Říká se, že politika je umění. Umění kompromisu, umění vycházet s lidmi, ale třeba také umění vyprávět příběhy. Když se 3. září sešlo v Praze přes 70 tisíc demonstrantů, okamžitě vznikly dva odlišné příběhy. Podle jednoho šlo o akci ruské páté kolony, podle druhého o protest zoufalých občanů. Takže co se doopravdy na Václaváku stalo?
Na první pohled se zdá, že vše důležité o protestu Česká republika na prvním místě již bylo zmíněno. Například to, že jeden z organizátorů Ladislav Vrabel dluží tři miliony korun a peníze na organizování protestu mu chodily na netransparentní účet, který patří jeho ženě. Druhý organizátor Jiří Havel pak zase proslul tím, že na léčbu covidu doporučoval oxid chloričitý, který se jinak používá jako bělidlo. Oba dva se hlásí k antiglobalizačnímu hnutí Znovu nastartujte světovou svobodu, jehož iniciátorkou je americká investiční bankéřka a podporovatelka Donalda Trumpa Catherine Austin Fitts.
Proč to zde uvádím? Česká levicová scéna na akci zareagovala dle svých „nejlepších“ tradic a okamžitě zabředla do hádek. Matěj Stropnický například prohlásil, že požadavky demonstrantů jsou z 80 procent levicové a že s nimi souhlasí, za což jej ostře odsoudila organizace Socialistická Solidarita. Ano, s řadou bodů programu Česká republika na prvním místě lze souhlasit (zabránění odlivů zisků do zahraničí, zajištění potravinové soběstačnosti, státní vlastnictví zásobníků plynu), ale pakliže se podíváme na organizátory a jednotlivé řečníky, zdání levicovosti se rychle vypaří.
Na demonstraci vystoupila například Zuzana Majerová Zahradníková, předsedkyně Trikolory – strany, která prosazuje zrušení minimální mzdy. Další řečník byl Lubomír Volný, který sice svého času brojil proti zneužívání sociálních dávek, to mu ale nebránilo v tom, aby sám neoprávněně pobíral nemocenskou. Zkrátka jde o falešné přátele lidu. Tváří se, jak jim nejde o blaho prostých občanů, ve skutečnosti ale sledují pouze svoje vlastní zájmy.
Mezi účastníky protestu nechyběla ale i taková jména jako je Žarko Jovanovič, který několikrát spolupracoval s ruskou státní televizí a dobrovolně se označuje za ruského agenta, či provozovatel konspiračního webu Otevři svou mysl David Formánek. Nestálo to tedy mnoho úsilí, aby mohli lidé jako je šéfredaktor Forum24 Pavel Šafr onálepkovat všechny demonstranty jako „fašistickou spodinu Putinových přívrženců“.
To samozřejmě není pravda. Netušil jsem, že to kdy řeknu, ale v tomto souhlasím s ministrem spravedlnosti Blažkem: „Před rokem by na podobnou akci té dnešní přišlo tak tisíc lidí. Ti přišli i dnes. Nevěřím ale, že těch dalších 69 tisíc byli fanatičtí Putinovci. Byli to lidé obávající se budoucnosti. Berme je vážně.“ V tomto směru dává Blažkovi za pravdu vyjádření politologa Petra Justa či článek redaktora Deníku Referendum Jana Kašpárka.
Situace s cenami není špatná, ona je přímo příšerná. Výsledkem je, že se naplnilo to, před čím jsem varoval ve svém dubnovém komentáři. Příjmová chudoba vzrostla téměř o polovinu a spolu s ní vzrostl i počet vražd a případů domácího násilí. Stávající demonstrace pak potvrzuje i moje obavy z hrozící radikalizace společnosti. Aby takový slepenec obskurních jedinců a politických uskupení dokázal naplnit Václavské náměstí je u nás historicky bezprecedentní. Musím pouze dodat, že jsem sám šokován, jak rychle se moje varování naplnila. Co nás tedy v dohledné budoucnosti čeká?
