První díl seriálu Americký týden během prezidentství Josepha Bidena je tady! Nový americký prezident nezahálel a během prvních tří dnů svého úřadování v Bílém domě podepsal na tři desítky exekutivních příkazů a rozkazů. Jaká témata v jejich rámci Biden adresoval? Jakou budoucnost věštím Republikánské straně a jejich exprezidentovi? A jaký dopad může na americkou politiku mít případná Trumpova vlastní strana? To vše, a ještě maličko víc se dozvíte v dnešním Americkém týdnu!
20. ledna 2021, skoro přesně v poledne běžného východního času složil Joseph Robinette Biden Jr., bývalý viceprezident z dob Baracka Obamy a dlouholetý senátor za stát Delaware, slavnostní prezidentský slib. Stal se tak 46. prezidentem Spojených států amerických. Na jeho inauguraci však odcházející hlava státu chyběla, navzdory zaběhnutým zvyklostem. Trump se místo účasti na inauguraci svého nástupce rozhodl uspořádat vlastní akci na bývalé letecké základně Fort Andrews.
Během projevu, který pronesl před odletem na svou oblíbenou Floridu, popřál „přicházející administrativě“ mnoho štěstí, aniž by však zmínil jakékoli konkrétní jméno. Dav, který rozhodně nedosahoval takové velikosti, jakou by si Trump pro svůj poslední projev ve funkci představoval, však nejvíce rozvášnilo prezidentovo prohlášení, ve kterém doslova řekl, že „v nějaké formě budou brzy zpět“. O možných formách Trumpova návratu však budeme mluvit až za chvíli. Vraťme se nyní na chvíli k inauguraci.
Na ní prezidenta a první dámu zastoupila dvojice Mike Pence, dosluhující viceprezident, s Karen Pence, končící druhá dáma. Po ceremonii, během které slavnostní přísahu složila nejdříve Kamala Harris a poté Joe Biden, se Pence s manželkou v doprovodu Harris s manželem odebrali do přistavené limuzíny, která je z inaugurace odvezla. Pencův odjezd od budovy Kapitolu byl definitivní tečkou za Trumpovým prezidentským obdobím, během kterého mu opakovaně projevil bezednou loajalitu, která byla, i na americké prezidentské poměry, nebývalá.
Po slavnostní ceremonii, kterou s napětím sledoval doslova celý svět, se tandem Biden-Harris přesunul do Bílého domu. Oslavy nového prezidenta poté symbolicky završil online koncert, jehož součástí byli např. Katy Perry, Demi Lovato nebo Bruce Springsteen. Po monstrózním ohňostroji se nový velitel ozbrojených sil mohl s nadšením vrhnout do práce, po které dlouhých 40 let prahnul…
A prezident se do toho vrhl po hlavě. Jedním z jeho prvních kroků v úřadu bylo zrušení Trumpova cestovního zákazu, který zakazoval přicestování do USA lidem z konkrétních muslimských zemí. Ačkoli jej opoziční demokraté opakovaně označovali za protiústavní, Nejvyšší soud jej nakonec podržel a zrušit ho tak musel až nový prezident.
Biden dále Spojené státy opětovně připojil k Pařížské klimatické dohodě, která své signatáře zavazuje ke snížení produkce emisí za účelem ochrany životního prostředí, od které jeho předchůdce odstoupil také v roce 2017. Jedná se o zásadní výhru pro klimatické skupiny a aktivisty po celém světě, jelikož podle mnohých přestala dohoda dávat smysl s odstoupením USA, jednoho z největších světových znečišťovatelů.
Prezident také zastavil proces, během kterého měly Spojené státy opustit Světovou zdravotnickou organizaci (WHO). Novým velitelem americké delegace do WHO se stal Anthony Fauci, hlavní americký epidemiolog, který se během pandemie stal americkým vzorem boje se zákeřnou nákazou.
Prezident samozřejmě podepsal množství dalších exekutivních nařízení, kterými v prvé řadě zrušil mnohé exekutivní rozkazy svého předchůdce, viz již zmiňovaný cestovní zákaz. Kdybychom se měli bavit o všech, věřte mi, že by se jednalo o vskutku vyčerpávající podívanou. Pojďme se tak nyní přesunout do Arizony, kde se v posledních dnech dějí velmi zajímavé věci.
Tamní státní Republikánská strana totiž podnikla naprosto bezprecedentní kroky. Její výkonný výbor schválil rezoluci, ve které symbolicky pokáral a potrestal tři nejprominentnější arizonské republikány, a sice bývalého senátora Jeffa Flakea, manželku zesnulého senátora Johna McCaina Cindy McCain a současného guvernéra státu Arizona Douga Duceyho. V případě prvních dvou zmiňovaných se tak rozhodli učinit přímo za to, že oba oficiálně podpořili Bidenovu kandidaturu do Bílého domu.
