Předseda vlády Petr Fiala se ve svém nominačním projevu na 30. Kongresu ODS snažil především o zmírnění pochopitelného nadšení svých spolustraníků z vyhraných voleb a úspěšného sestavení středopravé vlády. Není divu, řada po léta neřešených problémů začíná bobtnat do enormních rozměrů, rychle roste inflace, válka na Ukrajině přinesla vlnu uprchlíků, zvedají se ceny energií a vládu rozhodně nečekají jednoduché čtyři roky.
Osobně mě však v projevu nejvíce zaujala především pasáž adresovaná Andreji Babišovi, který současnou vládu nazývá „asociální“. Petr Fiala k tomu řekl, že: „My, na rozdíl od něj, víme, že podstatou pravicového myšlení a podstatou konzervatismu je i hluboký sociální rozměr. My víme, že se musíme postarat o ty, kteří to sami nezvládnou.“ Tato slova jsou nepochybně pravdivá. Je však nutné dodat, že sociální rozměr konzervativní politiky byl donedávna spíše upozaďován a opomíjen. V následujícím komentáři bych rád shrnul, proč k této situaci došlo, a zároveň nastínil, kde lze hledat základní inspiraci pro její řešení.
Hned na úvod bych rád zdůraznil, že formulování konzervativní sociální politiky a hledání sociálního rozměru konzervatismu v České republice není samoúčelné. V následujících letech se podle mého názoru ukáže jako naprosto nezbytné. Ocitáme se v časech bezprecedentních krizí, které mohou ohrozit sociální smír v naší zemi a oslabit její střední střídu, která má představovat hlavní voličskou základnu pro konzervativní politické formace.
Důsledná a mnohdy velmi štědrá podoba sociální politiky jsou nepochybně jednou z příčin úspěchu Práva i spravedlnosti (PiS) v Polsku a strany Fidesz v Maďarsku. O těchto stranách a jejich četných kontroverzích si každý může myslet svoje, je však nepochybné, že se jedná o dvě jasně vyhraněné národně konzervativní politické strany ve středoevropském prostoru, které jsou schopny opakovaně vyhrávat volby a dlouhodobě prosazovat svou agendu. Bez formulování konzervativní sociální politiky by toho nikdy nedosáhly. Podle průzkumu z roku 2020 je např. prorodinná politika maďarskými voliči hodnocena jako vůbec největší úspěch Orbánovy vlády v dekádě 2010 až 2020.
Konzervativci na Západě však při tvorbě nové sociální politiky budou čelit dědictví vlastních politických kroků z minulosti. Mluvím zejména o vládách Margaret Thatcherové ve Velké Británii a Ronalda Reagana ve Spojených státech. Rád bych zdůraznil, že nechci žádným způsobem snižovat jejich zásluhy na záchraně západní civilizace před sovětským komunismem a na nebývalých ekonomických úspěších v 80. a 90. letech. Thatcherová a Reagan byly však v té době v naprosto odlišné pozici a prostředí, než jsou dnes konzervativci v České republice a v celé střední Evropě.
Nekritické a dogmatické přejímání jejich názorů (či spíše určité nepřesné představy o jejich názorech) vedlo k tomu, že „důraz na společnost, společenskou odpovědnost a nemateriální hodnoty byl vysmíván jako levičáctví“, jak nedávno trefně poznamenal Andrej Duhan ve své knize Konzervativní revoluce. Sociální rozměr konzervatismu ustoupil představě volného trhu jako řešení všech společenských problémů.
Ideje Thatcherové a Reagana byly do značné míry ovlivněny klasickým liberalismem a jako takové nepředstavují žádnou definitivní konzervativní ortodoxii, nýbrž určitý specifický směr konzervativního myšlení, který sehrál svou velkolepou úlohu, ale pro dnešek již není dostačujícím. Idea minimálního státu a co možná nejnižšího přerozdělování už pravděpodobně v našem prostředí nedokáže oslovit politickou většinu.
Sociální rozměr konzervativní politiky se však může postupně vrátit zpět do popředí. Výhodou může pro dnešní konzervativce být velký manévrovací prostor, který v otázkách sociální a ekonomické politiky mají. V minulosti se různí konzervativci v různých situacích přikláněli jak na stranu menšího státu a slabší sociální politiky (viz např. výše zmíněná Margaret Thatcherová), tak k silnější sociální politice (i za cenu větší míry přerozdělování).
Pro druhou skupinu zmiňme za všechny Benjamina Disraeliho a s ním spojovanou politiku konzervatismu jednoho národa (one-nation conservatism). Disraeli byl premiérem Spojeného království za Konzervativní stranu v roce 1868 a následně v letech 1874 až 1880. Jeho představa konzervatismu jednoho národa obsahovala vizi paternalistického státu, v němž mají bohatí určité povinnosti vůči svým chudším spoluobčanům. Británie neměla být podle něj zemí dvou tříd – proletariátu a buržoazie – s protichůdnými zájmy, ale jednotného národa, který v sobě spojí starou anglickou aristokracii s nově nastupující dělnickou třídou z velkých měst.
