Josef Hasil. Významná osobnost poúnorových československých dějin. Člověk, který zachránil několika desítkám lidem život svým vzdorem vůči režimu a lhostejnosti. Mezi lety 1949 až 1951 převáděl na západ skupiny lidí, jednotlivce, matky s dětmi i politiky. Krutý komunistický režim kvůli jeho odvážným činům poznamenal jeho rodinu a nejbližší po další generace.

Josef Hasil se narodil 8. února 1924 v Zábrdí nedaleko Prachatic jako sedmé dítě z osmi sourozenců.  Zde je třeba zmínit jeho mladšího bratra Bohumila, o kterém bude ještě řeč. Vyrostl ve skromných poměrech a v silně věřící rodině, vychováván převážně maminkou.

Československý převáděč a pozdější agent americké zpravodajské služby CIC. Díky svojí nepolapitelnosti získal od státní bezpečnosti přezdívku Král Šumavy. Přezdívka byla později popularizovaná propagandistickým filmem  ,,Král Šumavy” natočeným v roce 1959 režisérem Karlem Kachyňou.

Po druhé světové válce nastoupil na základní vojenskou službu, v průběhu této služby požádal o přijetí ke sboru Národní bezpečnosti. Školu SNB absolvoval v Protivíně. Po únoru 1948 sloužil jako pohraničník na rodné Šumavě, místo ochraňování hranic však pomáhal lidem uniknout ze země. Hasil měl dokonalý přehled o trasách kolem Soumarského mostu, stezkách kolem hranice a zejména skvělý sluch.

První přechod

Josefův první přechod proběhl z Protivína do Bavorska při jeho službě na Zvonkově, kdy se svým kamarádem Antonínem Vítkem převáděl tři osoby do Německa. Při cestě zpět je zastavil německý financ se zbraní v ruce a s výzvou, ať se vzdají. Josef se bránil, zbraň mu vzal, utekl a zásobník si nechal. Na pokraji sil pak usnul na rohu vesnice, kde ho syn místního hospodáře později našel a nahlásil úřadům. Na stanici u něj policisté zásobník našli.

Prošel několika výslechy. Soudce Karel Vaš ho odsoudil na devět let vězení. Josef se měl v tu dobu za za půl roku ženit, svatba tak byla odložena. Nastoupil výkon trestu, ale po půl roce Hasil ještě s dalším vězněm Antonínem Vítkem utíkají (mezitím na ně vyděšených voják na hlídce křičí ,,mládenci, vraťte se, já to na vás neřeknu”. To ale byli už dávno pryč.) Josef utíká do Německa, ale stále pomáhá převádět.

Po utužování komunistického režimu navázal Josef i jeho bratr Bohumil spojení s americkou zpravodajskou službou CIC a CIA.

Stezka

Hasilova nejčastější stezka kopírovala cestu, ze které se do Čech dopravovala sůl z Bavorska. Od Soumarského mostu přes meandrující Vltavu by tomu po silnici bylo k hranicím necelých devět kilometrů. Silnici ale Josef Hasil volil jen tehdy, když opravdu spěchal, pravidelně ji totiž kontrolovaly hlídky SNB.

Hranice byly lemované dráty, které byly nabité elektrickým proudem. Po stezce převáděl vždy potmě, a nejlépe na začátku měsíce, kdy byla tma největší. Za úplňku přechod nepřicházel v úvahu, stejně tak, jako v zimě, kvůli stopám ve sněhu.

Josef provedl za svůj život asi sedmnáct výprav.

Byl silně věřící a před každým převodem se modlil: ,,Pokud dělám špatně, tak mi matko Marie prosím nepomáhej”

Plavba lodí do neznáma.

13. září 1950. Stezka z Čech do Německa. Večer, kdy měl přecházet pouze Josef. Bohumil byl už v Německu se svojí ženou, se kterou měli koupené lístky na loď do Kanady. V Čechách nechali ročního syna u babičky, s plánem, že se pro něj Bohumil před plavbou vrátí, a všichni spolu odcestují.

