Většinu svého času věnuje Daniel Pražák školství. Pracuje jako učitel dějepisu a přírodopisu, studuje doktorát na Pedagogické fakultě a je mluvčím iniciativy Otevřeno. Ta se snaží přispět ke změně českého školství. Loni skončil na druhém místě v ocenění Global Teacher Prize. Kromě učitelství profesionálně fotí. V rozhovoru mluví i o svých selháních nebo zkušenostech ze střední školy. Chválí také ministerstvo, že normalizuje to, co by mělo být normou.

V nedávné době se diskutovalo tom, zda mají mít občané volební právo už od 16 let. Debaty rozdmýchal Petr Pavel, když v debatě se studenty odpověděl, že by s tímto návrhem souhlasil. Co si o tom myslíte vy?

Já si o tom v zásadě nemyslím nic výrazného. Připomnělo mi to, jak na takovou odpověď reagovala Sara Polak, archeoložka a odbornice na AI. Podle ní je zajímavé, že se vždy bavíme pouze o té dolní hranici a ne o té horní, která je daná. Když v diskuzi padne posouvání této věkové hranice směrem dolů, tak si říkám, na základě čeho bylo stanovených těch 18 let. Věřím, že jsou povolanější lidé než jsem já, kteří se nad tím mohou zamýšlet.

Mají z vaší zkušenosti takto mladí lidé kompetence k tomu jít volit?

Nevím, zda je máme my. Jestli je moje věková kategorie ve sta procentech případů schopná si kompetentně utvořit názor a jestli je toho schopná generace nad námi. Obzvlášť když vidím, jakým způsobem jsou někteří žáci schopní pracovat s informacemi, a to jim není ani 16 let, nebo jsou schopní vyhodnocovat dezinformace. Zároveň mám před očima lidi, kteří jsou ve věku jejich rodičů a prarodičů, kteří tyto kompetence nemají, protože je to nikdo nikde neučil. Nevím, nakolik je to o tom věku, nebo o něčem jiném. Jaké to mají být vůbec kompetence? V dějepisu jsem nedávno se žáky probíral, jak se vyvíjelo volební právo. Historicky je opravdu velká novinka, že mohou volit skoro všichni. Neodvisí to od majetku nebo pohlaví. Je dobře, že se jedná široké volební právo, a jeho další rozšíření je určitě otázka k diskuzi.

Měly by mít studentské nebo žákovské parlamenty větší slovo v poradních orgánech vlády?

Určitě by to bylo fajn, vzhledem k to mu, jaká je u nás kultura zapojování mladých. Asi to ještě chvíli potrvá, ale já věřím, že ta chvíle nebude moc dlouhá. Přijde mi, že i poslední prezidentská kampaň ukázala, že mladým, ať už si pod tím představíme jakékoli věkové rozpětí, je nasloucháno mnohem víc. Nakonec je prospěšné, když se tyto nutně odlišné názory potkávají. Na jedné straně stojí mladý, naivní, nezkušený člověk, který je ale plný drajvu a revolučního nadšení. Na druhé straně stojí zkušenost.

Když to vztáhnu na sebe, já se ve Stálé konferenci asociací ve vzdělávání potkávám s paní, které je opravdu hodně let. V 90. letech pomáhala zakládat české školství a prošla změnami, které se děly a které se někdy nepovedly. Ona mi nikdy na můj názor neřekla No jasně, to je tím, že jsi naivní, ale přidala k mému pohledu na věc ten svůj. Přijde mi, že v takové diskuzi se obě skupiny vzájemně potřebují. Nejenom mladí potřebují ty zkušenější, ale i naopak.

Praxe vás nepřipraví na všechno, stejně jako autoškola

Vy jste mluvčím iniciativy Otevřeno, která se snaží o změnu vzdělávání budoucích pedagogů. Nedávno jsem se právě na stav výuky na pedagogických fakultách ptal Štěpánky Cimlové, která kritizovala nedostatek praxí. Souhlasil byste s ní?