Disraeliho politická koalice dosáhla v sociální oblasti jasných úspěchů, jako bylo zavedení povinné školní docházky či schválení zákona o veřejném zdraví v roce 1875, který přinesl hmatatelné zlepšení pro životní podmínky chudších občanů. Dělnický vůdce Alexander Macdonald to zhodnotil slovy: „Konzervativní strana udělala pro dělnickou třídu za pět let více než liberálové za padesát.“ Lze jen dodat, že tradice konzervatismu jednoho národa je živá i v dnešní britské politice. Borisi Johnsonovi ve volbách v roce 2019 pomohla oslovit dělnické voliče a rozbít „rudou zeď“ volebních okrsků na severu Anglie, které dlouhodobě inklinují k Labouristické straně. Konzervativci mimo Británii však podle mého soudu na odkaz Disraeliho a dalších konzervativních sociálních reformátorů k vlastní škodě často zapomínají.
Konzervativci by v dnešní době měli představovat vyvažující element mezi socialisty na jedné straně a zastánci minimálního státu na straně druhé. Nesmí se přitom přiklonit ani k jednomu z těchto krajních bodů. Již zesnulý anglický konzervativní filozof Roger Scruton ve své knize How to be a Conservative (česky vyšla nedávno pod názvem Jak být konzervativec) zdůraznil, že „pravda socialismu“ (byť je to podle Scrutona „pravda obalená lží“) spočívá v tom, že členství člověka ve společnosti pro něj má neocenitelný přínos, který nutně zakládá závazek vděčnosti a povinnosti společnosti něco vracet.
Všechny doposud koncipované sociální systémy však podle něj přinášejí (krom různých výhod) i dvě podstatné vady – vytváří nové skupiny závislých osob a přinášejí neúměrné a stále rostoucí finanční náklady. Konzervativní sociální politika by tak měla spoléhat především na záchranné sítě v podobě rodiny, církví, charitativních organizací apod. Konzervatismus v kontinentální Evropě však naproti tomu zpravidla vyzdvihuje i nezastupitelnou roli státu.
Pro konkrétní příklady ze současnosti se není nutné dívat daleko. Na začátku komentáře jsem zmiňoval, že voliči je vysoce hodnocena např. prorodinná politika v Maďarsku. Ta spočívá mj. v možnosti bezúročných půjček pro mladé rodiny nebo celoživotním odpuštěním daně z příjmu matkám čtyř a více dětí. Zajímavým příkladem však může být i Polsko, konkrétně potom program Rodzina 500 plus, který byl do podoby zákona schválen v roce 2016.
Rodičům (případně jiným pečovatelům o dítě) je díky němu státem vyplácena pravidelná měsíční dávka ve výši cca 3000 Kč (500 zlotých) na druhé a každé další dítě – oprávněnými příjemci jsou přitom všechny rodiny bez ohledu na svou finanční situaci. Chudší rodiny tento příspěvek dostávají dokonce i na první dítě. Ukazuje se, že tato forma sociální politiky zajistila krom částečného zlepšení negativních demografických trendů i stabilní podporu Práva i spravedlnosti u její cílové skupiny. Nechci tvrdit, že její přesné kopírování musí být vhodné i pro Českou republiku, která se od Polska v mnoha ohledech liší, nelze však opominout úspěchy, kterých dosáhla.
Celý tento komentář je možné shrnout do několika závěrů. Konzervatismus v sobě zahrnuje výrazný sociální rozměr, který v 80. letech 20. století ustoupil do pozadí kvůli výraznému vlivu myšlenek klasického liberalismu na konzervativní politiky v západních zemích. Konzervativci však v současnosti mohou čerpat z dlouhé intelektuální a politické tradice a propojit konzervativní témata se sociálními otázkami. Řada konzervativních stran v Evropě se touto cestou již vydala.
Slova Petra Fialy o sociálním rozměru konzervatismu tak rozhodně nejsou prázdná a bezobsažná a dokazují, že tuto část konzervativního myšlení vnímá. Velkou otázkou však je, do jaké míry bude současná vláda schopna sociální témata uchopit a pracovat s nimi. Vzhledem k rostoucím schodkům veřejných financí se bude pravděpodobně snažit sociální výdaje spíše škrtat, což je vzhledem ke stavu státního rozpočtu vcelku pochopitelné. Rezignace na řešení sociálních otázek by se jí ale nejpozději v příštích volbách mohla tvrdě vymstít.