Ačkoliv mladí Češi považují klimatické změny za největší globální problém s extrémní naléhavostí, české školy se tématu věnují většinou velmi okrajově a případně hlavně ve formě vysvětlování vědeckých faktů. To podle odborníků vzhledem ke komplexnosti a míře dopadů problému klimatických změn na život nastupující generace zdaleka nestačí. Ministerstvo školství výraznější zahrnutí tématu do vyučování základních a středních škol připravuje, podle ministra Gazdíka by však výuka o klimatu na školách měla být neideologická a věcná. Jak by měla debata o klimatických změnách na českých školách vypadat?
Již když se roku 2018 vzedmulo v kontextu čím dál naléhavějších varování vědců před klimatickou katastrofou globální hnutí studentů, kteří pravidelně namísto školní docházky v pátek demonstrovali za učinění rázných opatření proti oteplování planety po vzoru švédské školačky Grety Thunberg, začínalo být jasné, že právě klima je téma, které bude dnešní „generaci Z“ zásadně formovat. Jsou to ostatně právě oni, kdo bude muset během svého života najít řešení klimatické krize, a kdo bude v největší míře pociťovat její dopady.
Ostatně étosem studentských stávek se stala otázka, proč by se měli dnešní mladí lidé chodit do školy připravovat na budoucnost, když jim politici svou nečinností tváří v tvář hrozící katastrofě jejich budoucnost berou. Právě mladí lidé dnes téma klimatických změn vnímají a berou jej ve velké míře za své také v Česku: v loňském průzkumu Člověka v tísni označili středoškoláci klimatické změny za nejzávažnější globální problém, dle průzkumu České klima 2021 více než 41 procent mladých ve věku 15 až 20 let považuje problém klimatických změn za extrémně vysoce naléhavý, další třetina za vysoce naléhavý.
Klima jako téma do školních lavic?
Ačkoliv mladí lidé dnes v Česku i globálu berou téma klimatu za své a zásadně formativní pro jejich životy, jak mnozí upozorňují, pozornost, která je problému věnována na českých školách, není ani zdaleka odpovídající. „Podle mne není ve školní výuce věnováno dostatečně pozornosti změnám klimatu. Když se k problematice dostane, většinou se probírá v přírodních vědách a často velmi technicky,“ říká Klára Bělíčková, mluvčí české odnože globálního hnutí klimatických stávek Fridays for Future a studentka pražského Gymnázia Na Zatlance.
„Když jsem chodila do školy a maturovala v roce 2019, o tématu jsme se nic neučili a já jsem se o něm dozvídala hlavně mimo školu,“ říká environmentální aktivistka a bývalá mladá delegátka OSN Barbora Kvasničková. To, že pozornost, jaká byla ve školní výuce tématu klimatických změn věnována, byla prakticky nulová, dle jejích slov ovlivnilo její tehdejší náhled na problematiku.
„Přijde mi, že nyní se ke klimatickým změnám přistupuje mnohem lépe, protože narativy ve společnosti se mění. Ještě v roce 2012 byly změny klimatu v Česku něco zpochybnitelného a řešilo se, jestli to není celé nějaký výmysl. Kdybych se o tématu mohla učit ve škole, věřím, že bych si byla sama sebou jistější v tom, že se změna klimatu děje,“ říká. „Věřím ve školu jako instituci, a pokud se v ní o klimatických změnách neučí, tak lze zpochybnit, že se něco takového děje,“ míní.
Frustrace mladých
Zmíněný výzkum České klima 2021 Masarykovy univerzity a organizace Green Dock loni upozornil, že velké počty mladých prožívají v otázkách změn klimatu extrémní či silnou bezmoc, strach či smutek, ale také deprese. „To, co mladým lidem chybí, jsou základní znalosti o této problematice, přehled možných řešení, opatření a politik ochrany klimatu. V důsledku toho je jejich pohled na problematiku v řadě ohledů útržkovitý, nahodilý, ale také bezvýchodný a frustrující,” popisují výzkumníci příčiny klimatického žalu u mladých.
Čím dál častěji se tak v poslední době hovoří o potřebě většího akcentu tématu klimatických změn ve výuce základních i středních škol, po kterém dle průzkumu České klima 2021 volá více než 60 procent dotázaných mladých lidí a který by mohl eliminovat negativní emoce, jež se v důsledku neúplného obrazu problematiky a vyhrocené podoby veřejné a mediální debaty v asociaci s klimatickými změnami objevují.
