Zatímco komunisté se definitivně rozhodli, že chtějí zůstat kdesi na půli cesty mezi panoptikem unavených nostalgiků a ultrapravicovými buřiči, sociální demokraté i přes stále hlouběji klesající preference navždy potopení být nemusí. Jejich struktury mohou posloužit budování nového levicového hnutí postaveného na nadstranické spolupráci a angažmá nezávislých osobností i lokálních aktivistů. Ideální příležitost naplnit tuto vizi Michala Šmardy se nabízí v komunálních volbách na podzim i příští rok v lednu, kdy se do prezidentského úřadu chystá kandidovat odborář Josef Středula.

Masakr české levice, který započaly už podzimní volby, kdy sociální demokraté a komunisté poprvé v polistopadové éře vypadli ze sněmovny, nebere konce. Novému vedení ČSSD a KSČM, jež straničtí delegáti navolili na mimořádných sjezdech obratem po volbách, se jejich hlavní mise, tedy vrátit tradičním partajím někdejší relevanci a masový charakter, zatím nedaří.

Zatímco sociální demokraté by si dle nejnovějšího dubnového volebního modelu agentury Kantar pro Českou televizi připsali zisk 2,5 procent (ještě téměř o polovinu méně, než činí zisk z říjnových voleb), komunisté pouhá dvě procenta.

Komunistům, kteří zrovna v těchto dnech pořádají řádný sjezd, zdá se již pomoci není. Poté, co si do svého čela po podzimním výprasku zvolili europoslankyni Kateřinu Konečnou – tedy vůbec jedinou výše postavenou političku, která partaji ještě zbyla, nová předsedkyně slibovala generační obměnu a proměnu veřejného obrazu strany.

Komunisté se začali postupně soustředit spíše než na revoluční boj za práva vykořisťovaných na zákulisní intriky a mocenské obchody. Pakt s vrchním vykořisťovatelem Andrejem Babišem a jeho hnutím ANO to jenom umocnil.

Komunisté se za více než šestnáct let vedení dlouholetého předsedy Vojtěcha Filipa začali postupně soustředit spíše než na revoluční boj za práva vykořisťovaných na zákulisní intriky a mocenské obchody, což jenom umocnil jejich pakt s jedním z nejbohatších Čechů a vrchním vykořisťovatelem Andrejem Babišem a jeho hnutím ANO.

Jakkoliv si zapáleně a energicky působící Kateřina Konečná stanovila cíl stranu obrodit, velmi záhy zřejmě pochopila, že s členskou základnou o průměrném věku pětasedmdesát let ho půjde naplňovat a souběžně se v čele strany udržet, leda těžko. Jenom pár týdnů po svém zvolení do čela KSČM komunistická předsedkyně oznámila, že strana postaví svého kandidáta na prezidenta, a sice někdejšího místopředsedu Josefa Skálu. Tím vlastně velmi symbolicky ilustrovala myšlenkové rozpoložení dnešních komunistů.

Devětašedesátiletý Skála, který byl aktivním komunistou ve stejné straně ještě dávno před Listopadem, ze všeho nejvíc připomíná vzdor časoprostoru jakýsi bizarní hybrid Josifa Stalina a Donalda Trumpa. Hájí a obdivuje totiž oba dva zároveň. Na sociálních sítích šíří dezinformační narativy, brojí proti „politickým neziskovkám” a je častým hostem alternativních médií. Po oznámení jeho kandidatury na prezidentský post příští rok uvedl, že by rád utvořil „široký vlastenecký projekt”.

Právě na příkladu Josefa Skály lze přehledně poukázat na skutečný charakter české KSČM, který se za revoluční boj proti zlotřilým kapitalistům a imperialistům pouze schovává. Typickému voliči KSČM totiž taková dogmata nijak příliš neimponují. Strana v porevolučních letech funguje spíše jako zástupce těch, kteří jsou naštvaní, ať už na cokoliv: na polistopadový vývoj, globalizaci, Evropskou unii, západní elity, neziskové organizace, uprchlíky, sociálně slabé, homosexuály, a KSČM pro ně představuje protestní hlas proti nastavenému systému.

