Česká levice se v posledních letech potýká s úpadkem. Minulá vláda s účastí levice byla charakterizována populistickým chaosem a tolerancí komunistů, což vedlo k postupnému úpadku tradičně prominentní ČSSD. Malé úspěchy levicových stran v minulé vládě byly buď přehlušeny rozpočtovými škrty, nebo díky mediálnímu impériu Andreje Babiše přisuzovány ANO. Kontroverzní osobnosti v sociální demokracii brání růstu mezi moderně smýšlejícím a prozápadním elektorátem, zatímco voliči levicových stran ztrácejí zájem o politiku nebo přecházejí k populistickým projektům. Existuje zjevné řešení o kterém se mluví poslední měsíce neustále – velký společný levicový projekt. A já vám zde přináším kuchařku, jak toho dosáhnout.

Zejména od voleb v roce 2021 se ve veřejném prostoru mluví o úpadku české levice a v posledních měsících se začíná opakovat mantra, že řešením má být sjednocení malých levicových stran do nějakého projektu ze záměrem dostat do politiky nepopulistická levicová témata. 

Jaký by musel takový projekt být? Podíváme se na specifika českého politického narativu, současného rozložení sil, a na to, jakým způsobem je potřeba léčit Česko rozdělené chudobou, dezinformacemi, covidem i demokracií.

Levice nelevice

Mileniál, který se narodil během Sametové revoluce, nyní dosahuje věku 33 let a podle statistik se zpravidla neidentifikuje jako levičák. Tento jedinec nezažil bolševický režim, avšak během svého mládí a dospělosti byl neustále vystaven názoru, že levice ztělesňuje zlo, komunismus a Rusko, zatímco pravice představuje osobní zodpovědnost, férovost a bohatství Západu. Slovo „levice“ je v naší společnosti stigmatizováno traumatem z minulosti, a jak to bývá s podobnými traumaty, léčba je pomalý a náročný proces. Ačkoliv se může zdát, že situace se zlepšuje s příchodem nové generace Z, je třeba podotknout, že tento pokrok je méně výrazný, než by se mohlo na první pohled zdát.

Levice nemá dobré jméno, a pravokonzervativní politici se řádně činili, aby bylo jako levice označováno všechno, co se jim nelíbí. Cílem tohoto projektu není změna českého vnímání tohoto slova, cílem je umístit do rozhodovacích orgánů politiky, kteří budou schopni dělat společensky spravedlivou politiku. Není potřeba se tomu slovu vyhýbat jako čert kříži, ale přesto budeme od teď projekt nazývat jako společensky spravedlivý.

Společensky spravedlivá koalice

Projekt bude muset být koalice současných stran, případně zastřešující projekt, který na svou kandidátku vpustí politiky jiných stran. Na budování nové strany není čas, a takové rozhodnutí vyžaduje pro všechny zúčastněné velmi vysokou míru důvěry v tento projekt, kterou není možné mít jako vstupní požadavek. V takovéhle koalici bude vhodné, aby byl aspoň jeden subjekt, který se vědomě vyhýbá slovu levicový, a který tímto poskytne jednoduchý a efektivné důvod, proč se slovu vyhýbá celý projekt. Takové potenciální subjekty jsou Piráti, Volt, a Danuše Nerudová.  

Piráti jsou ještě hodně zraněni z minulé koaliční spolupráce a stále dost hrdí na to, aby si veřili jako samostatná kandidátka, nicméně nechci je eliminovat automaticky. Také se s nimi nese břemeno vládní účasti, takže účast ve velmi evidentně opozičním projektu je spíš hůře realistická a uvěřitelná.

Volt jsou mladá malá stranička liberálního pan-evropanismu. Nekdo je nazývá „TOP 09, kdyby prosazovala to, co říká” a někdo je označuje jako „Piráti, ale trochu víc Piráti”, ale hlavně to jsou strana rostoucí na evropské úrovni se základnou hlavně v Nizozemí, která má velký zájem zejména o blížící se evropské volby.