S výraznějším zahrnutím tématu do výuky začíná počítat také ministerstvo školství ve spolupráci s ministerstvem životního prostředí. To loni vydalo příručku pro výuku o změně klimatu na základě doporučení pracovní skupiny pro klimatické vzdělávání Rady vlády pro udržitelný rozvoj. Dokument doporučuje uznat klimatické vzdělávání jako prioritu a téma průřezově zapracovat do rámcových vzdělávacích programů. V těch je nyní zahrnuto spíše okrajově, ačkoliv je principiálně v souladu se vzdělávací strategií 2030+.
(Ne)ideologická ochrana planety
Podporu takových kroků vyjádřil loni v prosinci pro Echo24 také ministr školství Petr Gazdík (STAN). „O tom všem by měli učitelé mluvit v různých předmětech už nyní, neideologicky, věcně, což se občas neděje. Ale je to podstatné téma diskuse v celosvětovém měřítku, neumím si představit, že by se to nějak nepromítlo do výuky a diskuse v rámci výuky. Každopádně máme RVP umožňující už dnes propojování oborů a témat. Tedy nechci žádný nový předmět, ale organicky to začlenit do výuky jako takové,“ uvedl.
„V současné době se žáci i studenti mohou ve veřejném prostoru setkat s mnoha extrémními názory na změnu klimatu. Proto jsem přesvědčen, že při výuce je nutné, aby učitelé dbali na to, aby vedli objektivní diskusi, která vychází z faktů a vědeckých poznatků, ne z dojmů a pocitů,“ odpovídá Gazdík na dotaz Studentských listů, co měl na mysli tím, že výuka na školách o klimatu dnes občas není neideologická a věcná.
Pohled na problematiku klimatických změn a ochrany životního prostředí se mnohdy stává kontroverzním tématem, jehož vnímání úzce souvisí se světonázorem. To je často důvodem, proč učitelé klimatické změny, podobně jako jiná potenciálně sporná témata, raději opomíjí ve snaze vyhnout se nařčení z ideologické indoktrinace studentů. I proto se podle ministerské příručky dosavadní výuka o klimatických změnách na školách zaměřuje převážně na vysvětlování vědeckých faktů.
Také platforma Učitelé za klima, která se zformovala před dvěma lety za účelem snahy o větší zahrnutí klimatických změn jako nejzásadnějšího problému dneška do školní výuky, ve svém prohlášení upozorňuje, že cílem klimatické výchovy by nemělo být studenty indoktrinovat jedinou správnou pravdou či politicky manipulovat, emocionálně traumatizovat nebo vybízet k účasti na demonstracích.
Ministr školství Petr Gazdík v dřívějším vyjádření také odmítl, aby klimatické změny dostaly na školách prostor v rámci speciálního předmětu, ačkoliv některé západní země, jako například Itálie, k takovému kroku vzhledem k významnosti tématu přikročily. „Souhlasím s tím, že výuka o klimatu je jedním z klíčových témat, a proto je právě nutné, aby se jeho výuka prováděla ve většině vzdělávacích oblastí,” říká Gazdík pro Studentské listy. „Postupné propojování a rozšiřování vědomostí a dovedností získávaných ve všech vzdělávacích oblastech umožňuje utvářet komplexní pohled žáků a studentů na tuto problematiku.”
Ekotýmy jako prostředek poznání dnešního světa
Inspiraci, jak by vyučování o klimatu ve školách mohlo vypadat, nabízí již šestnáct let česká odnož mezinárodního programu Ekoškola. V rámci něj na každé ze 463 zapojených základních, středních i mateřských škol vznikají skupinky několika studentů a učitelů zvané ekotýmy. Ty následně procházejí vnitřní i venkovní prostory školy a hledají, co by se dalo zlepšit v oblasti odpadů, energie, vody, jídla, dopravy, biodiverzity či klimatické změny. Analyzují problémy a následně plánují a realizují projekty s pozitivním dopadem na životní prostředí.
Součástí programu je také podpora pro pedagogy ve formě různých příruček, materiálů pro výuku či webinářů. Podle Radky Tyslové z projektu Ekoškola si žáci a studenti ze zapojených škol díky programu osvojují celou řadu dalších kompetencí. „Nejenom že dokáží rozpoznat, co je pro životní prostředí důležité, ale rozvíjejí práci ve skupině a vlastní aktivitu, jsou schopní aktivně řešit jakékoliv problémy, se kterými se potom v životě potkají,” říká.
