Případ Johnnyho Deppa byl rozhodnut soudem internetu. Jedná se o příklad manipulativní partnerky používající stereotypy o domácím a sexuálním násilí proti svému partnerovi. Argument bojovníků proti aktivistům pro práva žen, že „muži jsou skutečné oběti,” se zdá být potvrzen. Falešné obvinění skutečně dokáže nadělat paseku. Hodiny streamovaných výpovědí ale v první řadě ukázaly obtížnost dokazování čehokoliv v rámci domácího či sexuálního násilí. Dokázaly povrchnost přístupu „muži jsou skutečné oběti” stejně jako přístupu „věřte ženám.” Jaký pohled je tedy ten správný?

Sexuální obtěžování jako nepříjemné téma

Muži mají dobrý důvod, proč jsou jim případy kolem sexuálního či domácího násilí nepříjemné. Často totiž existuje málo důkazů a svědectví. Jako potenciální podezřelí se tak bojí vykonstruovaných obvinění. To, že je málo důkazů ale není chyba obětí, spíše podstaty zločinu jako takového. V první řadě jsou domácí i sexuální násilí situacemi, u kterých nebývají svědci. Zároveň je zcela pochopitelné, že jsou ženy po útoku traumatizované a nejsou schopny zločin nahlásit. To je ale často nechá v situaci, kdy je zpětně obtížné čin předat policii. Po čase zmizí některé fyzické stopy po odporu jako modřiny, je mnohem těžší získávat svědectví či shromažďovat důkazy. K tomu samy oběti ví, že budou čelit tvrzením jako: „To si až po letech vzpomněla, aby si nahrabala nebo mu zničila život.” 

Co když?

Jedna z příčin váhání obětí je i fakt, že pokud nejste schopni obvinění potvrdit před soudem, riskujete žalobu pro urážku na cti (defamaci). To je ostatně zločin, za který v titulku zmiňovaný Depp žaloval svou partnerku. V případech domácího násilí najednou ale tento právní princip vyvolává otázky.

Znamená to, že když je žena znásilněna nebo bita a nemůže to dokázat, neměla by o věci už nikdy mluvit?

Co ženy, které na jsou na násilnících závislé, co když je násilník váš manžel nebo šéf?

Co když naše kultura preventivně znehodnocuje tvrzení žen a hledá u nich postranní motivy nebo je přímo zastrašuje?

Co když jako oběť nejste sama, ale stejné myšlenky mají desítky dalších žen?

Proč „nevěřit” ženám

Jak už jsem napsal, nemám rád slogan „věřte ženám.” V případě slovo proti slovu totiž věřit jedné straně nedává smysl, bez ohledu na to, že je znevýhodněná. V těchto případech je podpora jedné strany bez dalších důkazů stejně špatná, jako případ předem smést ze stolu a odmítat se jím zabývat. Proto zastávám názor, že je nutné setrvat na právním standardu, který je přísný v prokazování jakéhokoliv zločinu. Že k tomu, aby byl někdo pro sexuální nebo domácí násilí odsouzen, je třeba důkazů či vícero svědeckých výpovědí. 

Že by nadále mělo být obvinění ze znásilnění i domácího násilí něco, kvůli čemu můžete hnát někoho, kdo vás z toho veřejně obviňuje, před soud a očistit svou pověst. Ano, znamená to, že budou násilníci, které nebudeme schopni dostat za mříže. Ale ústupek od spravedlivého procesu se mi z dlouhodobého pohledu zdá jako větší škoda. 

(V zachování současného právního stavu samozřejmě myslím jen důkazní břemeno pro obvinění. To, že například české právo vyžaduje fyzický odpor k tomu, aby bylo znásilnění znásilněním, je pro mě paralyzující představa, stejně tak paralyzující, jako bylo napadení pro ty ženy, které se nebyly schopny bránit, a proto jim to „určitě tolik nevadilo.”)

Jak promluvit a co to stojí

Přesto je ale nutné, aby se tyto případy řešily. Pokud žena ví, že ke zločinu došlo, je nejlepší, aby o své zkušenosti stůj, co stůj mluvila. I kdyby jí to mělo dohnat před soud. Už jen proto, že když jedna oběť překoná strach, často se přihlásí více obětí, které si prošly tím samým. Ze zdánlivě neřešitelných případů se pak stávají případy velice řešitelné, jak zjistil například filmový producent Harvey Weinstein. 