Danuše Nerudová není strana, a není to ani levičačka, nicméně to je člověk, který je na rozdíl od vládní koalice schopen na plnou pusu říct, že je potřeba zvednout nějaké daně a pomáhat potřebným. Takže je od vlády nalevo. Pro někoho překvapivě navíc dokázala v prezidentské volbě oslovit menší města, která musí být cílem i tohoto projektu. Velmi snadné zapojení Danuše by bylo možné jako senátní kandidátky, jejíž práce by následně byla používána pro propagaci projektu do budoucna, ale i jiné možnosti zapojení jsou na stole.

Vpřed, ale potichu

Progresivní politika prostě u nás nemá velké zastání, a hlavně má pro mnoho lidí až druhotnou nebo terciální prioritu při politickém politickém rozhodování. Máme šílenou inflaci, za hranicemi je válka. Fakticky se naprostá většina voličů na celém politickém spektru rozhoduje prostě podle toho, kdo se zdá, že jim zajistí víc peněz. To platí od ANO přes SPOLU až po náš plánovaný projekt.

Náš společensky spravedlivý projekt by měl být liberální až progresivní, ale potichu. Musí mít jasný postoj k základním liberálním tématům, ale není potřeba je všude cpát a hlavně to nesmí dělat jako hlavní rozlišovací prvek proti vládní koalici. Tady může být inspirací například Petr Pavel, který má jasné liberální názory na manželství stejnopohlavních párů, sterilizace trans lidí i třeba Istanbulskou úmluvu, a bez jakýchkoli okolků mu nedělá problém se k tomuto názoru rychle přihlásit, podpořit, a posunout se k další otázce. To je dostatek pro to, aby ho volili i mladí progresivci na twitteru, protože to je víc, než dokáže většina vládních stran.

Připomínám ještě jednou, že našim cílem není ani destigmatizovat levici, ani dostávat progresivní témata do veřejného prostoru, ale dostat do rozhodovacích pozic lidi, kteří budou dělat tu změnu, kterou chceme.

Kampaň na více frontách

Tento projekt by měl směřovat na nespokojené lidi, na jejichž životě se nejvíc projevuje státní šetřílkování, inflace a obecně asociální politika. Jsou to dřívější voliči ČSSD, a nedávní voliči ANO a třeba Přísahy. Díky moderním levicovým řešením a tichému, ale přiznanému liberalismu, může mít tento přístup zásah i do zklamaných liberálních voličů STANu a Pirátů.

Klíčovým prvkem kampaně musí být precizní a extra silná segmentace komunikace. Jiné tváře a jiné slogany musí být v tisku, na sociáních sítích a na místních voličských akcích, které objíždí regiony. Zatímco na twitteru je možné kvalitně natírat vládu ze legitimizaci rozkladu právního státu v Polsku, ale v regionech je naopak potřeba vládu kritizovat, že náš severovýchodní soused dokáže výrazně efektivněji rozšiřovat infrastrukturu a využívat (nejen) evropské peníze na rozvoj venkova. Je potřeba znát své cíle, a vybírat adekvátní prostředky.

Právě díky této segmentaci je nutnost v projektu zahrnout a zapojit ČSSD. Ta sice v posledních letech členskou základnou a procenty skomírá, ale stále má jak mezi členy, tak mezi příznivci lokální tváře a komunální politiky, které můžou dávat svům jménem projektu záštitu a důvěryhodnost. Jedině lokálními akcemi rozširovanými a zaštiťovanými místními osobnostmi má tento projekt šanci přetáhnout voliče populistických byznys projektů, které mají násobně větší rozpočty na reklamu a násobně nižší morální zábrany, když jde o nepřiznávání výdajů na kampaň.

Osobnosti a zase osobnosti

Zejména ČSSD má bohužel několik problémových osobností, které není možné zapojit do tohoto sociálně spravedlivého projektu, přestože by se jejich politické zkušenosti a znalosti hodily. Jestli bude nějaký Bohuslav Sobotka nebo Jiří Paroubek ochoten někde nosit bedny nebo vylepovat plakáty, asi jim není potřeba v tom bránit, nicméně spíše nemůžou být osobnostmi, které lidi vidí v televizi a v novinách.

