Uběhlo necelých 14 dní od šokujícího příběhu mladého úředníka Jakuba Šepse, jenž na úřadě Libereckého kraje vedl agendu cestovního ruchu. Ve svém dopise shrnul své pracovní nasazení, uvedl své důvody k sebevraždě a v neposlední řadě se rozloučil se svými blízkými. 

Samotný akt – sepsání dopisu – je psychicky náročný už jen kvůli tomu, že o sobě píšete v minulém čase, vaše osobnost je na pokraji sil a celkového vyčerpání, a ještě se snažíte podat ucelené vyjádření. Bylo jasné, že byl odhodlaný si ublížit. Rodině tímto přeji upřímnou soustrast a mnoho sil v tomto nesnadném období.

Plynou z dopisu nějaká poučení nebo možnosti, jak předcházet tomu, aby nadějní úředníci nečelili takovému pracovnímu tempu? Nenaskytla se zde otázka na to, jak by měl státní aparát vypadat? Ve společnosti stále rezonuje názor, že stát má více úředníků, než je potřeba, a někteří jen sedí a během pracovní doby si vyřizují soukromé záležitosti. Některé události popsal také pan Šeps, který v dopise dokonce uvedl konkrétní situace, s nimiž se nedokázal vypořádat. Konkrétně šlo o jeho nadřízeného, jehož pracovní doba byla krátká a bezpochyby neproduktivní a který naopak se snažil naléhat na svého podřízeného, aby dělal práci za něj.

Proto je nutné úředníky a jejich pracovní náplň negeneralizovat. Takových Jakubů Šepsů může mít stát několik desítek až stovek, a pokud narazí na nepříznivé pracovní podmínky, jsou odsouzení k vyhoření a k ukončení pracovního poměru – pan Šeps měl několikahodinové přesčasy, které mu nikdo neproplatil. Naopak jeho vedoucí věděl, jak se svým pracovním dnem naložit – lelkováním a vyřizováním si soukromých záležitostí. Mladý a nadějný úředník se snažil vykonávat svou práci zodpovědně a s nejlepším úsilím, koneckonců pracoval pro svůj kraj, ve kterém žil, a práce jej vskutku bavila. Měl by jeho nadřízený vyvodit nějakou odpovědnost? Zatím se k celé situaci vyjádřil poněkud prostě – neselhal jsem, nepochybil jsem. Je to adekvátní reakce? 

Jak by tedy měl vypadat státní úřad? Znovu se dostáváme do jednoduchých receptů – co nejtenčí a takový, aby se šetřilo, kde se dá, několik agend zvládne vyřešit jedna osoba. Takové generalizace slýcháme ve společnosti často a ne vždy reflektují realitu. Jak by se měl člověk cítit, pokud by pracoval pod takovým vedoucím, jako například onen Šepsův nadřízený? Bezpochyby by ani nenastoupil. Pokud se dostaneme k odměně za vykonanou práci, dostáváme do tabulkových tříd a zde teprve začíná zábava, protože se náplň práce dělí na základě náročnosti a pracovního nasazení. V médiích si často přečtete, že plat státních zaměstnanců se pohybuje okolo 40 tisíc. Pokud se ale zamyslíme, do kategorie státních zaměstnanců spadají právě tyto profese – politici, hasiči, policisté, zdravotníci, sociální pracovníci, učitelé a jistě mnoho dalších potřebných profesí, které jsem opomněl. Nicméně, nelze tvrdit, že paní na Úřadu práce bere 40 tisíc, a ještě si dovolí být na lidi nepříjemná. Ano, ve veřejném prostoru existují domněnky, že mají vysoké mzdy a jejích práce je nepotřebná. Koneckonců, taková paní za přepážkou na Úřadu práce si vydělá přibližně 25 tisíc hrubého. 

Stojí práce ve státních institucí za to, aby byl člověk schopný takového činu, jako je sebevražda? Pan Šeps měl svou práci bezpochyby rád a je možné, že se mu kvůli zmiňovaným heslům ve společnosti nedostane pochopení. Z celé tragické události je dobré se se zamyslet nad tím, zda by nebylo možné podobným činům zamezit a více dbát na to, aby se podobné projevy bossingu ve státních institucích neopakovaly.

Autor je student, sociální pracovník a anonymní komentátor.