Čekám v kavárně na zpěvačku, skladatelku a tanečnici Ninu Schwarzovou, o které slýchám pořád víc a víc. Když do místnosti provoněné kávou a sladkými dorty vejde dvacetiletá blondýnka s úsměvem, který znám z Instagramu, zbystřím. Vstanu, úsměv jí oplatím a nastavím ruku k formálnímu pozdravu. Ona mi však odpoví přátelským objetím a rázem na mě přenese vlnu pozitivní energie. Asi tak nějak si představujte Ninu Schwarzovou.

Nino, pěveckou kariéru máš rozjetou skvěle. Kdy sis uvědomila, že chceš být zpěvačkou?

Vážně jsem to se zpěvem začala myslet asi ve dvanácti letech. Začala jsem si na hodiny do ZUŠ nosit písně, které jsem se chtěla učit, a víc se soustředila na hudební teorii, kterou jsem do té doby zanedbávala. Později jsem podala přihlášky na konzervatoř a vyšlo to. Na Pražské konzervatoři jsem byla první přijatá na oba obory, na které jsem se přihlásila – Populární zpěv a Skladba a aranžování populární hudby. Rozhodla jsem se mezi obory nerozhodovat a vystudovat obojí.

Studium dvou oborů najednou muselo být náročné.

Náročné to bylo dost, měla jsem dva rozvrhy, které vůbec nebyly kompatibilní. Zpěvačky mají jiné profesory a osnovy než skladatelé. Často mi ty rozvrhy nevycházely, ve škole jsem byla někdy i od osmi ráno do osmi večer bez pauzy na oběd, protože se mi to všechno krylo. Dělala jsem dvě maturity, teda až na češtinu a angličtinu, ty jsem samozřejmě dělala jen jednou. Dohromady jsem tyto dva obory dělala čtyři roky, po maturitě jsem měla mít další dva roky do samotného absolutoria už jen za zpěv. Ale zvládla jsem ho za jeden rok.

Proč sis tak pospíšila?

V páťáku jsem totiž plánovala dělat přijímačky do zahraničí. Věděla jsem, že kdybych se dostala, pořád by mi chyběl rok konzervatoře. Bylo mi řečeno, že můžu udělat přestupové zkoušky a přeskočit do druhého pololetí šesťáku. Kromě toho jsem musela také psát narychlo absolventku. Bylo to náročné, na to jen tak nezapomenu.

Tomu věřím… to by zahraničí do konce šesťáku nepočkalo?

Mně se už nechtělo čekat další rok (smích). V prosinci mi bude 21. Představa, že mi bude 22 a teprve půjdu na vysokou, se mi nelíbila. Do prváku by se mnou šli lidé, kterým by bylo 18 nebo 19 a byli by čerstvě po střední. Navíc v hudbě hodně záleží na věku, čím jsi mladší, tím líp. Bylo mi sice líto opustit svoji partu kamarádů, ale myslím, že na konzervatoři jsem už poznala, co jsem měla.

A proč zrovna Amerika?

Přemýšlela jsem, co budu dělat po konzervatoři. Jít na Karlovku na pajďák? Pedagogické minimum už mám díky absolutoriu, takže učit bych mohla už teď. Nějak mě to ale neuspokojilo. Je to vtipné, mým původním cílem byla Anglie. Na Pražské konzervatoři jsem se ale seznámila se spolužákem Sebastianem Hádlem, který později odletěl studovat na Berklee College of Music do Bostonu. Ptal se mě, co chci dělat. Zpívat, tančit? Došlo mi, že vlastně obojí. Teď v páťáku jsme totiž dělali muzikál a mě moc bavilo v něm spojit dohromady, čemu jsem se dosud věnovala. V Anglii ale žádný takový obor není. Buď jen zpěv nebo skladba oddělené od tance. Tak jsme společně se Sebastianem našli AMDA, prestižní univerzitu v New Yorku vyloženě na muzikál. Byla to první škola, na které jsem zkoušela přijímačky, a hned mi to vyšlo. Tak jsem si říkala, že to tak asi má být.

