Právě si prohlížíte Před 73 lety dokonali komunisté Vítězný únor

Série událostí zpětně vnímaná jako finální přechod od vnějškové (tzn. zdánlivé z důvodu vynuceného omezení počtu volených politických stran) demokracie k nejdéle trvající totalitě na našem území, skrývající se za dvouslovným názvem: Vítězný únor. Tedy, jak pro koho samozřejmě – kde je vítěz, tam zpravidla bývá i poražený a v tomto případě nebyl oním poraženým nikdo menší než všichni svobodně smýšlející občané Československé republiky. 

Státní převrat probíhající mezi 13. a 25. únorem 1948 v Československu nelze ovšem vnímat jako osamocenou událost, musíme se proto vrátit do roku 1946, kdy „hlas lidu“ poprvé promluvil.

Volby do Ústavodárného shromáždění Československé republiky roku 1946

V květnu roku 1946 proběhly v Československu první parlamentní volby po druhé světové válce – volby, které určily směřování celé země na dalších více než 40 let. Zvítězila v nich Komunistická strana Československa (KSČ) s téměř třetinou mandátů. Retrospektivně se můžeme chytat za hlavu a divit se, proč si občané ČSR dobrovolně zvolili stranu, jenž jen pár let po volbách nastolila totalitní hrůzovládu o níž se my nyní dočítáme v dějepisných učebnicích. S odstupem času se nám to opravdu může zdát nepochopitelné, avšak pokud si dáme dohromady souvislosti, KSČ pouze dokonale využila situace, kdy se touhy československých občanů prakticky shodovaly s jejími domnělými cíli.

Po hrůzách druhé světové války, napáchaných krajně pravicovými režimy, totiž byla československá společnost otřesena a nepříliš překvapivě nakloněna spíše levicovým ideálům – svoboda, rovnost, sociální jistoty – no řekněme sami, to zní neškodně, až lákavě. A tak nám historie zas a znovu připomíná, co se téměř vždy nevyhnutelně stane v případě, kdy správná myšlenka padne do špatných rukou.

Do voleb roku 1946 mohly kandidovat pouze strany Národní fronty, sdružení politických stran, jež nepředpokládalo existenci opozice, jelikož po vítězství KSČ byly všechny strany NF přizvány k podílu na moci, a byly tak zavázány k následování politických cílů KSČ.

Od roku 1946 tak na území ČSR zaujímala vedoucí pozici Komunistická strana Československa a v čele vlády stanul pozdější prezident Klement Gottwald.

Ohrožení komunistické vlády roku 1948

Komunisté se na převzetí moci v zemi připravovali dlouhodobě, již během druhé světové války úzce spolupracovali se stalinistickým Ruskem, a postupně tak získávali čím dál tím větší vliv na běh československého státu. Tomuto postupu velmi napomáhala praktická neexistence opozice (viz výše), poválečný radikalismus a nerozhodnost stárnoucího a nemocného prezidenta Edvarda Beneše.

Avšak i přes tuto převahu se před volbami během roku 1948 do Kremlu dostávaly zprávy o možném ohrožení KSČ pravicovými stranami. Důležitým předmětem sporu byly změny ve velitelství tehdejší policie – Sboru národní bezpečnosti (SNB). Komunisté si chtěli pojistit svou bezpečnost a v Praze nahradili nekomunistické vedení SNB vedením čistě komunistickým. 13. února 1948 bylo však proti jejich vůli vládou přijato usnesení, které mělo těmto změnám zabránit. A právě v tu chvíli zasáhl Sovětský svaz.

Únorový puč, klíčové události den po dni

pátek 13. února

Vláda požaduje po ministru vnitra Václavu Noskovi vysvětlení a zrušení radikálních personálních změn ve velitelství SNB. Ani jeden z požadavků není vyslyšen.

neděle 15. února

Na pomoc Státní bezpečnosti (StB; složka SNB), přilétají z Moskvy posily a tajná policie má tak oči i uši na všech oblastních velitelstvích.

úterý 17. února

Začíná vládní krize, ministři národně socialistické strany, demokratické strany a strany lidové plánují podat demisi – chtějí tak buď donutit komunisty, aby se podřídili vládnímu usnesení, nebo vyvolat krizi (pokud nadpoloviční většina ministrů podá demisi, padne vláda). Ta by se vyřešila jmenováním úřednické vlády a vypsáním předčasných voleb, kde by pravděpodobně komunisté prohráli. Tři nekomunistické strany tak spoléhají, že demisi podá i sociální demokracie, případně předpokládají, že prezident Edvard Beneš jejich demise nepřijme.

