišované jako západní a východní blok. Západní blok, tzn. evropské země osvobozené z německého područí Spojenými státy americkými, by se daly zaškatulkovat jako demokratické, kapitalistické, svobodné. Východní blok, země osvobozené vojsky Sovětského svazu se staly jejich politickým i kulturním protipólem – byly totalitní, socialistické, a velmi brzy se ukázalo, že spíše než nově osvobozenými státy se staly rukojmími komunistického režimu.

Československo spadalo od roku 1945 do sféry vlivu Sovětského svazu, roku 1946 získala Komunistická strana Československa téměř třetinu mandátů do Ústavodárného shromáždění ČSR. O dva roky později, v únoru 1948 v rámci takzvaného Vítězného února, zaujala komunistická moc na území ČSR výsadní postavení a zcela se ujala moci. Prezidentem se stal Klement Gottwald, muž velmi úzce napojený na nejvyšší místa v SSSR. Do prosince roku 1967 se mohlo zdát, že totalitní vláda KSČ tu s námi bude navždy (viz také známý slogan Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak). Avšak události roku 1968, známé také jako pražské jaro, otřásly režimem v základech a probudily občanskou společnost z dlouhého spánku.

Narůstající nespokojenost

Vláda komunistického režimu se mimo jiné začala postupně podepisovat na státní ekonomice – centrálně řízené hospodářství nuceně přeorientované na těžký průmysl nebylo pro občany ČSSR efektivní. Elementární zboží potřebné ke každodennímu životu – dětské pleny, toaletní papír, některé druhy ovoce (viz známé slovní spojení „stát frontu na banány“) a další – se stávalo naprosto nedostatkovým. Nespokojenost obyvatel tak rostla a (ne)funkčnost režimu přicházela na přetřes při každé další nepříjemnosti jím způsobené.

Příkladem této nespokojenosti je událost, pro kterou se vžil název „Chceme světlo!. V roce 1967 v nově postavených kolejích na Strahově již poněkolikáté vypadl proud a tak se 31. října cca 2000 studentů shromáždilo před budovou a za skandování hesel „chceme světlo“ a „chceme studovat“ se vydali do ulic. Veřejná bezpečnost zakročila a akce skončila desítkami zraněných studentů. Tento zásah však nezůstal bez odezvy a stal se tak dalším argumentem proti dosavadnímu vedení strany.

Dalším často připomínaným projevem nespokojenosti byl IV. sjezd Svazu spisovatelů proběhnuvší v červnu roku 1967, kde řada umělců otevřeně projevila otevřeně svůj názor, který se pochopitelně zcela neshodoval s představami vedení strany. Požadovali například zrušení cenzury (ke kterému posléze v březnu 1968 opravdu došlo) či kritizovali nerovnost ve společnosti mezi nestraníky a straníky. Mnoho těchto spisovatelů bylo potrestáno vyloučením ze strany, nejdrastičtějším zásahem do integrity spisovatelské obce bylo odejmutí Literárních novin svazu a jejich převedení pod Ministerstvo kultury.

Pražské jaro 1968

Během roku 1967 narůstala uvnitř KSČ nespokojenost se způsobem práce nejvyšších stranických orgánů. Konkrétně například s funkcí prvního tajemníka, kterou zastával zároveň i prezident republiky Antonín Novotný. Na prosincovém zasedání Ústředního výboru KSČ se debatovalo o možném rozdělení těchto funkcí, avšak nakonec bylo jednání z důvodu nadcházejících vánočních svátků odloženo na leden 1968. V lednu se stal prvním tajemníkem Alexander Dubček, poměrně nevýrazný politik, jehož zvolení bylo kompromisem pro všechny zúčastněné – tzv. reformní křídlo KSČ (zde například Ota Šik či Václav Smrkovský), konzervativní křídlo i Moskvu. Antonín Novotný v březnu téhož roku rezignoval i na post prezidenta a byl nahrazen Ludvíkem Svobodou.

Tyto změny ve vedoucích pozicích strany i státu – nahrazení konzervativních ke stalinismu se přiklánějících vůdců zejména představiteli reformního křídla – vnesly do politiky v ČSSR čerstvý vítr. Alexander Dubček pro tyto „obrozenecké snahy zavedl obrat „socialismus s lidskou tváří“. V dubnu 1968 ÚV KSČ schválil tzv. Akční program KSČ, který mimo jiné zahrnoval zvýšení svobody tisku, značnou liberalizaci ekonomiky či plánovanou federalizaci ČSSR na dvě rovnocenné republiky. Začalo se zdát, že ČSSR se začíná ubírat správným směrem, dokud nepřišla noc z 20. na 21. srpna, která zanechala celou republiku ve stavu naprostého šoku.

21. srpen 1968

O násilném ukončení běhu událostí pražského jara prostřednictvím vpádu vojsk Varšavské smlouvy a následné okupaci (proces normalizace) se dozvíte v zítřejším článku.

Komentáře