Gratuluji! Jaký obor tě na AMDA čeká?

Můj obor se jmenuje Music Theatre. V podstatě tedy muzikál. Hrozně se těším, budu se učit od umělců z Broadwaye. Chci do toho dát všechno. Zahraničí si nepřikrášluji a ani si nemyslím, že tam učí něco převratně jiného. Hudební teorie je všude stejná. Já jsem ale na AMDA byla na dni otevřených dveří a všichni tam byli natěšení a připravení. Tam se hned odpočítalo: „5, 6, 7, 8!“ a jelo se, nikdo ani neceknul. Všichni chtěli. To mi tady hrozně chybělo. Já se potřebuju pushovat a být s lidmi, kteří to mají stejně. Možná to bude náročné na psychiku, fyzičku a budu často brečet na pokoji, ale bude mě to posouvat více, než kdyby se se mnou někdo páral.

Zní to přísně. V čem spočívaly přijímačky?

Chtěli životopis, dvě eseje, motivační dopis, dva monology z nějaké existující hry, dvě písně z muzikálu, vše v angličtině. Každá škola to má trochu jinak. Do toho měl být ještě dvouhodinový taneční workshop. Protože se tam hlásí lidé z celého světa, dělají s přijímačkami tour po Evropě, aby nemuseli všichni letět až do Ameriky. Měli navštívit několik evropských měst a já měla vybraný Berlín. Pak ale přišel koronavirus a přijímačky byly online. Pěkně jsem sedla k počítači a otevřela si Zoom, kvůli časovému posunu asi ve dvě ráno. Pohovor byl v angličtině a některé věci mi nešly popsat úplně přesně. Byla jsem celá vyklepaná, ale zvládla jsem to.

Konkurence musela být velká. Považuješ se za soutěživou?

Mega. Tancování mě naučilo, že ať už jsem na jakémkoliv konkurzu, musím si stoupnout do první řady. I když si nevěřím, i když jsem tam jedna z nejhorších, stojím vepředu. Jen tak si tě všimnou. Zároveň si ale cením všech ostatních umělců a přeji jim úspěch. Nevnímám je jako konkurenci, umění je umění.

Sehnala jsi nějaké stipendium? Předpokládám, že studium bude nákladné.

Od této školy můžeš získat stipendium za výkon u přijímaček. Já získala plné stipendium, ale pořád to nestačí, aby to zaplatilo školné. Oslovila jsem spoustu organizací, třeba Bakalu, Kellner Family nebo Vizi 97. Našla jsem si zkrátka všechno, co jsem mohla, ale nikam mě nevybrali. Pak jsem prosila ještě AMDA samotnou. Mají tam granty pro studenty, kteří mají problém školné zaplatit. Poskytli mi další finanční podporu, což je skvělé, stále ale ještě zbývá co doplatit. S velkou pomocí rodičů jsem zaplatila první semestr. Zatím ale nevím, kde vezmu na další. Budu zase zkoušet nějaké organizace, což není jednoduché, trvá asi měsíc, než vypracuješ všechny materiály, co potřebují. I kdybych ale neměla peníze na další semestry, jen to tam zkusit mi dá hodně.

Nemohla by sis během studia přivydělávat brigádami?

Ano, ale pouze se zvláštním povolením a pouze v rámci školy, tzn. ve školní knihovně apod. Takovou práci lze získat až od druhého roku studia. Jinak pracovat nesmím, budu tam jako student ze zahraničí a nemám na práci vízum. Ledaže bych získala nějaké angažmá, třeba kdyby mě chtěli do filmu nebo muzikálu, a poskytli by mi pracovní vízum. Ale jít na brigádu někam do Starbucks, to nesmím.

Tvoříš teď před odletem do Ameriky něco nového?

Momentálně připravuji EP (= extended play -pozn. red.) v češtině. Součástí toho je i píseň pro tátu. Kdy vyjde, to nikdo neví (smích). Chtěla bych to stihnout, než odletím.

Kdo tě nějakou dobu sleduje, ví, že jsi soutěžila v The Voice 2019. Jak to vnímáš zpětně?

