Přes noc z pátku na sobotu 6. dubna se Slovensko proměnilo. Stojí stále tam, kde stálo, a přece je mnohem blíže Východu, vzduch dýchají Slováci naprosto stejný, ale nyní zavání puchem normalizace. Oficiálním vítězem sobotního hlasování o nové hlavě státu se totiž stává Peter Pellegrini, předseda vládní strany Hlas-SD a věrný Ficův stoupenec. Robert Fico, který vyhrál loňské parlamentní volby, si tak našel způsob, jak zároveň obsadit i post prezidenta. Ostatně popsat jejich vztah můžeme i slovy Fica: „Pellegriniho jsem vyrobil já. Stal se ministrem, protože jsem tak rozhodl já. Stal se předsedou parlamentu, protože jsem tak rozhodl já.“ A nyní se stal prezidentem, protože…
Během slavnostního vyhlašování prezidenta Peter Pellegrini na tiskovce září nadšením, napravo od něj stojí Robert Fico, který se usmívá jako sluníčko a mne si ruce. K výsledku voleb Pellegrinimu gratuluje: „Blahopřeji ti k výsledku, o který jsem se pokoušel i já, možná mi ale nebyly dobře nakloněny hvězdy.“ Fico totiž neúspěšně usiloval o prezidentské křeslo již v roce 2014. Příklon hvězd ale dostal až o deset let později.
Procentuální skokan Pellegrini
Nad svým protikandidátem, Ivanem Korčokem, zvítězil Pellegrini s náskokem 6 % procent. Pokud jste sledovali předvolební slovenské výzkumy – je ovšem třeba podotknout, že ty tradičně nemají pověst příliš přesných či odpovídajících statistik – může vám připadat tento výsledek překvapivý. Podle slovenského exit pollu od Median SK měl vyhrát nad Pellegrinim velmi těsně (o 2,2 %) Korčok. Navíc v prvním kole za Korčokem zaostával Fico o celých 5,5 %. Kde tedy získal většinu?
Důvodů může být více a jeden z nich najdeme na třetí příčce prvního kola prezidentských voleb. Tam se totiž umístil Štefan Harabin s 11,7 % hlasů. To pochopitelně není dost k postupu, ale jeho voliči byli pro druhé kolo voleb rozhodující. Proto by stálo za to krátce tohoto muže představit.
Po invazi Ruska na Ukrajinu se Harabin rezolutně postavil na stranu agresora.
Štefan Harabin je člověk, jehož působení v politice je tak neuvěřitelně problematické, že by nad ním vykulil oči zděšením skoro každý. Je to člověk, pro kterého označení dezinformátor zkrátka nestačí. Po invazi Ruska na Ukrajinu se rezolutně postavil na stranu agresora a bezostyšně prohlásil, že „je povinností Rusů zpacifikovat nacisty, kteří od roku 2014 vyvraždili 15 tisíc vlastních civilistů“.
Jeho první návštěva by dle jeho slov nebyla do České republiky, jako tomu je tradičně, nýbrž do Ruska, a to proto, že Česko je státem „podporovatelů hitlerovců a fašistů“. A byť označil oba dva své největší konkurenty za válečné kandidáty, je zřejmě jasné, ke komu by se harabinovci raději připojili. Jestli k demokratickému a prozápadnímu bývalému diplomatovi, nebo stoupenci Ficovy autoritářské vlády a východního vlivu.
Tři pilíře úspěchu
V prvé řadě by bylo vhodné položit si otázku, jak se vlastně Peteru Pellegrinimu podařilo vyhrát. Jak mohl uspět, když se jeho kampaň skládala opravdu pouze ze lží a útoků? Svatá trojice, na kterou se Pellegrini spoléhal, je následující: tematika války a označení Korčoka jako válečného štváče, mobilizace voličů vládní koalice (především harabinovce, viz předešlý odstavec) a oslovení maďarské menšiny.
Důležité je přitom zmínit, že ve volbách se vyjádřil opravdu obrovský počet voličů. Hned po roce 1999, kdy volební lístek odevzdalo rekordních 75,4 % voličů, je letošní účast nejvyšší s 61,1 %. Nezní to jako vysoké číslo, ale na slovenské poměry je to slušný výsledek. Jak se výstižně vyjádřil ke své výhře Peter Pellegrini: „Národ rozhodl, koho chce mít za prezidenta.“ A realitou je, že většina hlasujících Slováků si přeje konec demokracie a začátek proruského režimu.
