Už mnohem déle než půl roku od počátku ruské invaze na Ukrajinu je jasné, že evropské populistické a nacionalistické strany, mnohdy platící za poslušné loutky Kremlu, prožívají období stagnace, ze které se neumějí dostat. Přestože volby, které se za dobu války v Evropě konaly, potvrdily, že se s nimi musí na národních úrovních i nadále počítat a že je nelze ignorovat, stále se jim nedaří na celoevropské úrovni utvořit jednotnou frontu.
Ačkoliv evropští populisté často přistupují k Evropské unii velmi negativně, pokusů o to se spojit po vzoru velkých evropských stran bylo v posledních letech hned několik. Poslední větší iniciativa proběhla na konci loňského roku, kdy se o „rozhovory o budoucnosti Evropy“ pokusili lídři z Polska (Jaroslaw Kaczyński), Francie (Marine Le Pen) a Itálie (Matteo Salvini), které k tomu motivovalo sebevědomé vystupování maďarského premiéra Viktora Orbána na evropské půdě. Hlavním cílem bylo přetavit Orbánovu srozumitelnou komunikaci v širší názorové hnutí.
Další z mnoha projektů tehdy zkrachoval z několika důvodů – jedním z hlavních byly neshody plynoucí ze vztahu jednotlivých zemí k Rusku. Ty od sebe vzdalovaly zejména polské lídry a francouzskou političku, výrazně prorusky se však vyjadřoval také lídr italské Ligy Matteo Salvini. Právě poměr k ruskému režimu, který stojí za dlouhodobým schizmatem evropských populistů a brání jejich efektivní spolupráci, se stal po zahájení ruské invaze na Ukrajinu ještě o mnoho relevantnějším.
Do čela evropské obhajoby Ukrajiny se postavilo zejména Polsko: prezident Mateusz Morawiecki a „premiér ve stínu“ Jaroslaw Kaczyński iniciovali hned několik cest do Kyjeva, které vyslaly do světa jasný signál podpory ukrajinskému prezidentovi Volodymyru Zelenskému. Do jejich organizace neváhali zapojit i další evropské státníky, jedné z nich se účastnil i český premiér Petr Fiala.
Na ukrajinskou – a tedy i polskou – stranu se rychle, jako jeden z prvních evropských lídrů, postavil i slovinský premiér Janez Janša, jinak často obviňovaný zejména z postupného ovládání médií ve své zemi po vzoru orbánovského Maďarska. Přestože svým politickým stylem komentátorům připomínal právě maďarského premiéra, proukrajinským postojem se od něj velmi vzdálil. Na svém twitterovém profilu sdílel příspěvky ostře kritizující Rusko a propojující Putinovu válku s dřívějšími agresemi i nacismem. Janšovi se podpora Ukrajině, částečně jako součást dubnového předvolebního boje, nakonec nevyplatila: volby ve své zemi v dubnu prohrál a dnes ve dvoumilionové zemi skládá vládu progresivně-levicová koalice.
Zdroj: Twitter
Ve stejné době proběhlo i další důležité hlasování: první kolo francouzských prezidentských voleb, které posunulo do finálního boje o Elysejský palác po pěti letech opět Marine Le Penovou a Emmanuela Macrona. Válka byla jedním z předvolebních témat: Macron právem obviňoval Le Penovou z přátelství s Putinem, zatímco se dlouholetá lídryně francouzské krajní pravice narychlo snažila stigmatu proruské političky zbavit. Do komplexu francouzských voleb je potřeba nejen zahrnout i úspěch levicového – a rovněž proruského – populisty Jeana-Luca Mélenchona, ale také vzhledem k charakteru vládnutí v zemi i volby parlamentní. V těch, na rozdíl od volby prezidenta, Le Penová bezprecedentně uspěla: její poslanecký klub je dnes o mnoho robustnější než kdykoliv v historii a společně s radikální levicí brání vítěznému Macronovi v efektivním vládnutí.
Role francouzského prezidenta vystoupila do popředí ještě z jednoho důvodu: obhajující Macron se totiž pokusil stylizovat do role moderátora diskuse mezi ukrajinskou a ruskou stranou. Legendárními se staly jeho časté telefonické hovory s prezidentem Putinem, ve kterých se ho snažil přesvědčit, aby ve válce již nepokračoval. Macron nakonec vyhrál v prezidentských i parlamentních volbách, jeho schopnost prosazovat vysněné hospodářské reformy ale podvazuje extrémně silná opozice složená dominantně z proruských radikálních stran.
Ve výčtu voleb konajících se v realitě válečného konfliktu ve východní Evropě nelze opomenout ani hlasování v Maďarsku. Sjednocené opozici, sdružující od progresivní levice po krajní pravici, se výrazného konzervativního premiéra Viktora Orbána sesadit nepovedlo. I přes neférové nastavení volebních mechanismů, které výrazně zvýhodňují Orbánovu stranu Fidesz, se maďarské opozici nepodařilo uspět ani dílčím způsobem. Orbánovi se naopak povedlo války na Ukrajině využít ve svůj prospěch: voliče přesvědčil o tom, že je to právě on, kdo zabrání tomu, aby se konflikt přelil do Maďarska.
Spojení s Ruskem stranám, které jsou obviňovány minimálně ze souhlasu s jeho politikou, neuškodilo, ačkoliv na začátku války mnozí predikovali opak. Jediným populistickým politikem, který výrazněji neuspěl, byl proukrajinský Janša. Národnímu sdružení ve Francii i Fideszu v Maďarsku se podařilo voliče přesvědčit o tom, že relevantní jsou jiné problémy: zejména ty ekonomické, které však s probíhající válkou často nezprostředkovaně souvisejí. Marine Le Penová se na rozdíl od dřívějších let pokusila formulovat širší ekonomický program, Orbán pak vsadil na kartu ekonomického růstu za své vlády.