Můžeme to vzít ze dvou stran. Jednak se dá říct, že některé učitelské programy mají po světě také méně praxe. Ale to asi není argument, který chceme používat. Praxe je důležitá, to je nezpochybnitelný fakt. Na druhou stranu jde o to, jak je uchopená, jak je reflektovaná, jak se s ní dál pracuje. Měl jsem možnost vidět to, co student běžně asi nevidí, protože jsem se většinu času svého bakalářského, magisterského a nyní doktorského studia aktivně pohyboval ve fakultní politice. Viděl jsem, jak se to vyvíjí – jak diametrálně odlišný byl můj studijní program od toho, který mají studenti, kteří nastoupili loni v říjnu.

Mají tedy dnes studenti dostatek praxí?

Můžeme se bavit o tom, jestli fakulta připraví člověk na praxi stoprocentně. Přijde mi fér říct, že nepřipraví a ani nemůže připravit. Vezmu hloupý příklad, připraví vás autoškola na jízdu v pátek odpoledne po D1? Naučí vás znát předpisy, jak řadit, jak bezpečně ovládat auto. Potkáte ale spoustu situací, na které vás prostě vybavit nemůže. To si myslím, že odpovídá i přípravě učitelů. Já učím od prváku na vysoké škole a říkal jsem si, co mi škola v těch didaktikách dala? Pak jsem si uvědomil, když jsem učil zeměpis, který jsem nevystudoval, že je v tom rozdíl. Zatímco v dějepisu a přírodopisu vím celkem bezpečně kam sáhnout, v zeměpisu můžu použít pouze nějakou obecnou didaktiku. Příprava na praxi by rozhodně ale mohla být lepší, ostatně je momentálně v běhu reforma pregraduální přípravy, na které spolupracuje ministerstvo, pedagogické fakulty a jiné organizace, třeba i naše Otevřeno. Cílí mimo jiné na řadu dalších věcích, jako je třeba kompetenční rámec absolventa, který je teď v připomínkování.

Měl by mít český stát větší kompetence v zasahování do školství než má teď?

V tom nás podle mě vyškolil případ docenta Ševčíka. Je to sice extrém, ale právě v nich se tříbí názory. My si velmi čechráme akademickou svobodu, nezávislost vysokých škol a myslím, že je to dobře. Zároveň stát nemá mnoho možností, jak školství ovlivnit, protože učitele potřebuje. Je dobře, že vede dialog, asi by nebylo správné direktivně říct Bude to takhle. Nedokážu ale na tu otázku odpovědět, protože kompetence zasahovat do systému nese další konsekvence. Teď vidíme, co se děje, když do toho vstupovat nemůže ani v extrémním případě, který naštěstí nesouvisí s přípravou učitelů.

Jaká by měla být mzda učitelů?

Taková, aby byla kompetitivní. Aby si člověk, který je špičkou ve svém oboru, neřekl Mám vyděláno, můžu jít učit, ale aby si mohl si mohl říct – Můžu jít učit. Pokud se podíváme na stavbu učitelského platu na veřejných školách, tak je skoro stejný napříč celou republikou. Náklady v Praze jsou ale jiné než náklady v příhraniční vísce v jižních Čechách. V Praze pak učitelé hodně chybí, což nám říká, že ten plat kompetitivní není. Nedokážu ale říct konkrétní částku. Nedávno mě k sobě lákal jeden zakladatel soukromé školy a bavili jsme se o tom, jaká by byla částka, která by mě přesvědčila změnit práci a jít tam učit. Bylo to pro mě zajímavé myšlenkové cvičení. Takový plat ale asi učitelé mít plošně nebudou.

Otevřeno je hlavně dialog s pedagogickými fakultami

Vy jste také dřív pracoval pro Učitele naživo, jak se tento program liší od Otevřena?

Učitel naživo je teď i kvalifikační program, který staví vedle klasické přípravy učitelů na fakultách další, poměrně široký, intenzivní vzdělávací program s nepoměrně větším množstvím praxe. Do programu se povedlo stáhnout opravdu špičkové lidi z celé republiky, zároveň má ale omezenou kapacitu. Otevřeno je organizace, která úzce spolupracuje s Učitelem naživo a která je naopak uvnitř pedagogických fakult a snaží se přispět k proměně zevnitř. Jsou v něm zapojení jak studenti, tak vyučující nebo učitelé z praxe.

Otevřeno je tedy nějaký dialog mezi studenty a vyučujícími na pedagogických fakultách o způsobu vzdělávání učitelů?