Přestože se může zdát, že česká středolevicová až levicová scéna osobnosti nemá, opak je pravdou. I když předem budeme počítat s neúčastí Pirátů, právě zapojení Danuše by mohlo být velmi příhodné, a i kdyby ta ne, z minulé vlády se nám příjemně vyprofilovala například Jana Maláčová a Tomáš Petříček. Drobná pachuť spolupráce s ANO a tolerance Andreje Babiše tam sice je, ale pamatujme, co jsou cílové segmenty tohoto projektu, a pamatujme, že jestli z minulé vlády vyšlo cokoli aspoň trochu pozitivního, bylo to spíše okolo těchto dvou.

Třetí zdroj zajímavých osobností můžou být právě někteří lidé okolo ANO. Nedělá to nikomu extra radost, ale fakticky je pořeba uznat, že někteří ministři z minulé vlády nebyli vůbec špatní, a okolo ANO je nebo v minulosti bylo rovnou několik osobností, které určitě stojí za zvážení. Velmi konkrétně zmíním například bývalého ministra Roberta Plagu, bývalého primátora Ostravy Tomáše Macuru, a europoslankyni Radku Maxovou.

Část o osobnostech zakončím na mírně odlehčenou a povrchní notu. Zajímavý potenciál určitě může přinést také současný předseda sociální demokracie Michal Šmarda, který je politik velmi sedící do celého projektu a může být jeho viditelnou a vlivnou osobností. Zejména, když to bude doprovázet státnický glow-up.  

V neposlední řadě program

Jaký musí být program? To vlastně není těžká otázka. Je mnoho míst kde se inspirovat po Evropě i celém světě. Je potřeba efektivní moderní digitální stát, který je stavěn okolo potřeb občanů a garantuje důstojnou úroveň života každému. Takový, který se nebojí narovnávat příležitosti, zejména co se týká přístupu ke vzdělání a potírání diskriminace na trhu práci či bydlení. Je to stát, který pracuje na základě dat a hodnotově vychází ze společenské solidarity a havlovského humanismu.
Je to stát, který zajišťuje lidem současným důstojný život, zatímco myslí na lidi budoucí a planetu, na které budou muset žít. Je to stát, který má nulovou toleranci korupce, a toho dosahuje snadnými a transparentními procesy veřejných zakázek a transparentním rozpočtováním. Je to stát, jehož síla je v otevřenosti, sdílení a pravdě, ne v uzavírání, šmelení a tajnostech.

Sociálně solidární program se prodává se naší plánované cílovce sám, a téma změn klimatu jde velmi snadno předávat i na lokálnější úrovni. Lidi si všímají sucha, lidi si všímají rostoucích cen potravin, a stejně tak si všímají betonových pecí, ve které se každý rok mění naše města.

Berme si inspirace z Evropy, berme si inspirace ze světa, a neposlouchejme demagogy a lidi, co se snaží opakovat fráze tak dlouho, než si lidé začnou myslet, že jsou pravda. 

Branding s ostrými lokty

SPOLU je kvalitní projekt, protože na spíše asociální pravicovou konzervativní politiku nalepil nálepku, která evokuje soudržnost a společenství. Ale je to jen značka. A tento budoucí projekt bude mít ještě lepší. 

Spravedlnost

Je to silné slovo, je to nadužívané slovo, ale je to slovo, které má váhu a v lidech rezonuje. Svět se technologicky i společensky řítí vpřed, ale místo směřování se společné blahobytné budoucnosti se jenom prohlubují majetkové rozdíly. Technologie, které by měli lidi spojovat a ulehčovat od práce, je místo toho nahrazují a kumulují majetek v rukou megakorporátů. “Nespravedlnost” je slovo, které se otáčí v hlavě každého, kdo se dívá na pětidenní jednání poloprázdné sněmovny, kde každý bere minimálně 600,- na hodinu čistého, a které vede ke snížení důchodů. Slovo “nespravedlnost” nás doprovází, kdykoli se díváme na články ukazující nesmyslně nízké majetkové daně a každý týden vidíme v obchodě dražší a dražší základní potraviny, zatímco vláda zvažuje zvedání DPH. Slovo “nespravedlnost” provází i ty, kteří vidí jak jsme okamžitě a laskavě nabídli pomocnou ruku Ukrajině, zatímco jim v obci zavírají poštu a ruší autobusové spoje.

