Velkou diskuzi vyvolal nový díl podcastu Vyhonit ďábla, jehož hostem byl aktivista a bývalý mladý delegát do OSN Kryštof Stupka. Ten některými výroky pobouřil lidi natolik, že autorky pozměnily provokativní titulek a kontroverzní momenty daly k poslechu jen podporovatelům na placené platformě. Celý incident nás však dovádí k obecnější diskuzi o mravnosti, etice a s nimi spojeném vnímání osob ve veřejných funkcích.

V titulku podcastu se původně objevila Stupkova citace: „Miluju penis, dělám nejlepší blowjoby a bojuju za sociální spravedlnost.“ Na úvod je nutné si vyjasnit, že podcast Vyhonit ďábla svým obsahem směřuje k detabuizaci sexu a obdobných témat, na citovaném by tak nebylo nic špatného. Situace se ovšem mění ve chvíli, kdy zjistíme, že autorem slov je bývalý mladý delegát do OSN a také člen vládního Výboru pro práva LGBT+ lidí.

Kdo je kdo

O svých sexuálních zkušenostech v podcastu před Stupkou hovořilo mnoho lidí, kteří mají ve veřejném prostoru větší či menší vliv. Na rozdíl od lidskoprávního aktivisty však nikdy nezastávali veřejnou funkci.

Česká republika je zastupitelskou demokracií, vybraní lidé tedy zastupují zájmy společnosti i všech jejích relevantních fragmentů. To na zástupce uvaluje notnou dávku společenské důvěry a odpovědnosti, jež musí nést na ramenou. K tomuto nelehkému úkolu se však rozhodli dobrovolně s vědomím možných negativních dopadů. Krok mimo se neodpouští a společnost ho většinou trestá tím, že svou důvěru a odpovědnost zpravidla udělí někomu jinému.

Politik a veřejné prádelny

Ať Stupka argumentuje, jak chce, politické dění svou činností ovlivňuje, a hlavně se ho přímo účastní. Koneckonců program mladých delegátů do OSN je financován ministerstvem zahraničí, tedy z peněz daňových poplatníků. V této pozici měl „reprezentovat zájmy české mládeže,“ jak uvádí ministerstvo zahraničí.

Přestože to česká politická realita ne vždy dokazuje, lidé ve veřejných funkcích by měli být pro společnost v prvé řadě etickými, morálními a hodnotovými vzory, na nichž společenství může stavět. Příkladem mohou být Tomáš Garrigue Masaryk, Alois Rašín, Václav Havel nebo Jan Sokol. K těmto a dalším politikům se periodicky vracíme a v různých aktuálních problémech hledáme nápovědu a pomoc právě u nich.

Příkladů v české politické praxi je mnoho. Například když se o svém sexuálním životě rozvyprávěl v roce 2010 tehdejší pražský zastupitel z ČSSD Karel Březina.  Po tomto a dalších momentech společnost začala volat především po větší slušnosti a taktu. Stejné požadavky bychom měli vyžadovat po všech lidech ve veřejných funkcích, jinak by kultivovanou demokratickou diskusi nadobro vystřídaly nikam nevedoucí vulgarismy, urážky a informace stojící mimo veřejný zájem.

Nikdo nemá právo vzít Stupkovi možnost říkat si, co chce (respektive co umožňují zákonné meze). Jeho případ však vynesl na světlo důležité téma, o němž by společnost měla debatovat. Pokud si chceme zachovat etické a morální humanistické zásady, k nimž se jako společenství hlásíme (mimo jiné i v preambuli Ústavy), měli by politici a další veřejně činní lidé dbát na svůj projev, své činy a jít příkladem všem, jež zastupují. Metaforicky můžeme říct, že prádlo by mělo zůstat v ložnici, jeho praní na veřejnosti nedopadá dobře. Už Václav Havel moudře poznamenal, že „politika by neměla hrát roli estrády.“ V dnešní kritické době a polarizované společnosti to platí dvojnásob.