Lukáš Malý je osmnáctiletý student, kterému právě vychází už druhá kniha. Svou první novelu Vázací motýlek uvedl na literární trh roku 2019, o dva roky později přichází s románem Lyceum. Hlavním hrdinou Lycea je obyčejný mladý Luboš, který se díky stipendiu dostane na prestižní střední školu pro nadějné žáky. Střet se světem bohatství a pokleslých mravů pro něj není jednoduchý a Luboš brzy zjišťuje, že nemusí čelit jen naschválům spolužáků, ale především sám sobě. 

Lukáš Malý v rozhovoru se Studentskými listy mluvil o své inspiraci, autorských přáních i o tom, jak snadné je v Česku v 18 letech vydat román.

Hodně lidí už na základní či střední škole píše, málokomu se ale podaří své dílo rovnou vydat. Jaký je to pocit, držet v ruce výtisk vlastní knihy?
Když jsem v 16 letech vydal svou první knihu, cítil jsem se hodně dobře. Byl to pro mě první krok do světa, ještě jsem byl takový namyšlený floutek, takže jsem se cítil jako král. Postupně jsem byl se svou prací samozřejmě konfrontován, takže mi časem došlo, že vlastně nejsem tak úplně nejlepší na světě. Nyní mám spíše pocit očekávání, ještě se nedostavila správná euforie. Pořád se na něco těším – na autorské čtení, na reakce, na to, jak se knize bude dařit. Baví mě vše, co se okolo ní děje. Stále ovšem je, čeho se bát. 

Už v minulosti jste jednu knihu publikoval. V čem se Lyceum liší od vašeho předchozího románu Vázací motýlek?
Vázací motýlek je novelka, která sleduje osud jediného hrdiny. Lyceum je román, je v něm více postav, více odboček a mikro příběhů. Liší se i stylem psaní. První kniha prošla menší redakční prací, vyšla v malém undergroundovém nakladatelství. Lyceum vyšlo v Epoše, prošlo pěti koly korektur i já sám jsem se mu věnoval mnohem více. Kvalita Lycea je rozhodně větší, jestli ne příběhu, tak alespoň stylu.

U druhé knihy se mi také podařilo více vtisknout mezi řádky to, co jsem chtěl vlastně říct. Vázacího motýlka vnímá spoustu lidí jen jako příběh, což mě mrzí. Pokusil jsem se tam vtěsnat několik zásadních myšlenek, ale většina lidí je vidí až potom, co jim o nich řeknu.

Jaké tedy je sdělení Lycea?
Hodně záleží na čtenáři. Ne každého všechno trkne, ale třeba si zase najde něco svého. Něco naopak na člověka zapůsobí a tak si nevšimne něčeho jiného. Ale mezi hlavní témata patří přátelství, naděje, hledání sebe sama a zamyšlení nad současným světem a vlastní generací. Zásadní sdělení je také, že člověku se nemůže vzít úplně všechno, protože když o všechno přijde, už pak nemá co ztratit. A v takovou chvíli nezáleží na protivníkově původu, nebo na tom, jakou má moc. Nezáleží na ničem.

Další, co jsem se snažil do knihy zapasovat, je to, že nic není černobílé. Ať už hlavní postava nebo největší záporák mají své kladné i záporné vlastnosti. Třeba Čolek (hlavní antagonista románu – pozn. red.), byl napsán tak, aby bylo pochopitelné, že i on je vlastně také oběť. A naopak protagonista Luboš si s kamarády neustále hraje na ty nejlepší a jediné správné. Přitom také dělá špatné věci, rve se, koná bez rozvahy a pohlíží na lidi svrchu. Jde mi o to, aby čtenář mohl s knihou polemizovat.

Jak dlouho kniha vznikala?
Rok jsem strávil psaním, ale našly by se v něm i tříměsíční pauzy, kdy jsem nic nenapsal. Další rok zabrala „postprodukce“. Překvapilo mě, jak dlouho trvá vydat knihu. Od podpisu s nakladatelem uběhlo celých osm měsíců.

Jste spíše typ, který si na každý den přesně stanoví počet stránek, nebo čekáte na polibek múzy a pak až píšete?
Čekám na polibky múz, které bývají většinou spíše obrazné (usmívá se). Ale rád si dávám deadliny. Když už mě múza políbí, řeknu si, že knihu dopíšu třeba do konce prázdnin. Nedopíšu, nikdy. Psaní se protáhne o sedmdesát až sto procent času. Nejprve nad příběhem přemýšlím v hlavě, postupně ho dávám dohromady a když je tak ze tří čtvrtin hotový, tak si teprve troufnu začít psát. Ale musí na to být chuť.