Samozřejmě, že to pro takovou ženu bude znamenat obrovské utrpení. Samozřejmě je legitimní, když toto nedokáže nebo se tak nerozhodne. I pokud žena soud vyhraje, v drtivé většině případů čelí útokům na svou osobu a integritu. Co teprve, když prohraje soud, protože svá tvrzení nemůže potvrdit?

Ale i přes všechny zmíněné těžkosti jsou soudy jediné místo, kde mohou doufat získat spravedlnost. Jak již bylo zmíněno, obvinění jedné ženy může vést ke kaskádovému jevu. Navíc větší množství obvinění ze sexuálního či domácího násilí, bez ohledu na jejich výsledek, normalizují hovor o tomto tématu a dláždí cestu pro oběti v budoucnu, které (snad) nebudou muset čelit tomu neférovému tlaku a urážkám veřejnosti (ale „jen“  legitimního tlaku vyšetřování).

Ženám můžeme ulehčit tím, že si necháme pro sebe pochyby o jejich tvrzeních, dokud nebudou potvrzena nebo vyvrácena, stejně jako neodsuzujeme odsouzeného před vynesením rozsudku.  I když jsou obvinění o mladém politikovi, kterého máme fakt rádi a je několik měsíců před volbami. Nejsou „ale.” Slogan „věřte ženám” bych přeformuloval na „naslouchejte ženám,” je třeba oběti vyslechnout, ale jejich výpověď sama o sobě pro nás nemůže být verdiktem.

Nejsou „ale“

Jednak nás může uklidňovat fakt, že s oběťmi budou jednat profesionálové, kteří smyšlené vyznání objeví mnohem pravděpodobněji než my, stejně tak i skutečnost, že zdaleka není tak snadné si o někom vymyslet, že mě znásilnil. To ukazuje příklad Tary Reade, která v době amerických voleb obvinila Joe Bidena ze sexuálního obtěžování. Vyšetřování poměrně rychle ukázalo, že její příběh nesedí, byl plný kontradikcí a nepřesností v detailech. Pod tíhou veřejnosti je těžké obhájit lež, a pokud není člověk cvičený profesionál, obtížnost popsání detailů důležitých pro obvinění vyřadí velkou část těch smyšlených.

Neexistují ilegitimní zločiny

Vzhledem k tomu, že náš veřejný prostor téma sexuálního ani domácího násilí nejspíš neopustí (díky bohu za to), je potřeba se na jednu věc připravit. Ty případy nebudou hezké. A to nejen proto, že budou lidsky těžké, ale i proto, že často budou kontroverzní, sporné, nebude dost důkazů… a kvůli nedostatku důkazů budou někdy smeteny ze stolu. Často právě z tohoto faktu pramení skepse některých občanů k obviněním ze sexuálního nebo domácího násilí jako takovým.

To, že je těžké zločin dokázat, ale přeci VŮBEC neznamená, že takový zločin nemá cenu řešit, NIJAK to nesnižuje utrpení jeho obětí. Právě naopak, skeptičnost veřejnosti k těmto případům a aktivní zastrašování obětí ze strany médií i populace vede k tomu, že jen 5 % případů znásilnění je podle odhadů nahlášeno a je mnohem těžší tyto případy řešit. Příklad Johnnyho Deppa spíš než cokoliv jiného ukazuje, že dospět ke správnému řešení obvinění z domácího násilí nebo sexuálních zločinů často trvá dlouho, je to obtížné pro všechny strany konfliktu a většinou v ústech zanechává nepříjemnou pachuť. Ale nejsou to ta snadná témata, na nichž není těžké se shodnout, která nás definují jako společnost. Jsou to ta těžká, ta nejtěžší, na kterých se ukazuje naše snaha hledat pravdu, chránit oběti i obviněné. Proto je potřeba se obrnit a připravit se na to, že hledat pravdu v případech sexuálního či domácího násilí v blízké době nebude o nic snazší, ale o to víc potřeba.