Hned zpočátku musím uvést věci na pravou míru. Následující recenze není to pravé retro, pokud za něj tedy nepovažujete devět let starou hru. A vlastně není ani recenzí v pravém slova smyslu, ale spíše připomenutím titulu, který mladším hráčům možná unikl, protože před těmi devíti lety do tohoto tématu ještě, řekněme, nedospěli. Tak jako já. A právě po vlastní zkušenosti jsem se rozhodl věnovat Spec Ops: The Line článek. Nejsou totiž nutně dokonalou hrou, ale dozajista jsou hrou zcela výjimečnou.
Co to je a jak se to hraje?
Spec Ops: The Line jsou rebootem videoherní série Spec Ops vycházející v letech 1998 až 2002. Titul z roku 2012 mají na svědomí němečtí vývojáři z Yager Development, tehdy hru zaštítily a vydaly 2K Games. Žánrově jde o klasický lineární third-person cover shooter, střílečku viděnou ze třetí osoby, chcete-li. Obohacená je ovšem o výrazný příběh, který je právě tím, co hru odlišuje a vytahuje z řad průměru.
Nejdříve ale k samotné gameplay. Ta je až na výjimky pojata zcela standardně, se dvěma parťáky běháte po koridorech a menších arénách, v nichž zabíjíte nepřátele po stovkách. Nic neobvyklého. Většinu času se také kryjete, protože když tak nečiníte, čeká vás brzký pohled na nahrávací obrazovku. Obecně není hra úplně jednoduchá a méně zkušeným hráčům může v určitých momentech docela zatopit. V tehdejších recenzích se čas od času objevila zmínka o vyčerpanosti žánru. Asi měly pravdu, ale o to spíše byste si měli Spec Ops zahrát dnes. Až na sérii Gears of War si na žádný pořádný cover shooter z poslední doby nevzpomínám.
Válka není legrace
Hráč se vžívá do role kapitána Delta Force Martina Walkera, který spolu se dvěma dalšími vojáky vyráží do Dubaje, kterou postihla živelní katastrofa v podobě masivní písečné bouře. Cílem naší trojice není nic víc než najít přeživší. Rozhodně neočekává ozbrojené střety. Jak už to ale v podobných situacích bývá, celá mise se mírně řečeno zvrtne.
Aniž bych prozrazoval klíčové body příběhu, Walker zjišťuje, že v Dubaji se stalo něco, co rozpoutalo nepřátelství mezi hned několika stranami. Zjišťování, kdo je kdo a proč se věci dějí tak, jak se dějí, je podstatou vyprávění. Stejně tak zobrazení hrůz války a morálního postoje k ní, což stojí v přímé opozici vůči sériím jako Call of Duty nebo Battlefield.
Může se zdát, že píši o příběhu a motivech, které hra zpracovává, příliš obecně, ale vězte, že před hraním více vědět nechcete. Krása anebo spíše hrůza hlavního tématu a celé zápletky spočívá právě v jejím postupném uvědomování.
V závěru zpět na začátek
Pokud bych měl Spec Ops: The Line přece jen něco vytknout, byla by to jistá nesourodost vážného, dramatického a drsného příběhu a nerealistické akce. Ať už je jí fakt, že ve třech lidech se během necelých sedmi hodin zbavíte tisíců nepřátel nebo několika set metrové pády bez následků v cutscénách. Dále je možné zmínit jistou plytkost samotné hratelnosti a jednoduchou gunplay, ale to mě vzhledem k době, za kterou jsem celou hrou prošel, nikterak netrápilo.
Co dodat? Snad jen, abyste si hru sami vyzkoušeli. Rozhodně nejde o nepřekonatelný masterpiece, ale mezi fanoušky i odborníky se na Spec Ops vzpomene vždy, když dojde řeč na kontroverze, vážné pojetí válečného konfliktu či zamýšlení se nad tím, proč a do koho vlastně ve střílečkách kropíme olovo.