Lidé chtějí a potřebují Spravedlnost!

Případ Solidarita

Nutnou pozornost je potřeba věnovat pražské koalici Solidarita, která se snažila být přesně tímto, a své volby tragicky prohrála. Vzhledem k předchozímu textu ovšem dokážeme identifikovat rovnou několik kroků z této kuchařky, které Solidarita nenaplnila nebo naplnit nemohla. 

Zaprvé, Solidarita spíš neměla osobnosti. Anna Šabatová je známá osobnost, ale ne v komunální politice. Nedokáže ukázat na parčík, který postavila, nebo na školu, kterou nechala zrenovovat. A upřímně, spíše bylo hůře uvěřitelné, že by byla schopna se chopit primátorského křesla. Zadruhé, Solidarita šla do extrémně těžkého boje, kde moderní směřování města saturují Piráti a Praha sobě. Solidarita tohle vyřešila tím, že se snažila být ještě více cyklistická, ještě více ekologická, a tím více vzdálená průměrnému voliči. Zatřetí, v těchto volbách bylo diskurzem hodně nastavené téma dopravy, ve kterém byly dvě jasné strany a velmi málo prostoru přinášet jiná témata. Nastavování témat jde pomocí peněz a osobností, a Solidarita ani jenom neměla. A začtvrté, Solidarita v tomto složení nekandidovala na všech městských částech, čož velmi jasně komunikovalo nedůvěru v tento projekt a nesoudržnost uskupení. 

Problémy

Tato kuchařka neřeší a neumím nabídnout řešení na dva problémy, se kterými se nutně bude plánovaný projekt potýkat.

Vlastenectví – v krizích jako jsme dnes se pravidelně dostává do popředí vlastenectví, které sem tam přechází až v nacionalismus. To je něco, co je potřeba si velmi jasně vyjasnit – jak moc má být kampaň a program vlastenecká. A to zejména s případnou přítomností Voltu nebo Pirátů, jejichž členové i politici případně budou moci být ochotni vylepovat i plakáty s velkou českou vlajkou.

Peníze – politické projekty zaměřující se na sociální politiku a propagující aspoň trochu západní daně budou nutně kráčet do strmého kopce, co se týká financí. Všechny zvažované strany navíc mají za sebou neúspěšné volby, které do rozpočtů přináší silné trhliny. Objevují se náznaky možných sponzorů, ale nikdy to nebude srovnatelné s penězi co má ANO nebo spolu. Od začátku je potřeba budovat silnou síť dobrovolníků, kteří jsou naprosto jak nosit letáky, tak uměle dodávat dosah příspěvkům na sociálních sítích dosah. Kvalitní fundraising a práce s dobrovolnickými kapacitami je klíčová.

Závěr

Tento plán pravděpodobně nepokrývá všechna slepá místa a určitě má nějaké nedostatky (jsem spíše amatérský politický stratég), nicméně hlavně jsem jím chtěl dát najevo, že přestože všichni rádi lamentujeme, jak jsme v háji a jsme odsouzeni k věčnému střídání mafiánů s populisty, řešení pravděpodobně existuje, jenom je potřeba k němu začít dělat kroky právě teď a přemýšlet co a proč děláme.

Mimo jiné proto jsem se před pár dny stal majitelem domény chcispravedlnost.cz. Nic tam teď není, ale beru to jako testament tomu, že to, co tady píšu, myslím naprosto vážně. S radostí jí převedu někomu, kdo se mojí kuchařkou inspiruje.