Romantické literatury je hodně. Zlé jazyky by možná tvrdily, že až moc. Krom young adult knížek, které velmi často těží i z různých romantických zápletek, z mnoha nakladatelství můžete přijít do styku třeba i s takovým, jako je Baronet, které vydává přímo erotickou literaturu. Přesto se dají najít knihy o lásce, které jsou výjimečné svým zpracováním. Dvě takové se na literární scéně zjevily v druhé polovině dvacátého století, přesněji v letech 1963 a 1971. Pokud si tedy myslíte, že pro čtení o pravé a nehynoucí lásce z pera autorek musíte sahat po červené knihovně, pokusím se vás vyvést z omylu.
Pod skleněným zvonem (Sylvia Plath) – Já jsem já jsem já jsem… roztříštěná
„(…) a tam jsem také zjistila, jak mě celá ta léta vodil za nos a jaký je ve skutečnosti pokrytec.“ Snad všichni jsou takoví. Bez ohledu. Muži se demaskovali jako opak snových rytířů, kteří zabíjejí draky a jsou z nich jen levné, do sebe zahleděné nápodoby svých velkých ideálů. Velké příběhy a ódy zpívané na hrdiny jsou zavrhovány ve prospěch sebe a svého libida, spokojeného naplnění životních cílů. I to je způsob čtení jediného románu americké autorky Sylvie Plath.
Román je zrádný svým svěžím stylem vyprávění, který vás jako vír vtáhne a nepustí až do samotného konce. Román se dá podrobit několikeru čtení – v rámci tvorby Plath ho lze vnímat třeba jako grotesku o opakujícím se selhávání, a to selhávání se nevyhne ani vztahu protagonistky a světa, tedy jeho poslů – mužů.
Smrt otce, očekávání čistoty dlouholetým kamarádem Esther, zatímco sám má sex. Doktor se všemi svými tituly honící si ego a za velké peníze nabízí jen bolest zprostředkovanou elektrošoky, náhodné známosti snažící se generovat pouze další náhodné známosti a ženy, které to s potenciálními partnery myslí dobře, ti však myslí pouze na sex… I takto by se dala popsat jedna z linií románu Pod skleněným zvonem o mladé studentce Esther Greenwood. Nejde ji však jen tak zavrhnout. Snad jediní muži, kteří v životě Esther za něco stáli, byli její dědeček a náhodný hlídač vězení, kam se Esther chtěla podívat. Epizodní postava…
Esther na první pohled vidí, že Marco nenávidí ženy, přesto s ním navazuje konverzaci a snaží se ho poznat.
Veškerá zklamání ať malá či velká, vyvrcholí v jednom momentě na jedné z oslav. Jakýsi Marco věnuje Esther jehlici s diamantem v očekávání protislužby, která bude stát za diamant. Na potvrzení této smlouvy „mi ruka stiskla paži. (…) Pohlédla jsem na svůj loket. rýsoval se na něm fialový otisk palce.“ Marco je jako ďas mořský, který naláká svou oběť, Esther navíc celou situaci komentuje vzpomínkou na dráždění hada v zoo v Bronxu. Esther na první pohled vidí, že Marco nenávidí ženy, přesto s ním navazuje konverzaci a snaží se ho poznat. Marco však Esther zrazuje a scéna vyvrcholí pokusem o znásilnění, ve které Marco neuspěje poté, co se s ním Esther popere a zraní ho.
Ingeborg Bachmann, rakouská spisovatelka, napsala, že „se i po třetím čtení musíme sami sebe ptát, kde a jak se to skryté neštěstí započalo“ a sama se klaní k tomu, že neschopnost najít tento bod je na románu působivá. Myslím, že jsem jeden vrchol problému odhalil a stojí za ním deziluze, prohlédnutí toho, jak muži ohýbají svět sami pro sebe… možná jsem neodhalil nic.
Sami můžete jít hledat a moc to doporučuju. Pokud budete pátrat, zjistíte, že Sylvia Plath si vzala život měsíc po vydání knihy. Nejen svou osobností, ale obzvlášť svým dílem se v průběhu let stala jednou z ikonických spisovatelek dvacátého století.
Malina – Ingeborg Bachmann; (Ne)šťastná s Ivanem
Ingeborg znala Plath, už jsem ostatně citoval z jejího eseje v knize Místo pro náhody II. Oproti Sylvii je však poměrně dobře ukrytá v dějinách rakouské literatury a zdá se, že ji zná jen určitý okruh vybraných. Její život i dílo jsou stejně spletité a stejně zásadní pro dějiny literatury, jako je osud a dílo Sylvie Plath.