Přes udržení svých pozic se však evropští populisté nacházejí v dlouhodobé stagnaci, ze které se jen těžko mohou dostat. Ve Francii, kde uspěli za tento půlrok na evropské poměry nejvíce, jsou i přes znásobení počtu svých zákonodárců za sanitárním kordonem, se kterým odmítají spolupráci všichni ostatní. V podobné situaci je i krajně pravicová AfD v Německu, jejíž jedinou nadějí je pokoušet se přesvědčovat opoziční křesťanské demokraty ke spolupráci na nižších zemských úrovních. Ani to se však prozatím nezdá být úspěšné. Viktor Orbán pak zůstává jediným politikem tohoto typu, který má otěže pevně ve svých rukou: daří se mu efektivně zatemňovat demokracii v Maďarsku, které respektovaný výzkum Freedom House již označil za „hybridní režim“ (tedy mezistupeň mezi demokracií a autokracií, ve kterém nefungují zejména neformální mechanismy demokratického vládnutí).
Příští rok čekají řádné parlamentní volby Polsko. Vládnoucí Právo a spravedlnost, kterému dominuje Jaroslaw Kaczyński, i přes dlouhodobou dominanci potřebuje znovu přesvědčit lidi, aby mohlo znovu uspět. V některých průzkumech posledních týdnů se totiž k vítězství nebezpečně přibližuje sjednocená opozice. Ta se navíc hodlá poučit z chyb svých sousedů: od jejích lídrů zaznívá, že raději než neúspěšnou maďarskou cestou, která pod jeden subjekt „schovala“ velmi rozdílné politické proudy, se pokusí pro účel příštích voleb vydat cestou českou.
Na svou příležitost čekají i strany, kterým se v posledních letech uspět nepodařilo, avšak vládní zkušenost již mají. Viditelná je radikalizace rétoriky zejména bývalého slovenského premiéra Roberta Fica, který tvrdě kritizuje protiruské sankce a snaží se přispívat k rozdmýchávání nacionalistických nálad v situaci, kdy je slovenská vláda v dlouhodobém rozkladu. Na mítincích jeho strany Směr zaznívají vulgární urážky slovenské prezidentky Zuzany Čaputové, kterou Fico nepokrytě obviňuje z účasti na spiknutí proti němu. Strategie apelu na nacionalismus, kterou ve slabší podobě vidíme i u českého opozičního lídra Andreje Babiše, se jeví jako logická v situaci, kdy možnými koaličními partnery těchto stran do budoucna jsou strany otevřeně nacionalistické, potažmo napojené na extrémisty.
Postoj k Ukrajině zůstává důležitým tématem evropské politiky, zvolna však přechází v potřebu řešení ekonomických problémů, například rostoucí inflace nebo energetické krize. Spolu s opadnutím vlny solidarity s ukrajinskými uprchlíky, která se výrazně projevila v prvních měsících války, se jedná o prostor, který se populisté snaží zaplnit, aby se jim podařilo dostat se – případně se vrátit – k moci. Ekonomická témata jsou pro ně důležitá bez ohledu na to, zda se projevují proukrajinsky nebo prorusky, dobře totiž vědí, že právě ta jim mohou pomoct vyhrát volby.
Příležitost prolomit začarovaný kruh budou mít v nejbližší době populistické strany zejména ve Švédsku a Itálii, kde se budou v září konat parlamentní volby. Ve skandinávské zemi se kampaň točí hlavně kolem bezpečnostních témat, která jsou až děsivě aktuální kvůli rostoucímu počtu útoků střelnými zbraněmi. Tohoto zásadního problému se snaží pravicové strany v rámci své dlouhodobé vize „práva a pořádku“ využít k porážce současné sociálnědemokratické premiérky, jejímž údělem je na problémy reagovat. Švédští demokraté, kteří se již několik let drží na stabilní dvacetiprocentní hranici podpory, se postavili, stejně jako Janša nebo Kaczyński na ukrajinskou stranu, když – podle zlých jazyků proto, že po ruské invazi zásadně vzrostla lidová podpora pro takový krok – podpořili vstup země do NATO.
Komplikovanější je situace v Itálii, kterou čekají předčasné volby. Jihoevropská země čelí již několikáté vládní krizi v řadě, dnes vyvolané zejména vnitřním rozkladem levicového Hnutí pěti hvězd. Do čela průzkumů se v období kampaně dere radikálně pravicová strana odkazující se k neofašismu Bratři Itálie vedená charizmatickou Giorgií Meloniovou, které se šikovně daří svou propagaci spojovat s popkulturními prvky. V průzkumech poráží nejen umírněné strany, ale i zmíněnou Ligu Mattea Salviniho. Jak u Bratrů Itálie, tak u Ligy jsou dlouhodobá podezření z napojení na Rusko.
Evropu čeká horký politický podzim. Přes několikaleté deklarace o hrozivém růstu populistické pravice stále až na důležité výjimky – zejména ve Francii a předpokládanou v Itálii – nedokáže prorazit skleněný strop odporu umírněných stran. Stejně jako nevyšly předpovědi o astronomickém růstu ale dnes nemůžeme potvrdit ani tezi o úpadku vyvolaného ruskou invazí na Ukrajinu. Zdá se totiž, že pro voliče těchto stran – ať už jsou proukrajinské nebo proruské – jsou důležitá jiná témata.
