Doslova „nalezené záběry“. Kdo by se ale při oznámení hororu Záhada Blair Witch s premiérou v roce 1999 nadál, že záběry ve skutečnosti nalezené nebyly, nýbrž je tvůrci promyšleně a důvěryhodně natočili a sestavili tak, aby diváka dokonale zmátli. Blair Witch nebyl prvním found footage filmem, ale nastartoval popularitu techniky a v zásadě i žánru, který zažil boom v následujících letech. Roztřesená ruční kamera sledující z pohledu první osoby zpravidla skupinu osob, jejichž život nebude mít dlouhého trvání, nebo kamerové záznamy monitorující více či méně (ale spíše více) děsivé dění. To vše je found footage, technika, kterou pojaly za svou především mysteriózní filmy, horory a thrillery.

Prvopočátky

Název found footage nabýval během dvacátého století různých významů, v tom současném můžeme jeho vznik datovat do osmdesátých let. Právě v roce 1980 spatřil světlo světa italský snímek Kanibalové o skupině výzkumníků setkávajících se s jedním právě takovým domorodým kmenem. Už název by mohl napovědět, že kontroverzím se dílo nevyhnulo. Nešetří explicitními a velmi brutálními výjevy, a i když se nemůže pyšnit příliš vysokým hodnocením od diváků ani od odborné veřejnosti, přízvisko kultovní mu už nikdo neodpáře.

V osmdesátých a devadesátých letech vznikalo mnoho pokusů o navázání na práci s technikou, která skýtala filmařům nejen nové umělecké možnosti, ale taky rapidní snížení nákladů pod záminkou uměleckého dojmu s vidinou několikanásobného výdělku. Žádný ale nebyl tak úspěšný jako Záhada Blair Witch. Trojice studentů se rozhodne, že natočí dokumentární film o mýtické čarodějnici z Blair. Vše vypadá v pořádku, jejich nadšení nepolevuje, dokud se nevydají do lesa, který je začne děsit a nejen to. Nebo někdo v něm. Názory na film se opět různí, ve své době byl ale průlomový. Navíc díky kvalitní marketingové kampani dokázal zmást mnoho diváků, pokud jde o autentičnost záběrů. A tak se stalo, že filmový průmysl, a především žánr hororu, vstoupil do nového tisíciletí s nadšením pro techniku found footage.

Druhý dech

Po úspěchu Blair Witch se s found footage horory a thrillery protrhl pytel. Bohužel pro ně samé pouhé kopírování nebylo tím, co by skutečně fungovalo. A tak musel stagnující žánr nabrat druhý dech. To se naštěstí povedlo v roce 2007 s příchodem snímku Paranormal Activity, který je dodnes považován za jeden z nejlepších v žánru. Zápletka? Až primitivní. Mladý pár se nastěhuje do domu, kde pobývá duch. Zpracování za pomoci záběrů z kamerového systému? Děsivě realistické.

Tím to ovšem neskončilo. Ve stejném roce dorazil na plátna do morku kostí hororový film REC ze španělských filmových dílen, který se dočkal hned tří pokračování a jednoho amerického remaku. O rok později se pak s žánrem found footage seznámil i dnes všem známý J. J. Abrams. V roli producenta figuroval u snímku Monstrum (v originále Cloverfield), režisérem byl Matt Reeves (Úsvit planety opic, Válka o planetu opic a vznikající Batman). Tvůrci uspěli i přes volbu stokrát zpracovaného tématu – útok obřího monstra na New York. Film se dočkal dvou pokračování, ani jedno však nevyužívalo metodu found footage.

A další a další

Pokud by se vám zdálo, že za deset let své velmi živé existence se žánr musel vyčerpat, mýlíte se. Nejen, že i ve druhém desetiletí vznikaly desítky populárních found footage filmů, ale především se objevily takové, které se přece jen někam posunuly a zařadily se po právu na nejvyšší příčky na žebříčcích kvality. Jmenujme například sci-fi Zpráva o Europě (Europa Report), která se odklonila od typicky hororového zařazení. Dalším důležitým zástupcem je i třídílný projekt V/H/S, který kompiluje vzájemně nezávislé krátkometrážní hororové snímky, jež spojuje pouze způsob záznamu obrazu.

Právě z recenze V/H/S pro The A. V. Club Scotta Tobii jsem si vypůjčil myšlenku do titulku: pro prvních dvacet let 21. století jsou found footage filmy tím, čím byl slasher pro osmdesátá a devadesátá léta. Levný produkt, který ale překvapivě dobře funguje a je tak schopen vydělat několikanásobek investovaného finančního obnosu. Neznamená to ovšem, že jde o jednoduché řemeslo, neúspěšných found footage počinů je stále mnohem víc než těch, které se zapsaly do dějin kinematografie.

Je otázkou, kam se bude filmový průmyslu v této oblasti ubírat, zda found footage nabere nový směr, vrátí se ke kořenům nebo zmizí a nahradí ho jiný, podobně lukrativní koncept. Nezbývá než čekat, co nám přinesou dvacátá léta.