Tyslová upozorňuje, že výuka o klimatu či ekologii je dnes velmi individuální záležitostí, často související s osobním naladění učitele či vedení školy. Školy by o životním prostředí měly učit, ale v dnešní praxi mají širokou volnost v tom, jak to dělat. „Můžou je zařadit do samostatné environmentální výchovy, mít samostatný předmět a téma hodně rozvíjet, nebo naopak pouze do jednoho projektového dne během celého roku,“ říká Tyslová s tím, že příliš rozdílný přístup a nedostatečný prostor, jaký ekologii školy věnují, je jedním z důvodů, proč projekt spustili.
To, že se v českých školách tématu nevěnuje odpovídají pozornost, naznačuje i environmentalista Tadeáš Žďárský ze vzdělávacího projektu Futuropolis. „Když učíme programy o klimatické krizi na školách, většinou nám studenti a studentky říkají, že se tomuto tématu věnují ve škole minimálně, nebo vůbec, i když je hodně zajímá. Samozřejmě existují i školy, které si tohle téma vzali za své a snaží se o něm učit průřezově, napříč předměty. Nicméně takové školy jsou spíše výjimkou,“ vysvětluje.
Jak mluvit o klimatu?
Podle Žďárského v současném vzdělávacím systému existuje celá řada bariér, kvůli kterým je efektivní klimatické vzdělávání náročné. „Některé souvisí s organizací samotné výuky, jiné se předpoklady o vzdělávání obecně. Hodiny jsou rozdělené do 45minutových bloků, co většinou na pokrytí tak komplexního tématu nestačí, předměty jsou vyučovány odděleně, zatímco klimatická krize vyžaduje propojení sociálních i přírodních věd,“ podotýká. Další bariérou dle Žďárského je fakt, že ve škole se většinou učí o minulosti a předávají se jasné odpovědi, zatímco klimatická změna zahrnuje vzdělávání o budoucnosti a práci s velkou míru nejistoty.
„Myslím si, že kvalitní výuka o změně klimatu by měla být pokud možno lokální, vztažená ke každodennímu životu, který děti žijí, a také co nejvíce praktická. Jinak lidé propadají bezmoci. Když se mluví o tajících ledovcích, tak je to tíživé a zároveň něco, pro co já nebo vy v České republice nemůžeme vůbec nic udělat,” říká Radka Tyslová z Ekoškoly.
Podle environmentalisty Tadeáše Žďárského je stěžejní, aby klimatické vzdělávání rozvíjelo kritické a systémové myšlení. „V praxi to znamená ptát se otázky jako: Kdo ze současné situace těží? Kdo naopak nese její negativní důsledky? Koho hlasy nejsou slyšet? nebo Jak by to mohlo být jinak?“ vysvětluje.
„Studující by se během vzdělávání měli naučit rozkrývat mocenské vztahy, zcitlivovat se vůči nespravedlnosti, rozvíjet kreativitu a imaginaci, aby si dokázali představit udržitelný a spravedlivý svět a také by měli rozvíjet dovednosti pro kolektivní akci, kterou by mohli přispět ke změně,“ doplňuje Žďárský.
Podle Radky Tyslové je třeba u dětí ošetřit jejich emoční prožívání v souvislosti s úzkostmi, které u některých z nich může změna klimatu vyvolávat, a dát jim v rámci školní výuky již v dětství nástroje, jak s problémem mohu v rámci svých možností něco dělat. „Aby z nich jednou vyrostli dospělí, kteří nebudou ovládaní strachem z tohoto tématu a nebudou mít potřebu před ním strkat hlavu do písku, jak je lidské psychice vlastní. Vyrostou z nich aktivní dospělí, kteří budou vědět, co můžou udělat, aby situaci zlepšili, a zároveň budou ochotní a schopní něco dělat,“ míní Tyslová.
Tadeáš Žďárský nakonec upozorňuje, že bariérou pro zavedení smysluplné klimatické výuky na českých školách je také to, že podpora ke kolektivní akci je vnímána jako příliš politická. „I proto vyučující často tematizují individuální řešení typu třídění odpadu, které se zdá být apolitické. Nicméně už jenom to, co vyučující tematizuje či netematizuje je politický akt. I když jednotlivec má možnost měnit vlastní chování (a měl by ji využít), ve vzdělávání bychom se měli posunout od pojmenovávání individuálních řešení typu třídění odpadu ke zkoumání systémových příčin a řešení,“ vysvětluje Žďárský. „Pokud má být škola skutečně institucí, která přispěje k transformaci, kterou jako společnost nutně potřebujeme, je potřeba si uvědomit, že všechno vzdělávání je nutně politické a vědomě s tím pracovat.“