Jak složité je vydat knihu v 18 letech?
Teď už to bylo snazší. U první knihy jsem obcházení nakladatelů vzdal hodně brzo a dal jsem do toho své peníze. Věděl jsem, že Vázací motýlek není na velký komerční úspěch, ale co jsem chtěl okamžitě, byla zpětná vazba. Aby mi lidi řekli „Vykašli se na to“ nebo naopak „Jdi do toho, má to cenu!“. Tak jsem si našel malinké nakladatelství, které bylo ochotné mou knihu vydat.

Teď to bylo o dost jednodušší. Poprvé to sice nevyšlo, podruhé do toho vstoupil covid a teď, napotřetí, se to podařilo. Taky už jsem byl autor. Nešel tam jen osmnáctiletý namyšlený kluk, ale autor, který píše. 

Jaké byly reakce okolí, poté co kniha vyšla – věděli lidé okolo vás, že píšete?
Vůbec. Když jsem vydal první knihu, tak to nevěděl nikdo. Byl to takový blesk z čistého nebe. Já jsem byl ve škole hrozný průšvihář, hned jako pískle jsem si udělal strašnou pověst. Pak jsem začal sekat latinu, ale pořád jsem byl divný kluk s pochybnou minulostí, co z nudy o přestávkách ve škole vypojoval elektřinu. A pak bum. Ve druháku jsem vydal knihu, a ještě docela romantickou. Udělal jsem pompézní křest, kam jsem zatáhl i učitele. Celý gympl jsem nepromluvil, a pak, jednoho dne, jsem přišel do kabinetu se slovy: „Přijďte, vydávám knížku.“ A oni přišli. 

Teď už asi čekali, že něco dalšího přijde. Ale přece jen, z novelky se stal román. Snad mám pořád čím překvapovat.

Jaká je inspirace za knihou? Vychází ze skutečnosti? Kniha je věnována vašemu dědečkovi, který byl inspirací i pro dědečka Luboše.
Vážně jsem se těšil, že tu knihu bude děda držet v ruce. A on zemřel den po podpisu smlouvy s nakladatelem. Možná cítil, že mi to tak trochu zařídil. Hodně jsem na vydání spěchal, aby se ještě dočkal.

Hlavní hrdinové jsou také inspirovaní, i když ne konkrétními osobami. Tvoří je spíše směsice vlastností. Kniha vychází dost z mojí střední školy. Některé pasáže jsou přímo ze života, ale jedná se spíše o popisy krajiny nebo třeba popis fotbalového zápasu. To byla vzpomínka, která ve mně zůstala silně zakořeněná. Naše nesportovní třída musela kvůli náhlé nepřítomnosti jiné, docela sportovní, třídy složit tým na utkání. Prohráli jsme na plné čáře, ale na konci jsme dali jeden takový dost pofidérní gól a všichni ho strašně slavili. Ta atmosféra plná euforie se mi tak vžila do paměti, že jsem o tom musel napsat.

Zbytek je pak fantazie. Ale chtěl bych to zažít na vlastní kůži, včetně těch negativních věcí.

Bude další kniha?
Teď mám jednu asi ze tří čtvrtin hotovou, ale budu ji ještě předělávat. Úzce souvisí s Lyceem, postava Luboše v ní bude asi desetiletá. Příběh ovšem nebude primárně o něm, jen se tam mihne jako dítě. Jedná se o stejný vesmír, ale jiný příběh. 

Máte nějaký autorský cíl?
Chtěl bych napsat takovou hlášku, která by zlidověla. Třeba takovou jako Komu tím prospějete. Taková blbost a přitom ji zná a používá úplně každý. Ale to je spíš taková legrace. Autorský cíl mého psaní je, aby si lidé z četby něco odnesli a přemýšleli nad tím. Aby nešlo jenom o povídání o chudém klukovi v bohaté škole, ale aby si ten příběh vychutnali, hltali ho sousto po soustu a nacházeli v něm něco více.

Důležité je pro mě také zachovávat atmosféru doby. Například díky Remarquovi jsem pochopil válku. Učebnice dějepisu popíše bitvy a data, ale člověk nepochopí nic. Potom, když si přečte o ustřelených nohou, bolesti, a o tom, jak i lidé, kteří za nic nemohou, umírají, pak teprve pochopí, o co jde. Já nezažívám válku, což je štěstí. Ale i tak má naše doba svoje a je svým způsobem jedinečná. Moje děti nebo vnoučata budou o naší době vědět jen to, že tu byl Havel a Zeman a pak přišel covid. Nebudou chápat, co to vlastně znamenalo. Kdybych v knihách zachoval atmosféru doby, tak jim minulost můžu trochu přiblížit. Asi je to troufalé tvrzení, ale chtěl bych to zkusit.  

