Právě si prohlížíte Komentář: Česká centra vzdělanosti opět na druhé koleji
Zdroj: Pixabay

Končící léto připomíná blížící se návrat do školních lavic a já nad novinovými titulky posledních tragických měsíců vzpomínám na uplynulé turbulentní roky, které za sebou já i moje univerzitní spolužačky a spolužáci máme. Nezapomenutelným dnem se stal především 11. březen 2020, kdy zavřely vysoké školy svým studentům a studentkám dveře a trvalo přes rok, než se jejich chodby opět zaplnily členy akademické obce. 

České vysoké školství se tenkrát stalo jednou z oblastí, která i navzdory nízkým číslům v úplných začátcích pandemie zareagovala svým zavřením a v chaosu doby začala hledat cesty, jak zachovat stávající standard výuky alespoň přes internet. Tento bezprecedentní a dlouhotrvající režim studia dával po dlouho očekávaném návratu k normálu naději, že se již (pokud možno) nebude opakovat. 

Neuplynulo však mnoho měsíců a nyní, v časech neméně vypjatých, byť z jiného důvodu, hrozí podobný scénář znovu. Rada vysokých škol totiž oznámila, že z obav z rostoucích cen energií začaly vysoké školy zvažovat, že nadcházející zimní semestr proběhne v režimu distanční výuky způsobem, kterému navykly během covidové pandemie. 

Současný vývoj cen na trhu s energiemi si pro to skutečně žádá porozumění. Náklady na energie se vysokým školám mají oproti minulému roku zvednout zhruba čtyřnásobně, a to z 1,5 miliardy korun na přibližně osm miliard. Je to závratná suma, kterou již nyní podfinancované vysoké školy jen těžko utáhnou ze svých nedostatečných rozpočtů. 

Jak nás již předchozí roky naučily, krize vždy odhalují dlouhodobě přehlížené problémy v jejich nejkrystaličtější podobě. A právě finanční stav vysokého školství je v tomto případě zářným příkladem. Vysoké školy se totiž s nedostatkem finančních prostředků potýkají dlouhodobě. Ostatně, vzpomeňme na nedávnou petici za zvýšení platů akademických pracovníků či každoroční prosby rektorů o navýšení rozpočtů. Že tedy právě na české univerzity dopadne energetická krize velmi citlivě, pak není žádným překvapením. 

Pokud se nemá opakovat „covidový” scénář, musí tomuto zoufalému volání škol o pomoc věnovat stát, coby klíčový aktér v segmentu veřejného školství, maximální pozornost. Ohledně toho, že není radno odsouvat univerzity a jejich studentstvo na druhou kolej, koneckonců disponuje výstražnými daty. Z průzkumu, ve kterém ministerstvo školství sledovalo dopady covidové pandemie na vysokoškolské studenty, vyplynulo, že během distanční výuky došlo u 45 procent studentů ke zhoršení fyzického zdraví, u psychického pak u 55 procent z nich. 

Podpořte unikátní projekt největšího českého studentského média. Vaše finanční dary v libovolné výši prosím posílejte na účet 2401503935/2010 a informujte nás o nich na e-mailu info@slisty.cz. Více informací naleznete zde.

Na druhé straně až polovina akademiků vnímala, že práce studentů na distanční výuce je zřetelně horší než během prezenční výuky, a současně si nevěděli rady, jak je dostatečně motivovat. V těch nejhorších případech opustil významný počet studentů během této náročné doby své vysokoškolské studium úplně. Někteří studenti rovněž odpovídali, že se během tohoto kritického období zhoršila jejich finanční situace. 

V kontextu energetické krize je přitom důvodné se domnívat, že jinak by tomu nebylo ani během očekávaného období, kdy by museli většinu studijního času trávit doma a tedy by se energetické břímě finanční zátěže přeneslo na tuto paradoxně nevýdělečnou skupinu společnosti.

Distanční výuka se může jevit jako již osvědčený způsob, který se nám navíc po měsících lockdownového fungování již povedlo zažít a zdokonalit. Jenže stát, který rezignuje na všechny podstatné funkce školy, a redukuje jejich význam pouze na funkci vzdělávací, je státem, který vnímá společenskou hodnotu škol neuvážlivě a nekomplexně. 

Vzdělávání se u počítačových obrazovek neznamená pro život studenta pouze přechodný diskomfort, který může státu a jeho školám finančně ulevit, ale naprostou ztrátu potřebné socializace, kterou pobyt ve škole nabízí. Díky sociologickým výzkumům přitom víme, že prezenčním pobytem ve školním zařízení mají studenti a studentky například unikátní možnost se během svého studia seznámit s lidmi ze svého oboru. Se získáváním těchto užitečných kontaktů, styků a známostí roste jejich sociální kapitál, tolik významný i v dalších letech po absolutoriu. 

Jsem přesvědčena o tom, že během uplynulých dvou let přinesli čeští vysokoškoláci a jejich učitelé na oltář až příliš mnoho obětí. V pandemických debatách o zavřených restauracích, hotelech a kinech se jejich osudy ztrácely úplně a nyní se zdá, že to jsou opět oni, kteří budou stát na druhé koleji veřejného zájmu. 

Rozvrácený státní rozpočet a ruská agrese na Ukrajině se bezesporu dotkne životů nás všech a přinese nepříjemné důsledky, z nichž mnoho bude třeba solidárně a s trpělivostí přijímat. Věřím však, že česká vláda stále ještě nemá holé ruce a nabízí se jí řada systémových kroků, které může (nejen) pro pomoc vysokým školám využít. Jde jen o to, jaké bude mít priority. Doufejme, že česká centra vzdělanosti budou tentokrát skutečně jednou z nich… 

Kateřina Stojanová

Předsedkyně Mladého Pirátstva a 1. místopředsedkyně krajského sdružení Pirátů Ústeckého kraje. Je zastupitelkou Ústeckého kraje a členkou Výboru pro zdravotnictví při tomto zastupitelstvu. Aktuálně studuje na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a zároveň pracuje jako právní asistentka samostatného advokáta.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..