Dalo by se to tak zkrátit, je to ale určitě mnohem širší. Například jsem byl nedávno v Olomouci na Noci vzdělávání. Tamní organizační tým živě komunikuje s fakultou a jejími zástupci. Mimo jiné na Noci vzdělávání na FuckUp Night vystoupila i paní proděkanka z olomoucké fakulty.

Jaké má Otevřeno momentálně cíle, čemu se věnuje?

Kromě toho, že Otevřeno spojuje studující a budoucí učitelky a učitele, tak podporuje inovace uvnitř fakult. Funguje takzvaná Otevřená výzva, která je financovaná nadačním fondem Abakus. Otevřeno fondu pomáhá vyhledávat inovativní nápady v přípravě učitelů a tím je podpoříme jak finančně, tak tím, že ukážeme na jejich práci a pomůžeme ji přenést i jinam. Dalším projektem je Bezpečí Otevřeno, ve kterém z různých stran ukazujeme, co to vlastě znamená bezpečné prostředí na školách a jak na něm pracovat. Toho se týká jedna drobná, ale podle mě efektivní věc. Na různých fakultách jsme vybrali předměty, které se tématu bezpečí věnují a upozornili jsme na ně. Někdy se totiž může stát, že je člověk mine, protože jsou třeba volitelné. Také spolupracujeme se školními psychology a dalšími experty a popisujeme příběhy o tom, jak se to má dělat správně.

Klíčové je nechat pracovat hlavně žáky a dopřát jim úspěch

Na konci března vzbudila mediální pozornost senátorka Jana Zwyrtek Hamplová, když v rámci debaty o rovném zacházení mluvila o tom, že by se měly na školách segregovat romské děti od těch ostatních. Co může v této souvislosti dělat škola a vyučující pro to, aby se děti ať už z romské, ukrajinské nebo jiné minority naopak snáze integrovaly?

Nejsem odborník na tohle téma, mohu mluvit jenom ze svojí omezené učitelské zkušenosti. Například způsob, který zvolila škola, ve které učím, je, že se nevytvořila třída Ukrajinců, ale ty děti se „rozpustily“ mezi třídy. Pomáhá právě zapojení do kolektivu a to, že jako učitelé hledáme příležitosti, jak je zapojit. Dáváme dětem skupinové práce, aby s nimi musely nutně spolupracovat i české děti. Také vytváříme příležitosti, aby zažily ve škole úspěch, což zní možná naivně, ale opakovaně se ukazuje, že je to klíč k dalšímu úspěchu a k tomu, aby se dítě cítilo šťastně a lépe se učilo. To si myslím, že je ta výzva. Ukazuje to příkladně třeba nedávná schůzka prezidenta Pavla s romskými stipendisty. Jsou mezi námi velmi úspěšní lidé, o kterých by se mělo mluvit víc a motivovat tím k tomu další.

Pozorujete v poslední době nějaké pozitivní změny ve školství?

Bude to ode mě kontroverzní výrok. Nedávno v učitelských diskuzích vyvolaly vlny grafiky s panem ministrem, na kterých říká V hodině by měli být aktivní především žáci, více než učitelé. Podporujeme proměnu výuky. Část učitelů to po právu popudilo, protože by od ministra čekali, že řekne něco revolučního a ne něco, co známe dlouho a co řada z nás ve svých hodinách realizuje. Na druhou stranu pro mě je to dobrý signál, že ministerstvo na těch grafikách normalizuje něco, co by mělo být normou. Bohužel v našem školství to, ruku na srdce, norma není. Možná je to naivní, ale české školství může tento signál posunout. Vzniká čím dál víc inciativ pro spolupráci škol, což není tak líbivé jako když řekneme Zlepšily se výsledky žáků v PISA testech. Dělá mi také radost, že vznikl střední článek v řízení jako podpůrné opatření v Karlovarském kraji. Navíc člověka, který ho bude mít na starosti, považuji za velmi schopného a inspirativního.

Ke změnám musí být dnes především nakloněné školy a jejich vedení. Pokud tomu tak není, je něco co s tím mohou dělat sami žáci?