Bivalentní postoj k válce
„Představme si situaci, kdy by někdo Slovensku zabral vojensky třetinu území. My Slováci bychom se chtěli hrdinsky bránit a žádali bychom naše sousedy o pomoc.“ Toto je citace z období loňských parlamentních voleb a následující výrok pochází z letošní prezidentské debaty: „Můžete si vybírat mezi prezidentem míru a prezidentem, který kvůli poklepání na ramena v Bruselu zatáhne Slovensko do války na Ukrajině.“
Obě prohlášení patří Peteru Pellegrinimu, a to je nedělí ani rok odstupu. Jakou osobnostní proměnou prošel Pellegrini, ptáte se možná. Ač to připomíná učebnicovou schizofrenní poruchu, jde jen o příklad naprosté politické prázdnoty, kterou Pellegrini nese. Když totiž se svým prvním prohlášením neuspěl u parlamentních voleb, došlo mu, že úspěchu sám za sebe nedosáhne. Rozhodl se odhodit jakékoli zásady a hodnoty a extremistická náruč Roberta Fica vzala Pellegriniho na milost a přivinula ho k sobě.
Jak být i nebýt proruský
Všichni předpokládali, že většina zastánců Fica hodí svůj hlas Pellegrinimu. Byť byla jeho podpora spíše vlažná a občas prohodil nějakou kritiku na Pellegriniho, šlo spíše o vyčítání jeho politické minulosti a zrazení Smeru. Víceméně ale stál na Pellegriniho straně a šířil propagandu vůči Korčokovi.
Hlasy harabinovců ale byly na mobilizaci už tvrdší oříšek. Chování Pellegriniho, které je na české poměry extremistické a radikální, není nic oproti propagandě Štefana Harabina. Pellegrini o sobě nikdy neprohlašoval, že zastává proruský postoj, dokonce se vůči tomuto označení ohradil. Věděl ovšem, že aby vyhrál, musí získat všechny hlasy, které najde. I z tohoto důvodu zvolil taktiku zmíněného balancování s postojem k válce na Ukrajině – nad propastí mezi podporou Ruska a podporou Ukrajiny, kam v žádném případě nesměl spadnout, aby si neodstrašil potenciální voliče.
Síla menšiny
Co Ivan Korčok ve své kampani možná trochu podcenil, je síla maďarské menšiny – minority, která tvoří na Slovensku zhruba 8 % obyvatel a dost možná vyhrála Pellegrinimu volby. Kampani maďarského prezidenta Viktora Orbána, podporujícího kandidáta Pellegriniho, je velmi složité čelit, zvláště proto, že má na Slovensku již zarostlé kořeny vztahů s tamními autoritáři, investovaný kapitál a vliv na zmiňovanou maďarskou menšinu. Na druhou stranu zde leží část viny i na demokratickém kandidátovi, protože na rozdíl od Pellegriniho nevěnoval této menšině dost pozornosti.
V neděli 7. dubna, den po zveřejnění výsledků voleb, napsal Viktor Orbán na síti X následující: „Srdečně blahopřeji Peteru Pellegrinimu k jeho drtivému vítězství ve slovenských prezidentských volbách. Velké vítězství pro slovenský lid a velká výhra pro zastánce míru po celé Evropě!“ Svou gratulaci zakončil slovensky: „Blahoželáme, pán prezident!“
Korčok štváčem
„Jsem upřímně zklamán, rozčarován. Nejsem zlomen. Výsledek je třeba přijmout a respektuji ho,“ připustil Korčok, když se spočítaly poslední voličské hlasy. Zároveň ale přiznal důležitou a neobvyklou věc: emoci. Řekl, že nikdy nezapomene Pellegrinimu a jeho kampani, že z něj udělali vojenského kandidáta.
Můžeme sledovat paralelu Andreje Babiše v druhém kole českých prezidentských voleb a Petera Pellegriniho v těch slovenských. Oba se rozhodli útočit na svou konkurenci skrz nepravdivé osočování z válečného charakteru. Andrej Babiš mluvil o Petru Pavlovi jako o generálovi, který chce posílat české děti do války na Ukrajině. Peter Pellegrini zvolil překvapivě rétoriku přes kopírák a označil Korčoka za válečného štváče. Postavil se do role mesiáše.
