Náš investigativní tým vám přináší už třetí výpověď exčlena sekty Srí Chinmoy z polistopadového Československa. Dnes bude příběh trochu odlišný a bude ukazovat jinou stránku toho, jak můžou člověka sekty negativně ovlivnit. Je hlavně osobní zpovědí člověka, který odhalil své nitro, aby do něho ostatní mohli nahlédnout a udělat si vlastní názor.

Sekty dokážou člověka nejen zmást, ale mohou způsobit i zásadní změny osobnosti. Mění se nejen zájmy, vztahy, práce – mění se také náhled člověka na sebe samého, na smysl a podstatu jeho života. Člověk umělecky založený se stane ředitelem železářství, člověk s dosavadní kariérou vědce se stane evangelizátorem božího slova. I tradiční genderové role jsou v sektách předmětem manipulace. Buď jsou popírány, nebo naopak nepatřičně zveličovány. Sexualita je buď potlačována, nebo naopak nadměrně podporována za běžnou společenskou hranici.

Můžou jít změny tak hluboko, že se dotknou samotného genderového vnímání sebe sama? Tento článek nemá v úmyslu jakkoliv zpochybňovat či popírat zkušenosti a životní příběhy trans lidí. Naprosto jejich práva podporujeme. Níže uvedený příběh je spíše výjimkou než pravidlem. Přesto však přináší upřímnou a citlivou zpověď týkající se lidského nitra.

LGBTQ+ komunita je ve většině náboženských společenství jakýmsi „otloukánkem“. Existují také liberální a empatická společenství (v Česku například Husitská církev nebo Českobratrská církev), ale většina náboženských ideologií homosexualitu i tranzici odmítá. U sekt je situace ještě o něco horší. Existují takové, kde se donedávna prováděly konverzní a averzní terapie s cílem „vyléčit“ člověka z jeho orientace nebo genderové identity. Nedávno se na Netflixu objevil dokument o ezoterické sektě, jejíž členové byli nuceni projít tranzicí navzdory vlastnímu odporu a odmítání. Většina sekt však volí klasickou kombinaci heteronormativního manželství a celibátu pro osoby, jež do takového systému nezapadají.

O východním společenství Guru Srí Chinmoye jsme vás už několikrát informovali. V něm jsou tradiční manželství dokonce zakázaná a do absolutního celibátu jsou nuceni všichni. Tedy samozřejmě kromě hlavního Gurua, který podle desítek svědectví pravidelně sexuálně zneužíval své žačky. O tom však většina členů sekty nevěděla. Pro ně byl sektářský život zkrátka jedním dlouhým celibátem. Případné platonické vztahy byly explicitně trestány vyloučením, a to i v případě výše postavených a starších členů.

Marek se ke společenství Sri Chinmoy připojil ve velmi nízkém věku a podle svých slov nebyl výjimkou. V polovině 90. let sekta snížila oficiální věkovou hranici pro vstup na 18 let, ale kurzů meditace se běžně účastnili i nezletilí bez přítomnosti rodičů. Od začátku prováděli meditační cvičení a o podmínce celibátu se dozvídali až mnohem později.

Marek vyrůstal v přísně ateistické rodině, pouze babička ho vedla k víře v Boha. V první třídě střední školy se díky spolužákovi dostal na přednášku o „integrální józe“, po které následoval několikatýdenní neplacený kurz technik meditace. Srí Chinmoy nebyl prezentován jako vůdce, ale jako celosvětově známý filozof, umělec, atlet a zakladatel mnohých aktivit propagujících celosvětový mír. Na přednáškách byly ukazovány fotografie se známými osobnostmi, nebo dokonce z meditace v OSN. Co by na tom tedy mohlo být špatně?

„Na začátku to bylo vše normální, dokonce prestižní. Meditace měla přinést sebepoznání, osvobození a navíc ty aktivity pro mír se zdály být morální a altruistické. Nešlo jim ani o peníze – vše bylo zdarma. Přednášející byl z Rakouska a působil nesmírně seriózně, vzdělaně a dobrosrdečně. Kurzy vždy vedli milí lidé, často sympatické ženy oblečeny v indickém sárí. Knížky byly sice jednoduché, ale milé. Mluvili o lásce a vnitřním míru,“ popisuje Marek.

