Jan Andert (druhý zleva) je studentem 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. V covidové době nastoupil na oddělení Následné intenzivní péče. V rozhovoru pro Studentské listy mluví o studiu na medicíně, vyjadřuje se k očkování i aktuální pandemické situaci.
Jak se teď cítíš, po více než roku pandemie?
Je to dlouhé. Už je to pomalu rok, co jsme v tom. Ze začátku byl člověk motivovaný, pořád jsem si říkal, že chci pomoct, že mám šanci být nějakým způsobem užitečný. Pak přišlo léto, přišel podzim, druhá vlna, to byl člověk pořád ještě motivovaný. Potom ale přišla ta třetí a teď tu je čtvrtá vlna. A to už motivace začíná dřít. Člověk to ale musí nějak překonat a vždy v sobě najít energii a jít dál.
Stále žijeme pod výraznými omezeními, a i když to zakazující pohyb mezi okresy nedávno padlo, tak většina zůstává. Komplikují ti život?
Myslel jsem, že mi uzavření okresů vadit nebude, protože jsem Pražák a do školy jezdím do Prahy. Po týdnu jsem ale zjistil, že mi chybí i přejíždění třeba na chatu, někam bezúčelně, a celkově svoboda pohybu. Ale snažil jsem se to dodržet, říkal jsem si, že budu důvěřovat našim představitelům. Ale když řekli, že to bude na tři týdny, tak jsem s tím počítal, ale zase to prodloužili.
Studuješ na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Liší se nějak vysoké školy zaměřené na medicínu v Praze?
To je věčný spor mezi mediky, jak se školy liší a které jsou lepší. Já jsem podával prvně přihlášky na třetí lékařskou a do Plzně, s tím, že jsem nechtěl na druhou lékařskou, protože má modelové otázky. Hlásí se na ni lidé, kteří se je už dva roky učí, tak jsem si říkal, že se s nimi nemá cenu srovnávat. Měl jsem šanci se dostat na první, kde berou hromadu lidí, a na třetí, kde jsem cítil šanci uspět, protože žádné modelové otázky nemají.
Na první lékařské učí největší odborníci, ale je to fabrika na doktory. Přijímají až 600 lidí a do dalšího roku mají kapacitu jen na 300 studentů. Proto musí půlku vyházet a je tam velký konkurenční boj.
U nás na škole je to takové kosmopolitní. Lidé si navzájem pomáhají, když se najde nějaký dobrý zdroj, pošle se všem, abychom mohli všichni projít zkouškami. Devadesát procent těch, co nastoupí do prvního ročníku, nakonec budou doktorem.
Doporučil bys tedy druhou, nebo třetí vysokou školu?
Pokud je člověk přesvědčený, že chce dělat doktora, chce dostat výborné vzdělání a hodně se naučit, tak by měl jít na druhou. Tam je ta výuka náročnější a možná i lepší. Pokud trochu váhá a chce si ještě užít všechny akce okolo, tak ta třetí je na to vhodnější. Například u nás máme velký a podporovaný studentský spolek Trimed, pak je tam ještě několik dalších. Před koronou to vycházelo tak, že jsme měli tolik akcí, že se člověk nemohl všech fyzicky zúčastnit. To byla party támhle, divadlo támhle, jindy zase dobročinná sbírka. Pořád se něco dělo, a kdyby měl člověk všechno obejít, tak by se v životě nic nenaučil.
Kterého předmětu se studenti nejvíc obávají?
Anatomie – tedy oboru o tom, jak je tělo stavěné. Je to těžké, protože je to vlastně telefonní seznam pojmů. Ale jakmile se člověk naučí latinsky, tak zjistí, že vždy pouze překládá. Takže tam máme třeba hrbolek kosti pánevní nebo drsnatina kosti kyčelní atd. Myslím, že pro mediky je to cvičení, aby si nafoukli mozek a pak mohli nastřádat to ohromné množství informací, které je v dalších pěti letech čeká. Pak bych řekl, že těch informací je daleko více než na té anatomii.
Pracuješ mimo jiné na pitevně. Jak to na ni probíhá?
Pracujeme s těly poskytnutými lidmi, kteří se před smrtí rozhodnou, že je věnují vědě. Díky nim máme možnost se naučit anatomické struktury. Těla jsou zde zakonzervovaná ve formaldehydu.
Daroval bys osobně své orgány vědě?
Teď bych měl asi říct, že ano, abych všechny namotivoval. Já mám ale rád symboliku, takže bych si svoji smrt představoval tak, že bych měl pomníček, tam spočinul a v zemi by mě pak někde sežrali broučci. Ale kdybych neměl tuto ideu a měl bych se jít do krematoria spálit, tak bych radši daroval své tělo vědě.
Víš, kterému oboru se budeš věnovat?
Já jsem skoro určitě rozhodnutý, že bych chtěl dělat gynekologii.
Co tě k ní táhne?
Vždycky říkám, že jsem hrozný hypochondr. Když se učím o nějaké nemoci, třeba o chorobě jater, tak si hned říkám, že mám nádor v žaludku. Když jsem se pak učil psychiatrii, tak jsem měl zase deprese. Ale když se učím o gynekologii, tam se mi zatím nic nestalo. To je taková vtipná průpovídka, kterou k tomu vyprávím.
Nevím, myslím, že člověka obor, který ho přitahuje, nějakým způsobem zaujme. A tohle je podle mě tak krásně široký obor. Člověk může dělat v nemocnici nebo může mít soukromou ambulanci. Zároveň je to něco na pomezí chirurgie a interny. Dělá chirurgicky rukama, zároveň je internista, taková hlava, která předepisuje prášky.