V případě guvernéra Duceyho to dle oficiálního odůvodnění bylo kvůli jeho užití údajně „diktátorských sil“, když během minulého roku použil své speciální pravomoci k uzavření obchodů kvůli sílící nákaze covidu-19. Selským rozumem se však dá vyvodit, že s tím musela minimálně souviset guvernérova povolební prohlášení, ve kterých veřejně odmítal Trumpovi pomoci zvrátit tamní výsledky prezidentských voleb, podle kterých zde Biden tehdejší hlavu státu těsně porazil.
Tyto bezprecedentní události jsou jen malým střípkem celé skládačky, která nám při kompletním poskládání nabízí obrázek drasticky rozdělené a nejednotné Republikánské strany. To je poměrně zvláštní, protože ještě před volbami byli republikáni mnohem jednotnější než demokraté. Trumpova pozice ve straně byla prakticky neotřesitelná, žádný výše postavený republikán se proti němu neodhodlal veřejně vymezit. Naopak demokraté měli s Bidenem přeci jenom trochu větší trápení.
Progresivní křídlo strany bylo znovu zklamané z prohry svého matadora Bernieho Sanderse, tentokrát si však většina progresivních voličů uvědomila, jak je pro ně důležité porazit Trumpa, a volila Bidena pouze jako alternativu ke kontroverznímu prezidentovi. Rozhodně se tak nedá říci, že šla Demokratická strana do voleb sjednocená – obě její frakce, umírněná i progresivní, spíše na chvíli vyhlásily dočasné příměří.
Byli to ovšem demokraté a demokratický kandidát, kdo zvítězil v kongresových a prezidentských volbách. Z logiky věci byli po listopadovém klání v mnohem lepší pozici a posilnění Bidenovým triumfem mířili vpřed. Poslední nadějí republikánů byly už jen doplňovací senátní volby v Georgii, které se pro ně však ukázaly být spíše noční můrou. V tradičním republikánském a konzervativním státě nejdříve zvítězil v prezidentských volbách po čtvrtstoletí demokrat, aby dva měsíce na to dva demokratičtí kandidáti těsně porazili oba republikánské senátory.
Velmi podobný příběh se odehrál i v již zmiňované Arizoně, jejíž republikánská strana se od smrti legendárního senátora Johna McCaina nachází ve fázi stálého úpadku. A tak se stalo, že během dvou let získali demokraté v Arizoně obě senátorská křesla, a letos v listopadu i tamních jedenáct hlasů volitelů. V Georgii to stihli ještě rychleji, během jediného roku. A to vše za éry Donalda Trumpa.
I proto se po prohraných prezidentských volbách začaly uvnitř Republikánské strany poprvé za dlouhé čtyři roky ozývat hlasité antitrumpovské hlasy. Ty časem získávaly na hlase, jak prezident neustále opakoval lži o údajných volebních podvodech a zmanipulovaných volbách. Svého vrcholu dosáhly až 6. ledna po tragickém útoku Trumpových příznivců na Kapitol, během kterého zemřelo pět lidí. Tehdy došla mnohým republikánům trpělivost. Proti Trumpovi se postavili jeho bývalí loajální spojenci, mezi nimi byl například tehdejší vůdce senátní většiny Mitch McConnell, jeden z nejvýznamnějších republikánských senátorů Lindsey Graham nebo, jak jsme již zmínili, Trumpův vlastní viceprezident Mike Pence.
Kdo by však čekal, že se proti prezidentovi otočí zády i jeho voličská základny, tak byl na omylu. Ta naopak začala verbálně lynčovat všechny republikány, kteří se proti Trumpovi veřejně ohradili. Schytala to hlavně desítka zákonodárců, která hlasovala pro schválení prezidentova druhého impeachmentu. Odnesla to například kongresmanka z Wyomingu Liz Cheney, třetí nejvýše postavená republikánka ve Sněmovně, kdysi vycházející hvězda strany.
Za svůj hlas pro Trumpův impeachment se stala terčem Trumpových příznivců nejen na sociálních sítích. Je pravděpodobné, že se o její politickou destrukci ve státě, kde je Trump enormně populární, stoupenci bývalého prezidenta postarají. Již nyní se proti Cheney vymezuje obrovský počet wyomingských republikánů, z nichž někteří již spustili kampaň, jejíž cílem bude ukončit kariéru této političky, která byla jednou považována za budoucnost své strany.
Podobný osud ostatně potkal už spoustu nyní již bývalých republikánských politiků a političek. Stačí, aby se veřejně vymezili proti Trumpovi, a jeho příznivci se na ně vrhnou jako hladoví vlci na oslabené stádo.