čtvrtek, 19. února

Edvard Beneš se dozvídá o plánovaném rozbití vlády, odmítá možnost vlády úřednické a slibuje, že v případné nové vládě budou zastoupeny všechny strany a předsedou bude opět Gottwald. Čelí totiž neustálému tlaku ze strany KSČ, která hrozí sovětskou (vojenskou) intervencí.

pátek, 20. února

Na plánovanou schůzi vlády se dostaví pouze členové KSČ a Sociální demokracie, další tři nekomunistické strany se písemně dožadují podřízení KSČ vládnímu usnesení týkajícímu se SNB. Jelikož se toho nedočkají, podávají ministři těchto stran plánovanou demisi. Nepřipojí se k nim však ani ministr zahraničí Jan Masaryk ani SD, která se ale nepřikloní ani na stranu KSČ. Klement Gottwald jedná s Edvardem Benešem, doporučuje mu demise přijmout a následně doplnit vládu na základě návrhu KSČ.

sobota, 21. února

Na Staroměstském náměstí probíhá demonstrace KSČ vyzývající k vyřešení krize a doplnění vlády Gottwaldovými kandidáty. Souběžně je prezident Edvard Beneš vystaven nátlaku dělnického hnutí a odborových svazů dožadujících se téhož – KSČ si je získává populistickými gesty, jako je například přerozdělování majetku vysídlených sudetských Němců.

pondělí, 23. února

StB začíná zatýkat příslušníky nekomunistických stran, jejichž ministři podali demisi. Beneš trvá na svém stanovisku že nepodpoří vládu, v níž by nebyly zastoupeny všechny strany Národní fronty, na jeho podporu vyráží k Pražskému hradu průvod více než deseti tisíc příznivců.

úterý, 24. února

Den hodinové generální stávky, jíž se účastní 2,5 milionů pracujících, již požadují splnění svých sociálních a ekonomických požadavků. Již několik dní jsou organizovány Lidové milice, dělnické bojové jednotky prosazující silou cíle KSČ. Sociální demokracie kapituluje a rozhodne se k účasti v budoucí Gottwaldově vládě.

středa, 25. února

Václav Majer a František Tymeš, sociálně demokratičtí ministři, podávají demisi. Edvard Beneš dostává od komunistů seznam členů nové vlády, slibuje rychlé rozhodnutí a v 16:30 oznamuje, že přijímá demisi ministrů a souhlasí s doplněním vlády dle Gottwaldova návrhu. Porušuje tím ústavu, jelikož jeho povinností bylo vyhlásit nové volby. Protestní akce vysokoškolských studentů, učitelů a novinářů je násilně potlačena příslušníky SNB, na Václavském náměstí se koná přehlídka Lidových milicí a je oslavována výhra komunistické strany.

Následky

Po 25. únoru již komunistické straně na území Československa nestálo nic v cestě. Záhadná smrt Jana Masaryka, odstoupení Edvarda Beneše ze zdravotních důvodů, dosazení Klementa Gottwalda na Hrad a Antonína Zápotockého coby nového premiéra, to byl pouze začátek vleklého utrpení, které bylo skončeno až po více než čtyřiceti letech, v roce 1989, takzvanou Sametovou revolucí.

Většina odborníků se dnes shoduje na tom, že komunistickému převratu se tak či tak nedalo zabránit. Připomínají, že únorový puč nebyl jednorázovou akcí, že byl totiž vyvrcholením dlouhodobého budování bolševismu na našem území, za jehož první velké vítězství by se dala považovat výhra komunistické strany v ještě svobodných volbách roku 1946. Nesmíme také zapomenout, že kancelář Klementa Gottwalda byla přímo úkolována Sovětským svazem.

Na to, že ustanovení o Státní bezpečnosti, demise ministrů nekomunistických stran a vládní krize roku 1948 tento překotný vývoj událostí a následné úplné ovládnutí státního aparátu komunistickou stranou spustily, lze pak pohlížet už spíše jako na záminku než příčinu.

Valérie Štylerová

Studentka žurnalistiky na FSV UK. Kromě přispívání do Studentských listů (primárně rubriky Kultura a volný čas, Politika a Historie) se věnuji i dobrovolnictví v environmentálně vzdělávacím oddílu pro mládež a webovému marketingu. Nejčastěji k nalezení s propiskou a blokem v ruce a dvaceti neodbytnými otázkami v hlavě.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..