„Kdo není ve dvaceti komunistou, ten nemá srdce. Kdo je komunistou ve třiceti, ten nemá rozum.“ Výrok připisovaný legendárnímu zpěvákovi Johnu Lennonovi, který se ve veřejné debatě čas od času objevuje jako blahosklonná obhajoba mladické nerozvážnosti, už ve svých mnohdy pozměněných podobách zlidověl. Je však pouze střípkem v mozaice uvažování o politických preferencích mladých lidí. Oslovovat prvovoliče je v historii českých volebních kampaní folklorem, na který se ale mnohdy vyplatilo vsadit.

Pojďme pěkně od začátku. Byla to totiž studentská demonstrace v listopadu 1989, která rozhýbala dějiny a stála na počátku demokratizačního procesu v Československu. Mladí však nestáli pouze u zrodu celé proměny: do historie vyjednávání s komunistickou mocí se výrazně zapsala například iniciativa MOST, kterou tehdy reprezentovali pětatřicetiletý hudebník Michael Kocáb a o tři roky starší textař Michal Horáček. Jsou tak jedním příkladem za všechny iniciativy rodících se politiků, které přímo zprostředkovávaly rozhovory mezi oběma stranami barikády. Komunisté naopak tehdy, stejně jako tomu bylo u velké části zbylé společnosti, mladé ztratili: nejvyšší předáci Socialistického svazu mládeže, který sdružoval angažovanou mládež, kapitulovali a postavili se na podporu jednání s Václavem Havlem.

Mladí lidé sehráli podle studie Jana Bureše z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy zcela zásadní roli i ve formování samotného Občanského fóra. Pokud se ve chvíli zřejmého pádu režimu uvažovalo o tom, že by možným prezidentem mohla být vůdčí postava reformního komunistického proudu z roku 1968 Alexandr Dubček, byli to právě ti nejmladší, kteří účast starší generace na moci v obnovené demokracii odmítali.

Mezi nimi byl naopak mnohem oblíbenější dramatik Václav Havel, kterého nakonec také v prosinci roku 1989 ještě komunistický parlament hlavou státu zvolil. V prvních svobodných volbách v roce 1990 se však Občanské fórum přímo na mladé voliče nezaměřilo: hlavní heslo „Strany jsou pro straníky, OF je pro všechny“ jasně evokovalo generační nezaujatost. Ta byla naopak dána odmítnutím komunistického režimu.

Už před prvními svobodnými volbami však generační obměna v parlamentu pomalu probíhala: podařilo se prosadit systém tzv. kooptací, jehož logika byla postavená na tom, že mladí politici nahradili bez voleb staré normalizační kádry, kteří povětšinou sami odstoupili. V této době začíná politická kariéra mnoha politiků, jež se později zapsali do porevolučních dějin: kooptace vynesly do parlamentu například tehdy čtyřiatřicetiletého Lubomíra Zaorálka.

O dva roky později, před volbami v roce 1992, se už v Československu etablovalo více politických stran. Ty začaly budovat své mládežnické organizace, jejichž hlavním úkolem bylo pomáhat v předvolebních kampaních a zprostředkovávat kontakt s prvovoliči. V prosinci 1991, půl roku před volbami, se v Brně ustanovili Mladí konzervativci, kteří se stali juniorní základnou Klausovy ODS, a záhy se zapojili do kampaně. Již v roce 1990 svou mládežnickou organizaci založila i sociální demokracie, její činitelé později velmi významně promluvili i do celostátní politiky (například Stanislav Gross nebo Jiří Dienstbier). Specifickou antisystémovou alternativou byla v roce 1992 nejen pro mladé voliče mimo komunistický blok krajně pravicová republikánská strana Miroslava Sládka, který později v parlamentu proslul rasistickými výroky. Strana těžící z nespokojenosti „poražených“ sametové revoluce mladým nabízela nejen letní tábory a další akce, ale i spořící fondy.

Institut politického marketingu zmiňuje, že před volbami v roce 1996 se poprvé setkáváme s fenoménem podpory významných kulturních osobností pro politické strany. Průkopnicí tohoto fenoménu se stala Lucie Bílá se svou podporou Václavu Klausovi. V tom roce také poprvé vyjel autobus Zemák Miloše Zemana, který cílil ale na opačné voličské spektrum. Voleb v roce 1996 a později těch předčasných o dva roky později se účastnila jedna z mála českých striktně generačních stran pojmenovaná Důchodci za životní jistoty. Do parlamentu se sice nikdy nedostala, v roce 1998 jí však poslanecká křesla unikla jen těsně. Mladí takovou stranu v českých podmínkách nikdy nepoznali…

I sociální demokraté se však pokoušeli cílit na nejmladší generaci. I když se před volbami v roce 1998 stali voličskou základnou nejsilnější opoziční strany spíše senioři, které měla oslovit nabídka sociálních jistot, trojlístek Miloš Zeman – Petra Buzková – Stanislav Gross byl projevem vnitrostranického kontrastu účasti starých zkušených kádrů a „mladé krve“. I když se trojice postupně rozpadla a premiér Zeman se později vůči Grossovi vyjadřoval spíše přehlíživě, v roce 2004 to byl právě on, kdo se jako zástupce mladé generace dostal do jedné z nejvyšších ústavních pozic. Ve svých čtyřiatřiceti letech se stal předsedou vlády. I když se ve vrcholových patrech politiky dlouho neudržel, byl to právě on, kdo u sociálních demokratů začal poprvé prosazovat profesionalizaci volebních kampaní.