Komu byste svou knihu doporučil? Je určena konkrétnímu publiku?
Určitě je hlavně pro lidi ve věku 15 až 20 let – ti jsou priorita. Lyceum trochu koketuje s žánrem young adult, ale stojí spíše v opozici. Young adult hodně pochlebuje adolescentním problémům, z pubertální lásky udělá střed vesmíru. Tím trochu opovrhuji, snažím se vytvořit adolescentní realismus.

Potenciálními čtenáři jsou i (jak říká má generace) boomeři, kteří si budou chtít zanadávat na mládež, ale možná i skutečně komplexně poznat mentalitu dnešní doby.

Čtou mladí lidé?
Jak kdo a jak co. Určitě ne tolik jako dříve. Ale minimálně moje osobní bublina a lidé, pro které píšu, ano. A lidi, co nečtou bych jako čtenáře nechtěl, protože by Lyceum vnímali jen jako příběh. Kdybych ho bral jen jako příběh, tak je moc plytké. Budu rád když si ho přečtou lidé, co čtou rádi a lidé, kteří chtějí najít v literatuře něco víc.

Chcete se psaní v budoucnu věnovat?
Je to koníček. Kdybych náhodou měl fenomenální úspěch, tak bych do toho asi šel. Ale to ani nenazývám snem, jako spíše filozofickou úvahou. Chovám velkou lásku k právu, to bych měl rád jako profesi. A kdyby se psaní náhodou dařilo a vydělávalo, zvážil bych nějaký půl úvazek – tři dny v práci, zbytek bych věnoval tvorbě. Ovšem kdybych jen psal, tak bych měl měsíce, kdy by se mi nedařilo, neměl bych múzu a pak bych neměl co dělat. To bych se utrápil.

Vidíte se v hlavním hrdinovi?
Ano, vidím se v něm více, než jsem chtěl. Když jsem si Lyceum přečetl s odstupem, vidím, že je to dobrá sebereflexe. Někdy tam nevědomky proniklo něco ze mě, což pomáhá i mně samotnému, vidím se tak v objektivnějším světle. Svou minulost si nijak nepřikrášluji, když ji mám napsanou černou na bílém.

Máte Luboše rád?
Já ho chápu. Za kamaráda bych ho klidně chtěl, ale asi by to nebyl můj Bůh. Není černobílý, což je pro knihu dobře. Někdy je to s ním těžké. 

Jaká je vaše oblíbená postava z Lycea?
Mám rád Jedlu, protože ho mám rád i v realitě. Je to směs dvou mých kamarádů, kteří jsou naprostí flegmatici. Oba mě baví – když hoří svět, je jim to jedno. Luboš je takový emotivní, Pekař hodně mluví, takže je to spíš muž slova než činu, a Jedlovi je všechno jedno. To je v knize plné emocí potřeba. Proto je mi sympatický. 

Máte nějakou oblíbenou literární postavu obecně?
Mám rád Gatsbyho, ale není to můj idol. Každopádně je zajímavý. Pak mám rád Pavla z Romeo, Julie a tma. Na začátku příběhu se jen fláká po Praze, kouří a myslí si jaký je borec, když si oholí tři chlupy pod nosem. Ale když se objeví Židovka Ester, které hrozí nebezpečí, a najednou je potřeba pomoci, on udělá to nejlepší, co může. Také není černobílý.

Jaké jsou vaše literární vzory?
Oni jsou to všechno takoví slizouni. Co se týče tvorby, líbí se mi Remarque a Hemingway. Ale Remarque je dost na jedno brdo a Hemingway je jako osobnost příliš nesympatický. Zajímavý je pro mě také Kundera, ale nemám ho tolik načteného. Jako vzor ho vidím v tom smyslu, čeho dosáhl. Udělal naší zemi jméno. Nesnesitelná lehkost bytí byla druhou nejčtenější knihou v Číně hned několik let. To je neskutečný úspěch. Na každém je něco, co obdivovat.

Dokážete si představit, že by příběh byl zfilmován?
Ano, na sto procent. Já jsem některé pasáže tvořil s tím, že je vidím jako obrazy. Někdy jsem to psal i jako film. Chtěl bych to hrozně moc vidět zfilmované. A chtěl bych si tam zaboxovat, nebo zahrát nějakého nagelovaného fotbalistu.

Fotografie v náhledu: Anna Šolcová