A to je asi ten největší problém, který republikánská strana v současné době má. Jdete buď s Trumpem, nebo proti němu – nic mezi však neexistuje. Republikánská strana je Trumpovou stranou. Něco podobného jsme v historii viděli jen párkrát. Uvést můžeme například osobnost Franklina Roosevelta, který se během svého 12 let trvajícího prezidentství stal téměř jedinou tváří Demokratické strany. Jeho popularita mezi příznivci byla srovnatelná s tou Trumpovou, na rozdíl od něj však Roosevelt dokázal krizí rozdělený národ víceméně spojit a být skutečně prezidentem všech. Roosevelt také nikdy neponižoval své politické kritiky či oponenty, natož aby je obrazně řečeno předhazoval rozzuřenému davu tak, jak to dělá Trump. Ačkoli tak tyto dva prezidenty spojuje jejich provázanost se svou stranou, ve všech ostatních aspektech je to jako srovnávat den a noc.
Republikánská strana stojí na rozcestí. Buď bude nadále podporovat Trumpův pravicový nacionalismus a čerpat veškeré benefity, které z toho plynou, nebo se proti Trumpovi vymezí, čímž však nebude riskovat nic víc než celou svou vlastní budoucnost. Bývalý prezident už totiž naznačil, že odchodem z Bílého domu jeho politická kariéra rozhodně nekončí. Ba naopak. Podle mnohých zdrojů se svými blízkými spolupracovníky diskutoval o mnohých způsobech, jak se ve velkém stylu vrátit na výsluní. Jedním z takových způsobů, o kterých Trump vážně uvažuje, je údajně i zformování zcela nové strany, která by mohla nést jméno Patriot Party (Patriotická strana) nebo MAGA Party.
To by znamenalo pravděpodobný konec Republikánské strany tak, jak ji dnes známe. Podle mnohých průzkumů podporuje Donalda Trumpa až 90 % republikánských voličů. To by mohlo znamenat, že by až 90 % republikánů v případě zformování nové strany přešlo k Trumpovi. Republikáni by přišli o většinu svého voličského jádra, a hrstka těch posledních několika tradičních republikánů by pravděpodobně přišla o většinu moci, kterou momentálně jejich strana drží v rukou.
Trumpova strana by transformovala americký politický systém dvou stran, který funguje už od konce občanské války v 60. letech 19. století. Jednalo by se o nejznatelnější změnu v americké stranické politice za posledních 150 let. Něco takového historie neviděla. Byl by to konec Republikánské strany v přímém přenosu. Její struktury by se zřítily jak domek z karet.
Kdo by naopak profitoval z extrémně nejednotné opozice, by rozhodně byli demokraté. Za scénáře, kdy proti sobě ve volbách roku 2024 stojí demokratický kandidát, republikánský kandidát a Donald Trump za Patriot Party si jde jen těžko představit jiný scénář než drtivé demokratické vítězství, a to zejména kvůli nastíněnému dělení konzervativně-pravicových hlasů mezi Trumpa a republikány.
Jednoduše řečeno, Trumpova vlastní strana by položila základy pro nový stranický systém. Otázkou je, zdali a jak dlouho by Trumpova strana v případě neúspěchu v prezidentských volbách vydržela. Je možné, že by se opakoval více jak 100 let starý scénář z roku 1912.
Tehdy proti sobě ve volbách stáli demokrat Wilson, republikánský prezident Taft, bývalý prezident Theodore Roosevelt za Progresivní stranu a socialista Debs. Ačkoli Progresivisté s Rooseveltem v čele výrazně překonali výsledek Republikánské strany, volby skončily Wilsonovým drtivým triumfem, a Progresivní strana prakticky ihned zanikla. Čtyři roky nato se stranický systém vrátil do zajetých kolejí, a pokračoval v nich bez větších odchylek až do dnešních dní.
V souvislosti s Trumpovou stranou bychom ale možná mohli přestat mluvit o benefitech. Protože ty kromě značné výpomoci demokratům k lepším výsledkům neexistují. Trumpova strana by dala otevřenou platformu rasistickým, xenofobním, homofobním a celkově nenávistným politickým přesvědčením. Tu platformu, o které jsme se zmiňovali v minulém díle seriálu. Tu platformu, o kterou Trump v loňských volbách přišel.
Tak si tak říkám, jestli to stojí za to. Opravdu chceme stranu plnou Trumpových fanatických příznivců, stranu otevřeně hlásající nenávist vůči všemu, co není dostatečně americké, stranu rasistickou, stranu tíhnoucí k autokracii, nacionalismu a fašismu? Když se nad tím tak zamýšlím, dochází mi, že jedna taková strana už vlastně v Americe existuje. Z představy, že by byly hned dvě, se mi ježí všechny vlasy na hlavě.
To je pro dnešní Americký týden všechno! Já se na vás budu těšit zase příští pondělí, kdy si mimo jiné povíme o novinkách z Oválné pracovny. Rozhodně se máte na co těšit!