Na počátku 90. let bylo hnutí Sri Chinmoy v Československu velice dobře přijímáno. Mělo tak vhodné podmínky pro masivní marketingové aktivity typu Peace Run a různé mírové koncerty. I když ve světě již prosákly informace o sektářské povaze hnutí, u nás se o nich veřejně nepsalo.

„Meditační cvičení spočívalo v soustředění na plamen svíčky. Na počátku to bylo namáhavé, a dokonce bolestivé. Doporučili nám toto opakovat 2x denně a pomalu prodloužit čas až na 15 minut. Bolest očí i hlavy se za měsíc zmenšila. A taky se dostavily první příjemné pocity, projevující se navenek podivným blaženým úsměvem. Dnes to vnímám jako psychické zdrogování. Na kurzu postupně zůstali pouze lidé, kteří trénovali a po meditaci se podobně usmívali. Ti, co pokládali nevhodné otázky, byli tiše požádáni, aby příště již nechodili. Až pak nám představili další techniku – nabídli nám koncentraci na obrázek Inda – autora knížek Sri Chinmoye,“ říká Marek.

„Vše bylo dobrovolné, proč to nezkusit? Poprvé to bylo podivné, ale již po prvním cvičení se mi to spojilo s těmi ‚blaženými‘ pocity. V tom bezmyšlenkovitém stavu po meditaci nám četli z knížek spirituální myšlenky. Naučili jsme se i společnou píseň a na závěr jedli sladkosti. Taky jsme museli nosit na kurzu bílé oblečení. Tehdy jsem nic netušil o archetypální síle rituálu, o psychologii ani o manipulaci. Myslím si, že o důsledcích meditace netušili ani školitelé. I oni byli pod vlivem stejné indoktrinace, kterou předávali dále.“

Zatajování informací je standardní manipulativní technikou všech sekt. Nejprve se snaží zájemce zaháčkovat a teprve po značné investici času, emocí a vztahu mu odkrývají další stupně jejich ideologie.

„V neposlední řadě, na kurz chodilo i děvče, do kterého jsem se téměř okamžitě zamiloval. Aspoň takhle jsem jí mohl být nablízku, protože jinak byla o 2 roky mladší než já a moji rodiče mi přísně vztahy s děvčaty zakazovali. Stala se z nás skvělá parta kamarádů. Trávili jsme čas spolu, učili se nové písně a tajně se setkávali na meditace v parku.“

Po skončení úvodního kurzu byl Marek stále nezletilý, takže se nemohl stát oficiálním členem. Bylo mu ale dovoleno účastnit se lokální meditační skupiny i některých větších akcí.

„Můj táta docela brzo poznal, že jde o sektu a zakazoval mi tam chodit. Vyhazoval knížky a nadával mi, když mě přistihl meditovat. Nutil mě pracovat na zahradě, navštívit kostel s dědou a podobně. Už jsme si nedokázali normálně povídat. Již předtím jsem se na něho velice zlobil a teď, když mi chtěl vzít tu nově poznanou ‚blaženost‘, jsem ho přímo nenáviděl. Rezolutně jsem popíral, že by šlo o sektu a utíkal jsem, kdykoli to šlo. Vzpomínám si, že v centru probíhala diskuze, jestli se smím účastnit aktivit. Rakouský přednášející dokonce navštívil mé rodiče, aby získal písemní souhlas. Rodiče to ale nepovolili. Asi rok jsem tajně chodil na kurzy, běžecké akce a meditace v přírodě.“

Ve škole se stal Marek podivínem a více se odpoutal od ostatních spolužáků. Nakonec ztratil i své původní kamarády. Odmaturoval, a byl dokonce přijat ke studiu matematiky a fyziky na vysoké škole. Neměl už však kolem sebe rodiče ani kamarády z dětství, kteří ho přeci jen brzdili a vtahovali zpátky do normálního života.