Pellegrini tvrdí, že přinese zemi mír a nepošle slovenské syny na ukrajinská bojiště. Námitkou, že zastavením podpory Ukrajiny předznamenáváme její kapitulaci, se Ivan Korčok v očích Petera Pellegriniho evidentně zavázal k verbování slovenských robátek do války. Tento typ argumentace se na české zemi neuchytil, na Slováky ale evidentně zabral.
Co na to Češi?
Vítězství autoritářského režimu u našich sousedů nemůže nechat naši zemi bez změn. Andrej Babiš se netajil svou podporou Petera Pellegriniho a je zde šance, že mu jeho výhra politicky prospěje. Tím, že si Babiš již dávno zvolil jednoznačně populistickou rétoriku, se odřízl se od Západu a už mu vlastně nezbyl nikdo jiný, na koho by se obrátil, krom Fica a Orbána. S touto oporou by se mu mohlo velmi dařit v nadcházejících tuzemských parlamentních volbách. Když k tomuto přičteme ještě sílící nedůvěru v českou vládu, vyjde nám z toho dokonalý recept pro populistickou bouři.
Na české politické půdě totiž Pellegrini shledal podporu i v dalších populistech, zejména v našich předešlých prezidentech. Václav Klaus například uvedl ve svém komentáři ke slovenským volbám: „Závidím Slovákům, že si zvolili člověka k obrazu svému, že neposlouchali rady chytrých a mocných ze světa, a zejména z České republiky.“
Zřejmě chápeme, které tuzemské politiky slovenský prezident potěšil. O to větší důraz nyní musíme klást na červnové volby do evropského parlamentu. Erik Tabery, šéfredaktor Týdeníku Respekt, ve svém editorialu shrnuje důležitost nadcházejících voleb: „Babišovo setkávání s Ficem či Orbánem naznačuje, že v příštích českých volbách půjde nejen o orientaci Česka ve světě, ale i o pevnosti Evropské unie. Skeptici z východu posilují.“
Předpovídání budoucnosti
Ještě než zabředneme do polemizování nad budoucností, můžeme shrnout, co už víme. Například to, že se Peter Pellegrini se vzdal místa v čele parlamentu a v blízké době dá sbohem i pozici ve své straně Hlas-SD. Stane se tak do 15. června, tedy do dne jeho prezidentské inaugurace. Můžeme také s relativní jistotou tvrdit, že slovenská podpora –zbrojní i finanční – na Ukrajině uhasne.
Pellegrini se k vojenské pomoci vyjádřil pro televizi TA3: „Věřím, že je třeba okamžitě zastavit zabíjení a poté začít jednat.“ Tato krásně vágní slova o míru znamenají snahu o ústup Ukrajiny, i přesto, že je následovalo ujišťování, že Rusko je ve válce agresorem. Tato ústupková rétorika posílá Evropě nepříjemný vzkaz stupňujícího se trendu populismu. Demokracie ztrácí svoji sílu a stává se z ní samozřejmost. Dělat podobenství v politice nikdy není docela dokonalé, ale jistý vzor či přirovnání v dějinách najít můžeme, historie se totiž, jak všichni víme, opakuje. Šéfredaktor slovenského Denníku N, Matúš Kostolný, vidí v aktuální slovenské politice nástup normalizace. Robert Fico se totiž snaží změnit společnost od základů. Nejde jen o reformování školství nebo zdravotnictví, nýbrž o otočení veřejné atmosféry, nálady, chápání pravdy.
Svoboda nade vše
Slovensko před sebou samozřejmě nemá jednoduchou situaci. Je vystaveno krizím, neskutečnému náporu propagandy z Východu a očekává se od něj zároveň, aby přispělo pomocí v sousední Ukrajině. Sílící populismus tam má momentálně nejúrodnější půdu. Kvůli chvilkovému diskomfortu by ale nikdy neměla přijít na újmě svoboda a demokracie. George Orwell nám to ve svém románu 1984 připomíná slovy: „Jestliže svoboda slova vůbec něco znamená, potom je to právo říkat lidem to, co nechtějí slyšet.“
Podle slovenského Deníku Sme je Pellegrini legitimně zvoleným prezidentem, jen se do funkce dostal lžemi a šířením strachu. Proto i když tyto volby rozhodně nepomohly evropské demokracii, alespoň se nesly v jejím duchu. Tedy byly konány právně, legálně a demokraticky. Byť se to může zdát jako to nejmenší, nebudou-li si Slováci dávat pozor, je možné, že při příštích volbách už takové štěstí mít nebudou.
