K projevu německého sociálnědemokratického kancléře Olafa Scholze přednesenému na půdě nejstarší univerzity ve střední Evropě se upínaly zraky celé Evropy. Není se čemu divit: v situaci, kdy se kontinent nachází na prahu energetické krize i uprostřed války, je postoj jednoho z nejvýznamnějších lídrů Evropské unie mimořádně důležitý.
Německý kancléř Scholz není – jako ostatně velká část evropských státníků – v jednoduché pozici. Jeho popularita doma prudce klesá: jím vedené „semaforové“ vládě důvěřuje stále méně lidí a v preferencích se propadá i sociální demokracie, která by podle současných průzkumů skončila ve volbách třetí. Kancléř navíc dlouhodobě čelí kritice, že v podpoře Ukrajiny proti ruské agresi nedělá dost.
Příležitostí pro sebevědomější vyjádření a deklaraci nových balíků pomoci pro ukrajinskou armádu se pro čtyřiašedesátiletého politika stal ukrajinský Den nezávislosti připadající na 24. srpna, během kterého si země v posledních letech stále silněji připomíná princip vlastní suverenity, letos také půl roku od počátku otevřené ruské invaze. Scholz prohlásil, že „v temné hodině zůstane Německo Ukrajině bok po boku tak dlouho, jak jen to bude potřeba“.
Německo čelí za poslední půl rok silné kritice zejména kvůli politice předchozích vlád, čile vytvářející obchodní vztahy s východním obrem. Za vlády Gerharda Schrödera začala v roce 2005 stavba plynovodu Nord Stream a další projekty podobného typu vznikaly i za dlouhé éry kancléřky Angely Merkelové. Scholz vybudované německo-ruské vztahy dílem zdědil, zároveň však čelil (a dodnes čelí) masivnímu tlaku své strany na opatrné řešení konfliktu a co nejnižší ekonomický dopad na Německo.
Německo sice pod Scholzovým vedením podpořilo protiruské sankce, zároveň se mu však kvůli počátečnímu vyčkávání a zejména ze začátku váhavé a neefektivní pomoci napadené zemi nedaří zbavit nálepky země, která je ve vztahu k ruskému režimu minimálně velmi opatrná. Projev ke studentům Univerzity Karlovy a návštěva premiéra postkomunistické země, která je v pomoci Ukrajině jednou z nejaktivnějších v Evropě, měla tento pohled změnit.
Cestu k publiku v zemi, která má zkušenosti jak s německou, tak sovětskou agresí, si Scholz ve svém projevu v Karolinu snažil najít několikrát. Hned na začátku svého projevu nazvaného „Evropa je naše budoucnost“ připomněl historické milníky i složité potýkání obou národů. „Univerzita Karlova je kronikářem naší evropské historie plné světlých i temných momentů,“ připomněl s odkazem na „evropanství“ jejího zakladatele Karla IV. i stinné stránky minulosti. „Němci napsali nejtemnější kapitolu této univerzity,“ uvedl s odkazem na události 17. listopadu 1939 a následné uzavření všech českých vysokých škol. „Tyto zločiny nás Němce dodnes bolí a stydíme se za ně,“ prohlásil.
Historické reminiscence vztáhnul k současné situaci, zejména ruské agresi na Ukrajině a růstu autoritářských tendencí v evropských zemích. „Často zapomínáme, čím je pro Středoevropany nesvoboda,“ uvodil svou připomínku spisovatele Milana Kundery a jeho článek Tragédie střední Evropy vydaný ve francouzském exilu počátkem 80. let. V něm spisovatel za tragédii označuje to, že národy východního bloku „zmizely z mapy Západu“. Připomněl, že ruská agrese je „něčím, co jsme v Evropě nechtěli už nikdy zažít“ a podpořil členství Ukrajiny v Evropské unii, stejně jako integraci Moldavska nebo zemí západního Balkánu s tím, že „střed Evropy se posouvá na východ“. „Naše Evropa je sjednocena v míru, je živoucím odmítnutím imperialismu a autokracie,“ připomněl s odkazem na české předsednictví v Radě EU, které chtěl svou přítomností v Praze rovněž podpořit.
Připomněl i německou revizi kritizované východní politiky, podle něj země „zásadně změnila svůj kurz“ a „Ukrajině pomáhá vojensky i ekonomicky“, což doložil na oznámení nové zbraňové pomoci ukrajinské armádě ve výši 600 milionů eur. Putin podle něj chce vidět evropskou politiku rozdrobenou a rozhádanou.
Často kritizovaným názorem předneseným i v pražském projevu je Scholzova snaha o prosazení hlasování kvalifikovanou většinou. „Pojďme s ním začít v klíčových oblastech, například v otázkách lidských práv nebo sankční politice,“ vyzval a pokračoval kritikou zejména Orbánovy maďarské politiky, často vstupující do konfrontace s evropskými institucemi. Podpořil i reformu Evropského parlamentu, a naopak uklidňoval zástupce menších zemí vizí zachování principu „jedna země – jeden eurokomisař“.
V projevu se dotkl i otázky klimatických cílů, které jsou důležitým programovým bodem německé vlády, podpořil i technologické inovace v rámci „evropského Sillicon Valley“, které chápe jako příspěvek k budování silné evropské pozice v hospodářství budoucnosti.
Na závěr proslovu německý kancléř připomněl odkaz prvního československého prezidenta Masaryka a sametové revoluce, která pro něj je inspirací a vzorem. Pro naléhavý apel na současnou Evropu zvolil i hlavní hesla roku 1989. „Kdy, když ne teď bychom měli vytvořit suverénní Evropu? Kdo, když ne my, by mohl chránit a bránit evropské hodnoty?“