Symbolika roku 1989 a „mladá síla“ promluvila i do protestů proti vládě Miloše Zemana deset let po sametové revoluci. Několik tehdejších studentských vůdců se účastnilo iniciativy „Děkujeme, odejděte“, která po novinářských článcích o skandálech Zemanových spolupracovníků a aférách s ovládáním státních a polostátních podniků vyzývala jednobarevnou vládu sociálních demokratů k odchodu. Skupina se aktivizovala rovněž v době tzv. televizní krize na přelomu let 2000 a 2001, kdy bojovala proti politickému vlivu uplatňovanému ve veřejnoprávním médiu. Později založila politickou stranu Cesta změny, která však zůstala neúspěšnou.

Kampaň v roce 2006 oživila agitace dosud vládní a v té době už značně skomírající Unie svobody. Strana, která vznikla v roce 1998 odštěpením od ODS po sérii jejích finančních skandálů a která vždy působila liberálním, ale střízlivým dojmem, vsadila kvůli silné konkurenci, kterou pro ni tehdy znamenala zejména pro mladé atraktivní a „čerstvá“ Strana zelených, na anarchistickou notu. Netypickou fialovou barvu doplnily pentagramy a nápisy „It’s legal to be loser“. Straně se tato sázka na kontroverzi nevyplatila a ze souboje vzešli Zelení jako vítězové.

Zásadní roli sehráli mladí voliči ve volbách v roce 2010, ve kterých se hlavním tématem stala ekonomická situace a obrana proti hospodářské krizi. V kampani ji akcentovali například herci Jiří Mádl a Martha Issová, kteří provokativním klipem „Přemluv bábu“ vyzvali mladé lidi, aby přesvědčili své prarodiče k volbě pravicových stran a odmítnutí ČSSD a komunistů. Prvovoliči, mezi kterými tehdy vyhrála jednoznačně nová strana TOP 09, ovlivnili nejen výsledek voleb, ale i podobu budoucí vlády. Tato vlna se obdobně projevila i před první přímou prezidentskou volbou v roce 2013, kde si srdce mnoha mladých voličů získal ministr zahraničí Karel Schwarzenberg.

Prvovoliči významně zasáhli i do voleb v roce 2017. Vyostřený boj o jejich hlasy se vedl zejména mezi Piráty a TOP 09 (již legendárním je úspěch Dominika Feriho v Praze). Podle agentury Median tehdy mezi voliči mezi 18 a 34 lety dominovala právě Pirátská strana (22 %) následovaná ODS (18 %) a ANO (14 %). Naopak u nejmladších pohořeli sociální demokraté (4 %) a KSČM (1 %).

Specifickou kategorií participace mladých na politickém životě je pak činnost mládežnických organizací, jejichž ranou fázi jsme zmínili v úvodu. Vedle tradičních Mladých sociálních demokratů a Mladých konzervativců na konci 90. let přibyli Mladí křesťanští demokraté (dnes má KDU-ČSL mládežnické organizace dvě: právě Mladé křesťanské demokraty a Mladé lidovce), později pak junioři i dalších stran. Z těch parlamentních jistě vyčnívá činnost Komunistického svazu mládeže, který je silně spjat s pražskou organizací KSČM a projevuje se velmi radikálně obdivem k Leninovi i Stalinovi. Mládežnickou organizaci dnes mají nově i Piráti, funguje však také neonacistická Dělnická mládež. I když se do stranických elit mládežníci nerekrutují tak moc jako dřív (přestože například předseda ČSSD Jan Hamáček je bývalým předsedou Mladých sociálních demokratů), svou roli zejména jako spojka s mladým voličstvem stále zastávají.

Jak strany cílí na mladé dnes?

Kdo je dnes stranou pro mladé? A kdo se je snaží nejefektivněji oslovit? Odpověď na tuto otázku není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. Obecně platí, že se strany k oslovování mladých pokoušejí využít sociální sítě, přes které vede nejrychlejší cesta k jejich oslovení. První politici si tak zakládají profily na TikToku, instagramový účet Dominika Feriho referující o přijatých opatřeních proti šíření koronaviru je již legendární (viz poznámka editora). Zejména levicové strany mají s oslovováním mladých dlouhodobý problém, který pramení z programu obecně nastaveného spíše pro starší generaci, naopak překvapivě dobře si v tomto ohledu vedou lidovci, kterým se mladé lidi daří rekrutovat.

Jednou z možných cest, kterými se vydávají spíše hnutí než strany, jsou skupiny registrovaných příznivců, které mohou být chápány jako předstupeň, případně alternativa k „tvrdému“ členství. Takový systém mají hodně rozvinutý Piráti nebo hnutí STAN, mladých dobrovolníků ale využívá i SPD. Jedním z klíčových témat nadcházejících voleb bude postkoronavirová obnova školství, což je mladším lidem téma obecně bližší než důchodová reforma, a jejich masová podpora pro konkrétní politický směr může výsledek voleb ovlivnit. Porevoluční historie ukazuje, že podpora jen od mladých sice volby nevyhrává, ale do podoby politiky se výrazně podepsat může.

Poznámka editora: Text vznikal před úterním odhalením Alarmu a Deníku N o údajném sexuálním násilí na ženách páchaném Dominikem Ferim. Mladý politik následně rezignoval na poslanecký mandát, odstoupil z kandidatury v podzimních volbách a vystoupil z TOP 09. 

Autor je studentem magisterské politologie na FSV UK a spolupracovníkem redakce.