Zdá se, že teprve nyní se selhání české levice jeví ve své úplnosti. Nehledě na stávající socioekonomickou krizi zůstávají levicové strany nadále pod pětiprocentní hranicí nutnou pro vstup do Poslanecké sněmovny. S pomocí různých zákulisních informací chci v tomto textu prozkoumat, jaké jsou možnosti, že se naše roztříštěná levicová scéna spojí.
Levici u nás trápí celá série problémů, z čehož jsou ale nejzásadnější dva – její již zmíněná fragmentace a pak celkové personální vyprázdnění. Oba problémy přitom spolu blízce souvisejí. Pokud jde o sjednocování, nabízí se samozřejmě jednoduchá otázka – proč? Proč by se měly levicové strany s odlišnými programovými prioritami chtít spojit? Zatímco nalevo staré ideové spory a osobní ambivalence efektivně znemožňují utvoření jakýchkoliv spojenectví, krajní pravice evidentně žádný takový problém nemá, jak ukazuje memorandum o volební spolupráci na rok 2024 mezi SPD a Trikolorou. Jedná se přitom o strany, které rozdmýchávají vražedné plameny etnické nenávisti a usilují o zničení sociálního státu jako takového – Trikolora například prosazovala zrušení minimální mzdy.
Ba co víc, podle informací, které se ke mně donesly (a které je třeba brát s určitou rezervou), probíhají v Ústeckém kraji vyjednávání mezi SPD, Trikolorou a hnutím PRO o vytvoření koalice pro nadcházející krajské volby. Na levici sice dochází ke sporadickým neformálním setkáním, jako je například táborák Socialistického kruhu, kde se spolu můžou setkat členové tak odlišných stran jako Levice, Piráti a SOCDEM, tím to ale končí. Česká levice se místo reálného politického jednání utápí v atmosféře defétismu. Jistý vysoce postavený sociální demokrat se mi dokonce před časem svěřil s tím, že řada jeho spolustraníků se kvůli dominanci pravice ve veřejném životě začíná bát o svá zaměstnání. Domnívám se proto, že neschopnost spojit se představuje pro českou levici nyní problém přímo existenční.
Neustálá snaha zakládat nové levicové strany pak tento problém jen prohlubuje. Občas mi přijde, že neuplyne měsíc aniž bych nezaznamenal zkazky o tom, že se chystá vznik nové strany – ať už má jít o bývalého premiéra Paroubka anebo o zklamané komunisty, kteří chtějí založit jakousi Novou levici. Stále více štěpení, které jen napomáhá našemu úpadku.
Úspěšné příklady spojování
Ano, spojování místo rozdělování zní hezky, ale jak ho dosáhnout? To je otázka za milion korun. Vzor hodný napodobení může představovat Nová lidová socialistická a ekologická unie (NUPES). Pakliže porovnáme výsledky voleb do francouzského Národního shromáždění z roku 2017 a roku 2022, tak vidíme, že vytvoření této formace způsobilo výrazné posílení levicových stran ve francouzské politice. V českém prostředí by to znamenalo vytvoření široké levicové koalice a tím pádem i spolupráci mezi dvěma odvěkými rivaly – KSČM a SOCDEM. Je jejich spolupráce nemožná? Nikoliv. Například komunální volby v 2,5tisícových Bohušovicích nad Ohří jsou ukázkou úspěšné kooperace.
Bez dohody mezi stranickými centrálami se místní komunisté a sociální demokraté domluvili na kandidátce. Bylo totiž jasné, že samostatně nemá ani jedna strana šanci se do zastupitelstva městečka probojovat. KSČM otevřela svoji kandidátku, která byla uspořádána na principu zipu. A výsledek? Dva zastupitelé, jeden bezpartijní komunista a jedna sociální demokratka. Politika je umění jednat s lidmi, kvality člověka jsou tak v mnoha případech důležitější než barva stranického trička.