Většině protestujících bylo vlastně úplně jedno, kdo na Václavském náměstí vystoupil, hlavně že byl proti vládě. Tomu ostatně odpovídá již zmiňovaný ideový program protestu se svoji pestrou paletou požadavků, jehož cílem bylo akorát přilákat co nejvíce nespokojených – nikoliv vytvořit nějaký alternativní politický projekt. Když se podíváme na těch zbylých nelevicových 20 procent programu, najdeme bod o ukončení „plánovaného ředění národa”, který potěší každého ultranacionalistu, anebo pro české antivaxery klíčový požadavek o dobrovolnosti očkování.
Pokud by se dav demonstrantů na Václavském náměstí odhodlal k útoku na nějakou vládní budovu – dejme tomu třeba na Poslaneckou sněmovnu, dopadlo by to podobně jako v případě vpádu na Kapitol z loňského ledna. Demonstranti by se prošli po Sněmovně a jelikož by nevěděli, co dál, zase by se rozešli. Obdobně to proběhlo, když se odpůrcům lockdownu v Německu podařilo ke svému vlastnímu překvapení prodrat policejním kordonem na schody Bundestagu – pořídili pár fotek a videí a to bylo vše. Protest Česká republika na prvním místě je totiž symptomem stávajícího stavu naší politiky, nikoliv jejím řešením.
Dlouhé roky politický establishment ignoroval statisíce lidí žijících v chudobě. Pravice ráda opakuje, že každý je strůjcem svého štěstí. Někdo je chudý? Jeho problém – měl se víc učit! Vnější faktory, jakými jsou krize kapitalismu či přebyrokratizovaný a neefektivní sociální systém, jako by neexistovaly. Nezapomínejme taky, že kvůli špatně fungujícímu školství je u nás chudoba často dědičná. Dlouhodobě v ní živoří kolem jednoho miliónu obyvatel, tedy téměř desetina národa! Tito lidé si doopravdy nežili nad poměry a nemají nyní v době extrémních cen energií a vysoké inflace jak a kde ušetřit. A co jim za řešení nabídla vláda profesora Fialy?
Jednorázový příspěvek na děti, který vzhledem ke svojí směšné výši 5 000 Kč nikomu moc nepomůže. Půl roku se pak řešil slavný úsporný energetický tarif, jeho výsledná částka ale nepokryje ani výši jedné zálohy na elektřinu. Navrch jsme pak dostali dávku arogance moci. Bojíte se, že nepoplatíte energie? Vezměte si svetr navíc! Pro zajímavost, v chladném prostředí se daří plísním, které můžou zásadně ohrozit zdraví malých dětí a seniorů. Jak přesně proti tomu pomůže další svetr nám už ale předsedkyně Poslanecké sněmovny nesdělila. Vláda se sice konečně odhodlala k zastropování cen energií, je to však příliš pozdě – řada občanů již byla ožebračena, mnohé podniky již zkrachovaly.
Hněvu lidí kvůli katastrofálnímu stavu české levice převážně využily síly populistické pravice. Samotná demonstrace Česká republika na prvním místě by tak měla posloužit jako budíček pro levici. Už není možné pokračovat v malicherných bitvách, které například vedly k tomu, že se strana Levice nemohla podílet na koalici Solidarita v pražských komunálních volbách. Není jiná možnost než se spojit a zintenzivnit svoji politickou práci.
Politika je umění. A přestože profesor Fiala politiku studoval, evidentně si toto umění neosvojil. Jak jen to řekl Goethe? Šedá je teorie, ale zelený je strom života? Místo aby se premiér snažil pochopit řadové demonstranty, pokusil se komunikovat i s lidmi mimo voličskou základnu Spolu, rozhodl se protest povýšeně odsoudit a tím jen prohloubit polarizaci společnosti.
Pojďme se tedy sejít a ukázat mu, že ne všichni, kdo jsou nespokojeni s jeho vládnutím, jsou proputinovští. Osmého října se strana Levice spolu s odbory sejde na Václavském náměstí – bez toho, aniž bychom varovali před nebezpečím antibakteriálních gelů či ředění národa Ukrajinci. Sejdeme se tam, protože nechceme asociální vládu, protože nechceme společnost, kde je každý odkázán jen sám na sebe a kde jsou slova jako solidarita či změna degradována na pouhé reklamní žvásty.