„V den osmnáctých narozenin jsem byl nadšený, že můžu konečně guruovi poslat svou fotku a požádat o přijetí. Plně jsem již poznal a přijal učení Sri Chinmoy a popravdě jsem se ani neměl kam vrátit. Spálil jsem všechny mosty k normálnímu životu. Měl jsem pocit, že mi nikdo mimo centra nerozumí. Moje tajná láska taky na duchovní cestě pokračovala. Hodně jsem meditoval, učil se a brigádničil.“

Marek na vysoké škole v jiném městě začal bydlet v tzv. „ášrámu“, tedy bytě s dalšími žáky Sri Chinmoye. I když centrum oficiálně působí zdarma, život „dobrého“ žáka je v sektě velmi náročný. Časově, energeticky i finančně. Zejména když měl student ambice být „nejrychlejším“ studentem a získat pozornost samotného gurua Sri Chinmoye. Pravidla pro získání duchovního jména a pozornosti gurua, nebyla a nejsou známa. Žáci se prostě museli snažit. Zejména se však pozornost dostávala těm, kteří dělali nejvíce pro propagaci gurua, nebo organizaci jeho akcí. Marek takový úspěch neměl. A to i přesto, že se mu povedlo získat práci přímo v New Yorku na „aspiration ground“, tedy tenisovém kurtu, kde Sri Chinmoy trávil většinu dní.

„Chtěl jsem být dobrý žák, zasvětit svůj život duchovní cestě a osvícení. To vyžadovalo enormní energii. Vegetariánství, denně meditovat, běhat, učit se nové písně, zdarma pracovat pro centrum – vylepování plakátů nebo jiné práci pro propagaci. Jednou měsíčně byly akce mimo město tzv. „Joy days“. Minimálně jednou ročně měl dobrý žák cestovat do New Yorku na 2 týdny a účastnit se oslav příchodu. Času pro placené brigády pak bylo málo. Školu, brigády i centrum jsem jak-takž zvládal, ale neměl jsem dost peněz na cestu do New Yorku. A tak jsem se rozhodl skončit se školou a pracovat v Madal Bal jako skladník.“

Právě během práce v Madal Bal se seznámil se svým tehdejším šéfem a nynějším dobrým přítelem Dušanem Štrausem. Spolu s ním a dalším členem sekty, jehož výpověď jste měli možnost přečíst minule, působili v kapele a cestovali po střední Evropě, aby propagovali učení Sri Chinmoye. Téměř vše bylo kouzelné.

„Život začal být velmi náročný. Meditace mi nadále přinášela pocity „blaženosti“, ale dostavovalo se vyčerpání a pocity osamocení. Miloval jsem dívku, zároveň jsem plně věřil v učení, které obsahovalo striktní celibát a zákaz vztahů. Nedovedl jsem jí to říct, a to mělo vážné následky. Napsal jsem guruovi dopis, žádal o radu. Žádnou odpověď jsem nikdy nedostal. Jednou jsem viděl reklamu v časopisu na placenou linku. Zavolal jsem tam – nic takového guru nezakazoval a doufal jsem, že se to nezjistí. No, kamarádi (spolubydlící) to o měsíc později zjistili z výpisu hovorů – a okamžitě mne nahlásili. Tak ostudně jsem byl poprvé vyloučen z centra a zažil stav podobný deliriu alkoholika.“

Na jaře roku 2001 byl Marek zpátky v centru po „omilostnění“. A dokonce byl zakrátko na cestě přímo do New Yorku, kde měl pracovat na stavbě domečku pro Sri Chinmoye na „aspiration ground“. Tam se střetl s každodenní realitou svého gurua.