Právě proto by případná velká koalice musela brát obzvlášť velkou zřetel na lidi, které by měla na své kandidátce. Obě velké levicové strany totiž ve svých řadách mají členy, kteří jsou diplomaticky řečeno problematičtí. V případě KSČM to jsou nacionalisté pod vedením Josefa Skály, v případě SOCDEM pak lze například uvést primátora Jiřího Wolfa, který se podílel na rasistických prohlídkách romských bytů v Karviné.
Zamýšlené levicové Spolu by muselo představovat co nejširší uskupení, aby žádná strana či skupina nemohla představovat mocenského hegemona. Pokud jde o program, bylo by potřeba sestavit jakési ideové minimum, které by v oblasti domácí politiky šlo shrnout jako obrana a posilování sociálního státu. V případě zahraniční politiky by pak byl kladen důraz na posilování strategické autonomie Evropské unie a principiální lidskoprávní diplomacii, což by znamenalo, že budeme konečně kritizovat porušování práv i ve státech, které jsou spojenci USA.
Bohužel se v současných podmínkách jeví taková to široká koalice jako více než nepravděpodobná. Jsou tu například nepotvrzené zprávy o tom, že KSČM se chce do evropských voleb spojit s Českou suverenitou sociální demokracie, což je uskupení, které v minulých parlamentních volbách kandidovalo pod názvem Volný blok. Šlo by tak o vyvrcholení perverzní snahy napodobit SPD, a to nehledě na varování takových prominentních komunistů, jako je například bývalý poslanec Jiří Dolejš. Není bez zajímavosti, že v 90. letech se o to samé spojování s krajní pravicí pokoušela Komunistická strana Ruské federace. Výsledky můžeme dnes vidět. V případě SOCDEM to alespoň nyní vypadá, že strana nechce po rebrandingu svoji novou značku ředit utvářením volebních koalic s jinými subjekty.
Program na prvním místě
I když nyní situace nepřeje široké koalici, nesmíme na myšlenku spojování sil rezignovat. Osobně ji budu stále prosazovat a přesvědčovat všechny o její důležitosti. Zdá se ale, že někteří lidé potřebují ještě několik volebních porážek, než si uvědomí, kdo jsou přirození spojenci, a definitivně pochopí, že hrát si jen na vlastním písečku už prostě dál nejde.
V době, kdy tento text píšu, probíhají mezi různými levicovými stranami aktivní jednání. S trochou štěstí se můžeme dočkat alespoň nějaké formy politického spojenectví. Na prvním místě ale vždy musí být program. Jakékoliv manželství z rozumu zaměřené jen na získání mandátů bude odsouzeno k neúspěchu. Lidé už mají totiž dost politiky, v níž jde jen o zvyšování stranické či osobní moci. Pokud chce levice opravdu uspět, musí se vrátit ke svým kořenům, musí jí jít čistě a jen o prosazování svých ideálů – ideálů pomoci všem chudým a utiskovaným lidem světa.
Druhým problémem české levice, který jsem v úvodu zmiňoval, je absence nových tváří. Tento problém za nás ale účinně vyřeší profesor Fiala a jeho vláda. To, jak prohlubuje svými daňovými opatřeními socioekonomickou krizi, donutí řadu lidí se začít politicky angažovat. Klimatická krize, pandemie, válka – to vše ukazuje na nesmyslnost snu štíhlého státu, který už tolik let pravice hájí.
Starý systém a staré uvažování nás uvrhlo do stavu krize, ale mladí lidé se již nebojí hledat nové cesty společenského vývoje. Tento trend je zcela jasný na Západě. Například až 75 procent mladých Britů uznává, že klimatická krize je specifický problém zapříčiněný kapitalismem a 67 procent z nich by radši žilo v socialistickém systému hospodářství. Nová generace levicových lídrů plně naváže na bohatou myšlenkovou tradici socialismu a bude díky tomu schopná nalézat nová a odvážná řešení pro problémy trápící Českou republiku. A právě tato generace by také mohla zasypat staré zákopy rozdělující českou levici.