KSČM v porevolučních letech funguje spíše jako zástupce těch, kteří jsou naštvaní, ať už na cokoliv: na polistopadový vývoj, globalizaci, Evropskou unii, západní elity, neziskové organizace, uprchlíky, sociálně slabé, homosexuály, a komunistická strana pro ně představuje protestní hlas proti nastavenému systému

Proč by tito voliči však měli nadále dávat svůj hlas vyčerpanému panoptiku nostalgiků, kteří se stále nesmířili s tím, že už nejsou všemocnou dominantní silou, stále sídlí v pompézním paláci v ulici Politických vězňů, vydávají stranické noviny (teď už z ekonomických důvodů jenom jednou týdně) a své vedení setrvale pojmenovávají Ústředním výborem? Mají přece mnohem živější, sexy a méně zprofanované alternativy v podobě Tomia Okamury, Andreje Babiše, Lubomíra Volného nebo Jany Peterkové.

Středula a Šabatová jako záchrana ČSSD?

Sociální demokraté si na mimořádném sjezdu poté, co v říjnu skončili těsně pod nutnou pětiprocentní hranicí, zvolili za předsedu starostu Nového Města na Moravě Michala Šmardu – vystřídal Jana Hamáčka, o autenticitě jehož levicové orientace nejlépe vypovídá to, že si náhradní džob po odstupu z vedení ČSSD a vysoké politiky našel ve zbrojařské lobby – a jenž nejstarší českou politickou stranu potopil sázkou na spolupráci s hnutím ANO.

Šmarda, jemuž spolustraníci do vedení navolili tým dle přání, včetně exministra zahraničí Tomáše Petříčka, pardubického hejtmana Martina Netolického nebo starosty Brna-Líšně Břetislava Štefana, za svůj hlavní úkol označil stabilizaci stranického hospodaření a otevření strany směrem ke spolupráci s jinými levicovými stranami, spolky občanské společnosti i osobnostmi.

„Strana, která kolem sebe nabaluje nejrůznější formy spolupráce, tu s odbory, tu místními občanskými aktivitami, se sportovními organizacemi, jindy s ochránci přírody, nebo s lidmi, kteří chtějí zlepšovat život lidí s malými dětmi. Zkrátka jde o to, že to bude strana, která se v každém městě, v každé obci stává centrem společenského a politického aktivismu,” popsal Šmarda svou vizi ještě před svým zvolením do čela ČSSD v rozhovoru pro Info.cz.

Na realizaci tohoto úkolu v rámci konzervativních stranických struktur v dnešním politickém a společenském kontextu zřejmě přežití ČSSD nutně závisí. Již nyní se však objevují první vlaštovky toho, že by se to mohlo podařit: v Praze zřejmě budou v letošních komunálních volbách sociální demokraté kandidovat v koalici se Zelenými, přičemž lídryní kandidátky bude bývalá ombudsmanka Anna Šabatová. Potenciál koaliční spolupráce ČSSD ukázaly například krajské volby 2020, kde si prakticky jediný úspěch sociální demokraté připsali v Pardubickém kraje díky Martinu Netolickému a jeho spojení s nezávislými osobnostmi a regionálními hnutími.

Středula může představovat skutečnou výzvu zejména pro strany současné vládní koalice, které plánují postavit či podpořit vlastního prezidentského kandidáta: a to zejména v případě, že by z volby nakonec vypadl expremiér Andrej Babiš.

Co má potenciál k tomu českou levici sjednotit a zároveň probudit z klinické smrti, je kandidatura znovuzvoleného šéfa odborářů Josefa Středuly na prezidenta příští rok v lednu. Ačkoliv Středula sám chce kandidovat jako nestraník a občanský kandidát, podporu ČSSD má zřejmě téměř jistou, ostatně ke kandidatuře ho už dříve vyzvali Michal Šmarda i jeho předchůdce Jan Hamáček. Předseda odborové konfederace má krom toho jistou také podporu končícího prezidenta Miloše Zemana, bez jehož voličů se zřejmě neobejde.