„New York v létě 2001 byl oproti šedi postkomunistické krajiny magický svět. Lidé na ulicích se usmívali, v prádelně nadšeně tipovali, jestli v Československu máme barevnou televizi, nebo ne. Sociální sítě ještě neexistovaly. Bydlel jsem v domě dlouholetého žáka, který pracoval v OSN. Už nemeditoval, neběhal, ale poslouchal rockovou hudbu a měl velkou sbírku filmů. To byl pro mne šok – u nás by to snad byl i důvod k vyloučení. On se ale nadále účastnil společenských akcí a sponzoroval centrum. Říkal mi věci, které jsem tehdy nechápal – například, že guru na žádných fotkách s žáky nemedituje. Ani nečte listy, ani by to nemohl stíhat, když nás tolik nových přichází po pádu železné opony. Dělá to prý jeho asistentka, která má velikou moc, a dokonce i rozhoduje o přijetí a vyloučení „obyčejných“ žáků. Taky mi řekl, že v centru mají největší moc ženy. Bylo mi těžko tomu plně věřit, ale začal jsme si více všímat, jak věci fungují.“

Zdá se, že svět v úzkém kruhu kolem Sri Chinmoye byl zásadně jiný, než ten z center ve světě. Zde ho žáci zažívali reálněji, lépe chápali, jak věci fungují, a neměli tak velké iluze jako žáci ze světa, kteří přicházeli na týden nebo dva orchestrovaných hromadných oslav.

„Každý den ráno jsem šel na Aspiration Ground do práce. Bylo mi, jako bych šel do chrámu. Tam jsme měli nachystanou královskou snídani, kterou nám zadarmo připravili z blízké restaurace Annam Brahma. V ní téměř zadarmo pracovali pouze žáci a žačky. Já jsem taky 4 měsíce pracoval pouze za ubytování a trochu peněz na letenku. Na turistická víza, bez pojištění. Téměř každé ráno přišel na kurt i Sri Chinmoy v doprovodu svých bodygardů. Usedl na své křeslo uprostřed kurtu a věnoval se střídavě kreslení, zvedání činek a meditaci. Naše parta kluků to léto pracovala na stavbě domku pár metrů od něj. Guru byl typicky osamocen. Jen občas k němu přišla asistentka Ranjane. A taky jeho osobní masér (taky žák) namasírovat mu nohy nebo ruce. Chinmoy na mne tehdy nepůsobil vesele, dokonce ani spokojeně. Byl plně koncentrovaný na svou činnost a často ji střídal s typickou meditací s očima v sloup. Jakoby potřeboval dočerpat tu „blaženost“ ze světa mimo myšlenek. Ale taky si každý den volal mladé dívky, aby mu zpívali u jeho práce. Skupinka jich sedávala v hledišti od rána, jakoby to byla jejich práce – obléct si krásné indické sárí, učit se písně a trpělivě čekat na pokyn jejich milovaného grupa. Ani to mi tehdy nebylo podezřelé.“

Zde připomeňme, že jedno z prvních obvinění ze sexuálního zneužití publikoval New York Post v roce 2004, kdy Anne Carlton uvedla rok 1991, ale následně i rok 2000, kdy ji měl Sri Chinmoy požádat o lesbický sex, který on pouze sledoval.

„Jednoho horkého letního dnes jsme museli práci přerušit, protože guru očekával významnou návštěvu. Mohli jsme si sednout do hlediště a tiše meditovat. Na kurt vstoupili dva lidé – jednoho z nich by tehdy snad poznal každý – byl to světový rekordman a držitel 9 zlatých olympijských medailí Carl Lewis. Guru mu dal duchovní jméno Sudhahota. Druhým byl Narada Michael Walden, skladatel a hudební producent například Whitney Huston. Ten den byl Chinmoy úplně jiný člověk jako obvykle. Najednou byl nadšený, veselý, vtipný, kamarádský – působil velice lidsky a sympaticky. Byl to pro mne veliký zážitek – důkaz, jak důležitý guru je. Ale taky poznání, že já a ostatní žáci jsme pro gurua pouze mravenci. Pouze významné postavení ve venkovním světě vás mohlo dostat blíže k tomuto osvícenému avatarovi.“

Sri Chinmoy věnoval značné úsilí budování image přijímaného duchovního mistra. Rád se fotil s významnými osobnostmi, žáci pro něj měli za úkol domlouvat tato krátká zdvořilostní setkání – jako bylo to se slovenským prezidentem Michalem Kováčem, pro kterého žáci dokonce sbírali podpisy v kampani.