Také mě zaujalo, že je hezké, když gynekolog potkává průřezově všechen věk pacientů. Ať už mladé, kteří mají děti, nebo staré, kteří pak mají choroby. Zatímco takový internista, ten potkává jen staré lidi, a když náhodou potká mladé, tak si naopak říká: „Ježíš, chudák, takový mladý a už má infarkt“.
Zůstaneš loajální České republice, nebo půjdeš pracovat do zahraničí?
Chci zůstat v Česku, i když se přiznám, že mě to hodně táhne do zahraničí. I proto, že mám v Německu půlku rodiny. Ale jsem holt už takový, v dobrém slova smyslu „čecháček“. Jsem sociální člověk, který si váží kamarádů a známých, které jsem si těch 25 let tvořil. A mám pocit, že kdybych teď odjel, tak bych všechna ta přátelství ztratil.
Na druhou stranu se vůbec nedivím těm lidem, kteří chtějí odjet. Většina z nich neutíká kvůli penězům, ale před českým systémem. V Německu vedou mladého doktora za ručičku a snaží se ho stále zapojovat. Mají na to různé předpisy a normy a snaží se z něho skutečně udělat dobrého doktora a je to tam standardem. U nás to standardem není a funguje to tak jen na těch dobrých pracovištích.
Teď se řeší zrovna problematika žen ve zdravotnictví. Ty se po škole setkávají s těmi šovinistickými řečmi, že „slečna bude mít děti“ a „za jak dlouho nám odejde“. A takové pseudonázory jsou u nás až moc časté. Já se s tím nesetkávám, ale vidím to u svých kolegyň.
Pracuješ na nemocničním oddělení. Povolali tě kvůli pandemii, nebo jsi šel splnit svou občanskou povinnost?
Ono je to tak i tak. V říjnu vydali povolávací rozkaz, kdy rozhodli, že budou všichni medici nasazeni. Aby to bylo administrativně jednodušší, tak všem krajům poslali seznam studentů. Jednotlivá zařízení nás poté oslovovala napřímo a nabízela nám brigádu na DPČ. Já jsem takhle dostal nabídku k nám na oddělení, kam jsem v říjnu nastoupil a dělám tam doteď. Měl jsem ještě štěstí. Seznamy se posílaly na jednotlivé kraje podle bydliště, a protože bydlím v Praze, tak mě povolali do Prahy. Zatímco ostatní studenti, kteří jsou například ze Zlína, jsou povoláváni tam.
Naše fakulta se nám snažila vyjít vstříc a rozhodla, že kdo je nasazený, tak je částečně omluven z výuky a má nahrávané přednášky. Ale jsou vyučující, kteří jsou přesvědčeni o důležitostí svého předmětu, a studium nám docela dost znepříjemňovali. Člověk třeba musel jít na dva dny do práce a pak do školy na praktika. Pro mě jako Pražáka to bylo v pohodě, ale jak má někdo takhle dojíždět ze Zlína?
Co si myslíš o očkování?
Já už jsem očkovaný, mám za sebou i druhou dávku. Vedlejší účinky jsem neměl samozřejmě žádné. Myslím, že všichni, kterým záleží na svých blízkých a kteří se chtějí vrátit do stavu před covidem, by se měli nechat očkovat. Očkování je naprosto bezpečné. Nedávno jsem o tom dělal prezentaci do školy, proto o tom vím více věcí i konkrétně. Například u AstraZenecy je riziko trombózy (stav, při kterém dochází ke krevním sraženinám, pozn. red.) minimální. Z dvaceti milionů dávek bylo do sta případů trombóz. Jenom v České republice je výskyt trombóz (sporadicky, nezávisle na očkování) jedna ku tisíci. Proto to, že se u některých lidí vyskytly, může být pouze shoda náhod a s očkováním to nemusí mít nic společného.
Slovenské ministerstvo zdravotnictví k tomu vydalo krásný leták, kde srovnává vedlejší účinky vakcín na covid a ibuprofenu. Ibuprofen vychází v porovnání s vakcínou nesrovnatelně hůř. Řekl bych, že každého někdy bolela hlava a často se stává, že je lidé polykají jako lentilky.
Věříš, že některé vakcíny jsou horší a některé lepší?
Vakcíny se liší, řekl bych, že každá je vhodná pro někoho jiného. Osobně bych řekl, že Pfizer a Moderna, ty nejnovější vakcíny, jsou vhodné právě pro starší lidi. Ti mají menší imunitní reakci a u nich nejvíc záleží na tom, jak budou chráněni. Těm by se měly dávat tyto vakcíny. Mladším, jako jsou učitelé nebo medici, by se měla dávat AstraZeneca nebo Johnson & Johnson. Nyní je doporučeno naopak očkovat starší lidi AstraZenecou, protože mají ještě menší riziko vzniku trombóz, které je obecně velice malé.
Hodně se dnes řeší ruská vakcína Sputnik V. Jaký na ni máš názor?
Já si myslím, že by se mělo přistupovat ke všem vakcínám stejně, ať už jsou z jakékoli země. Ve chvíli, kdy Sputnik projde schvalovacím řízením, stejně jako třeba Pfizer, bych proti němu neměl vůbec nic a nechal bych se jím naočkovat. Pro mě je závazné, co k tomu řekne EMA (Evropská léková agentura, pozn. red.). A ne to, že jakýkoliv politik uzná za vhodnou nějakou konkrétní vakcínu. Tomu já nevěřím, věřím odborníkům.