Josef Bohumila přemlouval, že mu syna převede sám, Bohumil se ale nedal a přechodu toho večera se také účastnil. Tahle cesta ale už byla předem prozrazena, zřejmě z německé strany. Někdo se dozvěděl, že plánují právě v tento večer hranici přejít.

Pohraniční hlídky byly zesíleny, a to i v místech, kde hranice obyčejně hlídané nebyly. Bohumila postřelili devíti ranami asi 400 metrů před hranicemi na české straně. Co se stalo dál s tělem Bohumila Hasila, ani kde je pohřben, dodnes nikdo neví. Rodině nikdo nic bližšího neřekl. Záznamy SNB nevydala. Josef se pak vrátil zpátky do Německa. Bohumilova žena se zdrcující zprávu dozvěděla až na lodi na sever Ameriky, aby už nebylo cesty zpět.

Ale zpět k Josefovi. Ten se dlouho snažil přemluvit svou ženu se synem k emigraci, ale bezúspěšně, roku 1953 tedy odjel sám. Se svým synem se následně znovu shledal až po dlouhých čtyřiceti letech.

Největší lotrové

„Můj táta dostal 22 let za to, že je nenahlásil a máma sedmnáct, za to, že jim dala najíst, zkrátka z toho chtěli udělat odstrašující případ,“ vzpomíná synovec Josefa a Bohumila Hasilových Jaroslav Hasil. „Z mé rodiny zatkli všechny, kromě mé tety. Nikoho netrápilo, že zůstane roční dítě bez rodičů, vychovávali mě cizí lidé, s mámou jsem se setkal znovu až v sedmi letech,” říká.

,,Hasilové byli v té době považováni za největší lotry,“ dodává. Bratranec Jiří, který studoval inženýrství, měl podle Jaroslava Hasila problémy na vysoké škole. Jeho dcera, která se narodila dvacet let po přestřelce na hranicích, nechtěli kvůli jménu  pustit vyučit se na prodavačku, ačkoli měla na vysvědčení pouze dvě dvojky. „Ve dvaceti jsem hrál fotbal, když se o mě psalo v novinách, na zápasy mě přeřadili do horší skupiny. Kdo mohl, tak škodil i těch pětatřicet let poté,” říká.

Dokonce i tamní kněz, pozdější kardinál Vlk, který jako mladý sloužil mši na pohřbu babičky Hasilové a zmínil zde pravdivé události, si za toto vysloužil deset let zákaz církevní služby a živil se umýváním oken,” vzpomíná synovec Krále Šumavy.

Král Šumavy ve filmu

Příběh Josefa Hasila byl zpracován ve filmový snímek Král Šumany, který byl natočený v době tuhého socialismu. Jde však pouze o krystalickou propagandu, ve snímku toho bylo fakticky pravdivého jen málo, a včetně reálií – například známá scéna odehrávající se v bažinách je nesmyslem, protože široko daleko v oblasti žádné nejsou.

Je však vidět, že ideál neohroženého pohraničníka, bránícího se zbraní v ruce cestě lidem za svobodou, je stále v části české populace živý. Uctívači této represivní složky se každoročně scházejí (většinou dorazí několik desítek lidí) při výročí úmrtí Bohumila Hasila a vzpomínají na staré časy. Jejich frustrace jednou vedla dokonce ke střelbě na Hasilovu pamětní desku.

Po roce 89

Hasilovi rodinní příslušníci, kteří zbyli, se po roce 89 mohli po dlouhé době znovu setkat. Prezident Václav Havel udělil Josefu Hasilovi roku 2001 vyznamenání Za hrdinství.

V období od února 1948 do listopadu 1989 opustilo Československo ilegálně přibližně 220 tisíc našich spoluobčanů. Za stejnou dobu bylo při pokusech o útěk usmrceno na československo-německé a československo-rakouské hranici 280 osob, přičemž průměrný věk usmrcených byl 27 let.

Nejčastější příčinou úmrtí bylo zastřelení příslušníky pohraniční ostrahy(143 případů). Na druhé straně za tutéž dobu přišlo o život 648 československých pohraničníků. Převážná většina úmrtí nebyla v souvislosti ochranou hranic.