„Práce na domečku jsme museli zintenzivnit, protože srpnové oslavy se blížily. V horkém létu a bez předchozích zkušeností se stavbami to šlo špatně. Guru se na stavbě každý den zastavil a krátce jsme společně meditovali. Pochválil nás a dopřál nám nucený úsměv. O detaily stavby se ale vůbec nezajímal, jakoby to pro něj nemělo valnou hodnotu. Spíše mu vadilo, že to tak dlouho trvá. Někdy v tom období jsem byl svědkem podivuhodné věci. Guru dlouze telefonoval a mluvil indickým dialektem, snad bengálsky. Postupně zvyšoval a zrychloval hlas, až najednou začal křičet. Všichni jsme přestali pracovat a v šoku naslouchali. Náš duchovní mistr, osvícený, byl najednou člověkem. Když jsem se o tom zmínil mému newyorskému příteli, nebyl vůbec překvapený – ano, guru dovede i křičet a zlobit se.“

Sri Chinmoy ztratil oba své rodiče ve věku 12 let. Byl nejmladší ze 7 sourozenců. Za nedlouho musel svůj domov opustit, včetně milovaného psa, kamarádů, chůvy a tet. Se všemi sourozenci odešli vlakem z Bangladéše do 2500 km vzdáleného ašrámu duchovního mistra Sri Aurobinda v Pondičeri. Všichni sourozenci zesvětlili svůj život duchovnu, tak, jak si přála jejich máma Yogamaya. Máma, která léčila každou nemoc svých dětí přebýváním v chrámu a zemřela pravděpodobně na nádor v 49 letech.

Jako malý kluk, dle vlastních slov, snil Chinmoy o tom, že bude průvodčím, podobně jako jeho otec, který byl inspektorem železnice. Chinmoy se v ašrámu naučil meditovat. Zakrátko dovedl meditovat tak hluboce, že zapomínal kdo a kde je. Podle vlastních slov ve 13 letech dosáhl osvícení a brzo úrovně samotného Sri Aurobinda. No, v ašrámu Sri Aurobinda byl považován dlouho za řádového člena – výborného sportovce a perspektivního básníka, ale když ho v roce 1963 pozvali do New Yorku, aby přednášel integrální jógu Sri Aurobinda, bylo to pro všechny, včetně jeho samotného, velkým překvapením. V New Yorku pak překvapil podruhé, když namísto založení centra Sri Aurobinda, založil své vlastní centrum. Vše, co se naučil v ašrámu, začal nabízet jako své vlastní učení a myšlenky. Brzo mohl přestat pracovat na indické ambasádě, a od té doby byl živ pouze ze svých žáků.

„V to léto jsem meditoval hodně a často. Každý týden jsem se účastnil společné meditace newyorského centra s guruem a taky jsem denně po práci zůstával na Aspiration Ground. Jednou tam guru byl i odpoledne. Ten den jsem zažil něco, co se těžko popisuje slovy. Hodina meditace se mi zdála být chvílí. Zdálo se mi, že když chci, můžu v tom změněném stavu vědomí zůstat už navždy. Zdálo se mi, že kdybych chtěl, mohl bych jít ještě dál, někam mimo sebe. Cítil jsem taky nesmírnou lásku ke všemu, co existuje. Rozhodl jsem se vrátit.“

„Domníval jsem se, že to byl dar od mého duchovního mistra. Že teď jsem dosáhl něčeho významného, čeho si guru všimne. Snad i osvícení. No, on si dál seděl na křesle, maloval a zvedal činky. Ani následující dny se nic nezměnilo. Když jsem kráčel kolem gurua po večerní meditaci, nemrkl ani okem, nezastavil mne, byl jsem nadále anonymním žákem jako doposud. Doufal jsem alespoň v malé znamení, že jsem na správné cestě, nebo v pokárání, že jsem domýšlivý. Nestalo se ani jedno. To snad byl rozhodující moment, který mi byl důkazem, že jediné vnitřní spojení mezi žákem a učitelem je žákova víra, chtění a domýšlivost. Duchovní zážitky v meditaci nebyly od gurua, ale z vlastního pramene. To byl začátek konce mé cesty se Sri Chinmoyem.