Středula může představovat skutečnou výzvu zejména pro strany současné vládní koalice, které plánují postavit či podpořit vlastního kandidáta: a to zejména v případě, že by z volby nakonec vypadl expremiér Andrej Babiš. V tom momentě by totiž koalice nemohla sázet na odpor k předsedovi hnutí ANO, jak jí to vyšlo loni, ale souboj by se přenesl z osobní – přesněji řečeno antibabišovsky mobilizační – do ideové roviny. A především v případě, že se Fialově vládě nepodaří uspokojivě vypořádat s ekonomickou krizí, inflací, růstem nákladů a cen energií, potom může být předseda odborů Středula minimálně velmi silným soupeřem.

V momentě, kdy by se celá česká levice sjednotila za nadstranickou, populární osobností, která při obhajování práv zaměstnanců působí autenticky, to navíc může mít zejména při Středulově úspěchu pozitivní vliv také na její podporu a zviditelnění.

Český Mélenchon

Myšlenka Středula for president nadchla i mladé levicové politiky z řad Mladých sociálních demokratů, Mladých zelených, Budoucích nebo Idealistů, kteří se ihned zapojili do sbírání podpisů, kterých předseda odborů potřebuje jako občanský kandidát padesát tisíc.

Na svátek práce jsme nezačali jenom sbírat podpisy pro kandidaturu @JStredula. Také jsme společně s @mladizeleni podepsali memorandum o spolupráci. Uvědomujeme si, že ve světě ekonomické, sociální a klimatické krize se musíme umět spojit a bojovat za společný cíl ? pic.twitter.com/ZizW3yQiBr

— Mladí sociální demokraté (@Mladi_SocDem) May 4, 2022

V západních demokraciích čím dál častěji pozorujeme trend, kdy lídři radikálně levicových a progresivních sil: nejnověji Jean-Luc Mélenchon, který těsně nepostoupil do druhého kola francouzských prezidentských voleb, ale také třeba expředseda britských labouristů Jeremy Corbyn či americký senátor za stát Vermont Bernie Sanders, staví svou podporu a energické kampaně na komunitách mladých podporovatelů (tento fenomén velmi dobře popsal v nedávném textu pro Studentské listy Aleš Michal). V západním kontextu jde často o souvislost s čím dál kritičtějším postojem mladých lidí ke kapitalismu a zažitému systému, souvisejícím zejména s ekonomickým statusem.

Před očima nám klíčí (byť ještě neroste a už vůbec zatím nekvete) nové levicové hnutí a je otázkou, jakou v jeho rámci mohou mít tradiční levicové strany, jejich struktury a jejich značky v čele s ČSSD budoucnost.

I mladým lidem v Česku v posledních letech rostou životní náklady a samostatné bydlení se pro ně stává nedostupným. I když si strany vládní koalice zatím drží v nejmladších kategoriích silnou podporu, ta spolu s kulminací situace a případnými dalšími vládními opatřeními typu snižování slev na jízdném, nemusí trvat věčně, a – s trochou nadsázky – do ledna příštího roku už vůbec ne.

Před očima nám tak klíčí (byť ještě neroste a už vůbec zatím nekvete) nové levicové hnutí a je otázkou, jakou v jeho rámci mohou mít tradiční levicové strany, jejich struktury a jejich značky v čele s ČSSD budoucnost. Nakonec však, pokud její zázemí umožní novou sílu vybudovat, může být odkaz strany, která boj za práva opomíjených kdysi započala, přece jenom důstojný. Minimálně bude vítanější tečkou za jejím údělem, než by bývalo bylo dělání rohožky populistickému oligarchovi.