Ráno se vzbudit, protřít si oči, roztáhnout závěsy, podívat se z okna a muset si oči protřít znovu, jelikož scéně odehrávající se pod vaším oknem nelze na první pohled uvěřit. Tanky a vojáci v ulicích, hořící barikády a z rozhlasu znějící nouzové hlášení. V noci z 20. na 21. srpna 1968 byl v ČSSR násilně přerušen proces uvolňování politického režimu, takzvané pražské jaro. Vojska Varšavské smlouvy obsadila letiště, hlavní město a jiné strategický významné pozice a na dalších 21 let se nad Československem opět stáhla mračna.

V minulém článku jsme popisovali dobu přezdívanou pražské jaro. Tento trval zhruba od prosince 1967/ledna 1968 do srpna téhož roku. Šlo o téměř obrodný proces – snahu reformního křídla Komunistické strany o uvedení tzv. „socialismu s lidskou tváří“ do praxe. Jelikož však ČSSR od konce druhé světové války patřila do sféry vlivu Sovětského svazu, nesetkal se tento pokus s úspěchem.

Zvací dopis

Kromě reformního křídla měla KSČ samozřejmě také křídlo konzervativní, ideově nakloněné Sovětskému svazu. Toto po rezignaci Antonína Novotného nejprve na post prvního tajemníka a později dokonce prezidenta republiky a jeho následné nahrazení Alexanderem Dubčekem a Ludvíkem Svobodou nepřijalo  zrovna s nadšením. O veškerém vývoji na našem území podávali konzervativci hlášení do SSSR.

Za pomyslnou rozbušku se dá pokládat tzv. zvací dopis, předaný slovenským neostalinistou Vasilem Bil’akem do rukou Petro Šelesta, ukrajinského komunistického politika. V tomto dopise se uvádí, kterak pravicová média podnítila v ČSSR vlnu nacionalismu a antikomunismu. Tyto „podvratné tendence“ podkopávaly dle Bil’aka a jeho spolupracovníků pevné spojení mezi Sovětským svazem a Československo a bylo nanejvýš nutné tento vývoj událostí zastavit. Dopis byl tedy mimo jiné i formální žádostí o pomoc od Sovětského svazu – o záchranu před kontrarevolucí. Bil’ak a další se tímto dopustili zločinu vlastizrady.

Průběh invaze

Leonid Brežněv, tehdejší nejvyšší představitel SSSR, ihned telefonoval Alexanderu Dubčekovi a žádal od něj vysvětlení a nápravu. Jelikož se mu ani jednoho nedostalo, svolal schůzi ohledně  dalšího postupu a na této sovětské vedení rozhodlo, že nezbývá než zasáhnout silou. Vojáci Sovětského svazu a dalších tří zemí (Polsko, Maďarsko, Bulharsko a minimální měrou NDR) v noci z 20. na 21. srpna 1968 obsadili nejprve Slovensko a pokračovali dále, až kolem osmé hodiny ranní dosáhli i Prahy.

Československý rozhlas, který situaci popisoval tak, jak byla, bez ideového přibarvení, byl nucen přejít do ilegality. Vojáci zůstali na území republiky až do 11. září 1968, poté se velká většina stáhla. Invazí byl zahájen proces normalizace – „vrácení věcí do normálu“. Vzhledem k situaci je tento název přinejmenším nepřiměřený.

Dnešní pohled

Ihned po pádu režimu v roce 1989 byla sovětská intervence veřejně odsouzena jako protiprávní a takto se také na události 21. srpna 1968 nahlíží dodnes. Českou veřejnost loni v červnu rozlítil návrh ruského zákona, který by měl vojáky, kteří se invaze zúčastnili, prohlásit za válečné hrdiny. Zda je toto opravdu pouze nevinnou snahou o ocenění hrdinství obyčejných vojáků či zda bychom nevzepřením se tomuto návrhu podpořili ruskou snahu přepsat historii, je ještě v současné době předmětem debaty.