Mluvili jsme o žákovských parlamentech. Mám pořád v uších příklad jednoho politika a zároveň ředitele školy, který říkal Samozřejmě, že tu mám žákovský parlament, ale ten si tak může vybrat barvu sedaček. Pak znám školy, kde je vedení ochotné opravu těm žákům naslouchat a je ochotné třeba podněcovat změny ve výuce. Přijde mi to velmi důležité. Možná ne tolik pro to, co se změní na té škole, ale proto, že ten mladý člověk bude mít zkušenost. Řekne si Já jsem mohl něco změnit, když jsem dobře formuloval to, o co mi jde. Přijde mi, že každý člověk to může zkusit, a moje střední škola mě naučila, že když můžu, tak se o to mám pokusit. Také mě naučila, že když mi něco vadí, tak mám přijít rovnou s návrhem řešení. Tahle zkušenost se pak ukázala jako velmi efektivní, když jsem na fakultě začínal s projekty jako je Otevřeno.

Důležité je hledat zdroje a pečovat o ně

Vy nejste pouze učitel, ale i mluvčí Otevřena a fotograf. Snažíte se tím množstvím a variabilitou profesí bránit vyhoření v některé z nich?

Spíš si myslím, že je to rychlá cesta k vyhoření. Člověk si musí čím dál víc dávat prostor na svůj volný čas. Můj lifehack posledního roku je, že čas na odpočinek není když zbyde čas, ale je pevně daný a bohužel nezbyde čas na jiné věci. V mém odpočinkovém čase tedy sedím na gauči s kočkou a koukám do zdi. Další věcí jsou pro mě několikrát za měsíc zakázky na focení, což je pro mě odpočinek od školy. Naopak se pak těším znovu do třídy, až budu řešit úplně jiné problémy. Přijde mi zdravé obecně vykouknout z bubliny. Každá práce je svým způsobem bublina, konkrétně učitelská dost specifická. Pro člověka může být velmi ozdravné a osvěžující, když se podívá jinam, porovná různé problémy a procesy.

Jsou právě učitelé více náchylní k vyhoření?

Zrovna tohle je velmi jednoduchá odpověď, protože to není ani tak můj názor, ale jsou na to data. Pomáhající profese obecně, kam se řadí učitelé, jsou náchylnější k vyhoření. Víme z doby před covidem, podle výzkumu pedagogické fakulty a edukační laboratoře, že bylo 60 % učitelů ohroženo syndromem vyhoření. Můžeme si říct hypotézu, že s covidem a ruskou agresí na Ukrajině se to číslo spíš zvětšilo, než zmenšilo.

Existuje konkrétně pro učitele cesta, jak vyhoření předcházet?

Jedna z cest, která se opakovaně diskutuje, je zavedení takzvaného sabatiklu, to znamená roční možnosti vystoupit z učitelské role, dovzdělávat se, cestovat a podobně. Další možností je částečný úvazek, jako mám já. Určitě dalším způsobem je hledání vlastních zdrojů a péče o ně.

Jak se hledají zdroje? Jak o ně pečovat?

Uvedu jako příklad zase sebe. Chodím třikrát týdně do posilovny, protože vím, že mi to pomáhá na hlavu a že si tam odpočinu. Když mám těžký den, tak si naložím o pár kilo víc a endorfiny zapracují. Stejně důležitý je pro mě sezení na gauči s kočkou. Těchto zdrojů se držím zuby nehty a pokud člověk zná svoje zdroje a urputně se jich drží, přijde mi to jako dobrá prevence syndromu vyhoření.

Jaké je vaše největší profesní selhání?

Těch je hodně. Jsou bezpochyby nějaké, které se mi nechce říkat veřejně. Jedno z nich jsem sdílel v Olomouci na Fuckup night. Přijde mi, že všechna ta selhání měla jednu jednotící linku v tom, že člověk nezkousnul svoje ego a nechal ho vypěnit. Zachoval se nespravedlivě vůči někomu, kdo mu to nemůže vrátit. Protože pokud si představíme, co může žák udělat učiteli, tak nakonec učitel má tu moc, není s tím žákem v rovném postavení. I kdyby se stokrát snažil, aby to tak nebylo. Byly situace, kdy jsem využil toho, že jsem na tom „stupínku“ a doufám, že pokaždé, když se to stalo, tak jsem se pak žákovi nebo žačce omluvil a měl možnost si s nimi o tom promluvit. Pokud byly chvíle, kdy jsem si to neuvědomil a neomluvil se, tak mě to mrzí. Pokud se ozve nějaký takový žák, budu možná rád.