Malina je jejím vrcholným dílem, na čtení velmi těžkým románem, v porovnáním s Pod skleněným zvonem velmi netradičním, už jen proto, že se nesetkáváme s klasickým vypravěčem, vypráví pouze jakési „já“, o kterém víme jen naprosté zlomky informací. Tak například, že má Malinu i milence Ivana a visí nad ní temná událost z minulosti, která znemožňuje každodenní život. Právě vztah mezi těmito dvěma muži, záhy třemi, tvoří velkou část románu. Od prvních setkání s Malinou až po dlouhé telefonáty a hraní šachu s Ivanem se rozvíjí detailní mozaika utrpení jednoho vědomí.
Je to jedna z těch knih, o které nedokážete říct, co se v ní vlastně děje. Ono jakési „já“ se odhodlává vyprávět, a když se k tomu dostane, okamžitě nás zahltí svým životem a vnitřními myšlenkovými pochody, kterými se ale stále vrací buď k Malinovi, nebo Ivanovi. Velkým motivem, kterých má dílo celý arzenál, je neschopnost napsat dopis. Stejně jako ve svém vyprávění i v nich chaoticky odbíhá od tématu, nedopisuje je a ničí je. Dopisy se tak vrší, úzkost narůstá a jediným vysvobozením je milenec Ivan zprostředkovávající „injekce reality“, který ale také není spásným vysvoboditelem. „Ivan ví, že je zlý, chce být zlý, dnes musí být mimořádně zlý, dnes musí být mimořádně zlý.“ A útočí na stáří vyprávěcího já z čehož vyplyne jedovaté: „Víc se směj, míň čti, víc spi, míň mysli / To, co děláš, tě dělá starou.“
Ono já tak bojující za své místo ve svém světě je neustále utlačováno a potlačováno. Vyčerpáno realitou se potlouká Vídní na svých pochůzkách, setkává se s různými lidmi, dovádí s Ivanem, ale vždy je cítit něco chmurného, co číhá v pozadí. Ono zlé je mimo jiné druhá kapitola Třetí muž, ve které se zjeví figura otce, která nejen že utlačuje já ale mnoha různými a roztodivně morbidními způsoby ji ve snově-traumatické sekvenci neustále a opakovaně zabíjí. Útěcha už není ani ve světě spánku, útěcha neexistuje. Konflikty v reálném světě se pak začnou vyostřovat natolik, že já je potlačeno až do stavu, kdy finálně potlačí sebe samo a vstoupí do zdi, která je „velice stará, velice silná (…), nikdy se z ní už nemůže nic ozvat.“
Po knize budete muset pátrat v knihovnách, ale stojí za to. Čtenářsky je velmi náročná, ale nevzdávejte to s ní. Je to kniha, kterou bych mohl číst odteď až do konce svého života pořád dokola.
Kdy(ž) láska nestačí…
Oba romány nesou celou řadu podobností, přesto jsou velmi odlišné. Pozorný čtenář, který oba přečte naráz, si povšimne ustavičného násilí, které obě knihy provází, a hlavně děsivého ticha, které doléhá ze všech stran. Ticha docíleného umlčováním – Esther nemůže psát, není toho schopna a dlouho jako by ji nikdo neposlouchal, nikdo ji neslyšel, nikdo jí nerozuměl. Já nemůže psát dopisy a svým způsobem umlčuje samo sebe – odmítá vyjevovat svou minulost a konverzace nekonečně svádí chaotickými pohyby pryč od tématu (taková je scéna při podávání rozhovoru, kdy svými odpověďmi psychicky rozloží redaktora novin).
Zatímco v Pod skleněným zvonem sledujeme rostoucí trauma, které v jeden moment získá podobu právě skleněného poklopu, který dusí vše pod sebou, v Malinovi jsme uvrženi do mysli, která se s traumatem vyrovnává, aspoň tak já román čtu, a boj vítězoslavně prohrává. V obou případech se ukazuje to samé – láska nestačí, ani mateřská, ani milenecká, ani partnerská… pohádkové principy selhaly a realita, která v beletrii nikdy realitou není, svírá ideály stejně krutě jako „soví pařáty svírající srdce“.