Když jsem byla na konzervatoři, trochu jsem takovými soutěžemi opovrhovala. Zpěv je neměřitelný. Plavání na čas se změřit dá, ale u zpěvu to zkrátka záleží na porotě a hlavní je mít poutavý životní příběh. Nebylo mi to moc sympatické. Přesto jsem se přihlásila a dostala se až do vysílání v televizi, ale některé věci v zákulisí nebyly úplně ideální. Nevím, jak to popsat, aby mě někdo nemohl napadnout, protože jsem tenkrát podepsala smlouvu. Každopádně výsledkem bylo, že se mi neotočil nikdo. Soutěže tohoto typu zpětně nevnímám jako korektní a nic není tak, jak to na první pohled vypadá. To je vše, co k tomu mohu říct.

Dalo ti to přesto něco? V televizi nevystoupí jen tak někdo.

Ale jo, něco mi to dalo. Samozřejmě lepší vizitka by byla, kdyby se mi v tom záznamu otočili. Ale je to pomíjivé. Třeba moje spolužačky tam byly také a v té době, kdy byly v televizi, měly dost aktivní sociální sítě, ale po dvou měsících se o nich zase už vůbec nemluvilo. Možná je lepší být vidět pořád díky tomu, co tvoříš, ne proto, že se jednou vystřelíš v televizi.

Jaká tvoje píseň je tvá nejoblíbenější?

Moje první seriózní píseň byla Yellow, a to je právě moje nejoblíbenější. Je to název celého mého debutového alba, hlavní píseň celého projektu a vzkazu, který jsem chtěla předat. Vnímám, že každý člověk má svoji barvu, takovou svoji energii. Metaforicky jsem to nazvala Yellow. Ať už se ti v životě stane cokoliv, neměl bys nikoho nechat, aby ti vzal tvoji žlutou, tvoje já. O tom to je.

Kdo je tvůj pěvecký vzor?

Obdivuji Hugh Jackmana nebo Anne Hathaway, to je sice především herečka, ale i výborná zpěvačka. Miluji muzikál Bídníci, kde má tato herečka hlavní roli. Jinak poslouchám všechno. Jestli je to Jackson, Dua Lipa nebo Billie Holiday je mi jedno. Stačí, když mi to má co předat. Píšu trochu poezii, takové šansony, proto zbožňuji tvorbu Lenky Nové.

Cítíš při vystoupeních pořád trému?

Čím jsem starší, tím víc. Ne že by mě to semlelo tak, že bych nevystoupila. Paradoxně mi pomáhá se nesoustředit na výkon. Když je někdo před vystoupením se mnou a povídáme si, je to pro mě lepší. Pak jdu na pódium a vypálím to tam.

Všimla jsem si, že spolupracuješ s Avonem.

Ano, stala jsem se ambasadorkou Avonu. Spolupracuji s nimi v rámci kampaně Za zdravá prsa, která bojuje proti rakovině prsu. V roce 2021 jsme se Sebastianem složili hymnu právě pro pochod Za zdravá prsa. Píseň se jmenuje Síla v nás a v jejím klipu se mnou účinkuje i několik Bellisek. To jsou onkologické pacientky. Bylo opravdu silné je potkat. Jsou to úžasné, hrozně pozitivní ženy. Překvapivě jim není všem třeba padesát, některým z nich je prostě jen dvacet. A některé nejsou ještě vyléčené. Když jsem je potkala, napadlo mě, že už vím, proč to dělám. Plakala jsem, bylo to velmi emotivní. Každý máme problémy, ale když vidíme, jak náročná je léčba nemoci, začneme si více vážit našeho zdraví. Avon pochod proběhne již tuto sobotu 17. září a já budu na startu zpívat svou píseň Síla v nás spolu s mými dalšími písněmi. Začátek je v 10:00 na Hradčanském náměstí. Bellisky tam s námi budou také. Určitě doražte, je to pro dobrou věc! Můžete si také koupit růžová trička.

Díky za tip! Máš na závěr nějaký vzkaz pro fanoušky?

Never let someone take your yellow!