Právě si prohlížíte Komentář: Svoboda náboženství neznamená svobodu od náboženství. Mýty o vztahu mezi náboženstvím a politikou

Náboženství a politika spolu vždy souvisely. I když dnes víra nezaujímá rozhodující místo v životě většiny obyvatel, stále si drží nezanedbatelný vliv. Politika byla vždy propojena s morálkou a morálka zase s náboženstvím. Slyšel jsem mnoho argumentů pro úplné oddělení obou zmíněných jevů. Některé tyto pokusy se dokonce snažily opřít o naši ústavu. Mnoho z nich však zcela míjí cíl buď zjednodušením ústavního pořádku, nebo neznalostí smyslu víry. Politika a náboženství se od sebe totiž nikdy zcela neoddělí.

Začněme nejjednodušším vyvrácením. Veřejnému prosazování náboženských představ prý brání ústavní pořádek. Tento argument se soustředí na pravidlo z Listiny základních práv a svobod ve znění: ,,Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.”  

První varování nastává již po přečtení celého odstavce. Zákaz veřejné argumentace náboženskými představami by tak představoval i zákaz argumentace ideologickými představami, což je v případě politiky nebetyčná pitomost. 

Dále se také v Listině píše:,,  Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním…” Veřejný projev Listina předpokládá a žádné výjimky pro politiku v ní nenajdeme. A projevy náboženství se neomezují pouze na náboženské obřady, ale zahrnují spoustu dalších oblastí včetně vzdělávání či charity. 

Citace z Listiny mají totiž rozdílné adresáty, které jsem v ní zvýraznil. Zatímco první úkoluje přímo stát (a jeho jednotlivé orgány), druhá je klasickým lidským právem všem zaručeným. První citace směřuje například proti zakotvení marxismu-leninismu jako státní ideologie po vzoru komunistů. Neznamená, že si každý jednotlivý občan nemůže určit výsadní náboženství, podle kterého jedná, které šíří, podle kterého třeba i volí. Směřuje proti pravidlu, že by všichni členové vlády museli být jednoho vyznání. Neexistuje ale ustanovení Listiny, které by šíření norem náboženské morálky zakazovalo v politice. Kromě toho je to nemožné, jak vysvětlím v další části.

Náboženství je pouze soukromá záležitost

Mimo jednoduchý odkaz na výše napsané má tato myšlenka ještě několik děr navíc. Předpokládá byť možnost, že věřící člověk může veřejně jednat zcela bez vlivu náboženství. To značí zásadní nepochopení konceptu náboženství. To samo sebe bere jako ústřední myšlenku lidského života a nejde jej od veřejného života ostře oddělit. Neexistuje “náboženská” a “ateistická” identita člověka, která by se měnila podle potřeby. 

Říct o jakékoliv náboženské myšlence, že je pouze soukromá a nemá se promítnout do veřejného života, znamená fakticky připravit člověka o možnost prosazovat veřejně cokoliv. Klasický soubor náboženských pravidel tvoří Desatero. Nezabiješ, nepokradeš… Kdyby to všechno měly být pouze soukromé myšlenky bez politické relevance, dostali bychom se do velmi nebezpečných vod. Věřící by pak nemohli prosazovat zákaz krádeže, podvodu, sexuálního obtěžování, vraždy… To všechno jsou otázky ohledně povahy lidské podstaty, její cti a důstojnosti, ke kterým víra promlouvá.  To všechno jsou totiž pro věřící myšlenky pocházející z náboženství.

Toto ale ve skutečnosti nikdo nechce. Nikdo nechce po věřících, aby zlegalizovali krádež. Tento argument vysloví někdo pouze ve chvíli, kdy se mu to hodí. Omezuje tak veřejné náboženské působení pouze na svou vlastní, arbitrárně a ateisticky schválenou část. Takové smýšlení jde závažně proti představě svobody náboženství.

Nesmíte nikomu vnucovat své náboženské představy

Náboženské představy se ostatním přednést jako závazné ve skutečnosti mohou. Říká se tomu demokracie. Když se v blížících se volbách voliči senátního obvodu shodnou zvolit svého kandidáta, třeba na základě udržení integrity svého náboženského svědomí, zvolený zástupce za ně bude hlasovat v Parlamentu o zákonech platných pro všechny obyvatele ČR. Neexistuje dobrý důvod, který jim v tom může zabránit. Jde s takovým kandidátem polemizovat, diskutovat s ním, kandidovat proti němu. Ale nejde automaticky říct, že to je překročením svobody ostatních či oddělení státu a církve.

Jak jsem ale naznačil výše, v některých případech existují výjimky. Lze je shrnout jako ty zákony či rozhodnutí, které by příliš omezily jiná lidská práva. Ty nejpodstatnější výjimky jsou v dalších odstavcích.

Vnucovat jinému své náboženské představy skutečně není možné. Vztahuje se ale pouze na jádrové a ústřední myšlenky typu povinné účasti na náboženských obřadech. Tam skutečně státní (ani jiná) moc nemá autoritu. Takovým zneužitím práva na svobodu náboženského projevu by totiž právo popřelo samo sebe. 

Veřejná relevance. I když v zásadě celý článek pojednává o propletenosti státu a náboženství, povinnosti státu a náboženských organizací nejsou totožné. Některá pravidla chování nemají veřejnoprávní relevanci. Některé církve zakazují svým členům pít kofeinové nápoje. Ale pro stát, pro veřejnou moc, má pití či nepití kávy občany mizivou, snad až nulovou důležitost. Tady bychom už narazili na svobodu jednotlivce. Pro demonstraci jsem si vybral příklad skutečně absurdní, jinde už se hranice nemusí vytyčovat tak jednoduše.

A taktéž oddělení státu a církve. Stát nezasahuje náboženským společenstvím do výběru duchovních. Stát se neváže na náboženskou organizaci, jako výše zmíněným omezením výběru státních činovníků na jednu konfesi. Ale obava, že by v České republice získalo jakékoliv náboženské společenství privilegia ohrožující konfesní neutralitu státu, opravdu není na místě.

Cílem náboženské svobody není vytvořit pro náboženské představy speciální místo, ale učinit je všechny rovné. Ať už se jedná o myšlenky kteréhokoliv náboženství či myšlenky ateistické. Výše zmíněné chyby vytváří ze svobody náboženství svobodu od náboženství. Svobodu nebýt náboženství nijak vystaven. Ale svoboda náboženství je o společném soužití náboženských myšlenkových směrů (včetně ateismu). 

Všechny otázky politiky se dají po větší či menší sadě otázek zúžit na otázku dobra a zla. Na otázku, jaká je lidská podstata a jak s ní naložit. Tyto otázky jsou od náboženství neoddělitelné. A tak je politika neoddělitelná od náboženství. 

Mikuláš Misterka

Student Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Katolický konvertita a křesťanský aktivista. Bývalý 2. místopředseda České středoškolské unie. Spolupracovník Aliance pro rodinu. Zajímám se o náboženství, právo a politiku.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..