Rozhodující moment přišel až doma, po návratu z New Yorku. Odlétal jsem 8. 9. 2001 a na pár dní přijel k rodičům. Můj otec se tehdy hodně zlobil, vůbec mne neobjal. Snad mi ani ruku nepodal. Tehdy jsem nechápal proč. Až dnes si dovedu představit to čtyřměsíční trápení a strach, jestli mne ještě někdy uvidí, nebo ne. O pár dní později jsme v televizi nevěřícně sledovali pád mrakodrapů. Guru, jako osvícený duchovní mistr, nikoho před tímto útokem nevaroval. Ten den nebyl dostupný. Až následně řekl, že to byl útok temných sil na něj samotného. Jeho mírové hnutí, mírové pochody a maratony se zjevně minuly účinkem. Zásadně totiž probíhaly pouze v bezpečných krajinách, kde bylo potenciál získání nových žáků.“

Marek byl vyloučen z centra začátkem roku 2002. Zklamán, nadále nešťastně zamilován, obeznámen s realitou života v sektě. Rodiče ho přijali, dokonce mu nabídli, že ho znovu budou podporovat ve studiu na vysoké škole.

„Pár měsíců po mém odchodu odešel z centra i jeden z nejlepších kamarádů. Snad první v Československu přinesl informace o obviněních Sri Chinmoye ze sexuálního zneužívání, které našel na internetu. Rozeslal je poštou všem žákům. Následně odešlo několik žáků, kteří už ale sami měli pochyby. Ostatní před tím zavírali oči, nevěřili, považovali to za útok temných sil na jejich milovaného gurua. Vždyť Chinmoy to mnohokrát říkal, že exžáci buď onemocní, nebo propadnou temným silám a stanou se nepřáteli. Já jsem si to taky nemohl připustit – představa, že se to mohlo stát i dívce, kterou jsem miloval a zanechal v centru byla děsivá. Zároveň jsem osobně viděl tu nesmírnou lásku v očích děvčat, která zpívala guruovi oddaně u nohou. Udělaly by pro něj i poslední. Skutečně ho milovaly a obdivovaly – snad jako představu dokonalého otce, snad jako Alfa samce, nedostupného a o to více obletovaného. I když dívky v Centru netoužily po mužích, dovedu si představit, že i sex s guruem by vnímaly jako součást duchovní cesty.“

Sri Chimnoy zemřel náhle, bez varování, 11. 10. 2007 pravděpodobně na infarkt. Vyhlášení Nobelovy ceny míru za rok 2007, o kterou moc usiloval, se uskutečnilo 12. 10., ale podle našich informací nominovaní dostali informace ze zákulisí již dříve. Do konce života všechna obvinění popíral, jeho právníci dokázali zablokovat mnoho webů, které obsahovaly svědectví, nebo zastrašovat exžákyně.

Markův život po odchodu začal nabírat správný směr, znovu studoval vysokou školu. Našel si dokonce známost. Bohužel to byla známost s dívkou, která zásadně odmítala intimní styk. Marek upadl do vážných depresí. Navštívil psychiatra a od 22 let bral antidepresiva. V 25 letech započal tranzici a na předpis psychiatra začal brát hormony. V 27 letech dokončil vysokou školu a byl přijat do prestižní americké firmy na pozici konzultanta – ovšem již jako žena. Jaký má náhled na svůj život dnes? Jaký vztah vidí mezi obdobím v sektě a následní tranzicí? Na to se podíváme v pokračování rozhovoru.