Dolkun Isa je prezidentem Světového ujgurského kongresu, který sídlí v Mnichově. Danou funkci zastává od roku 2017, předchůdkyní mu byla politická aktivistka Rebija Kadírová.

Světový ujgurský kongres se snaží zvýšit povědomí o lidskoprávní situaci Ujgurů v Číně. Od roku 2016 počet uvězněných muslimských minorit v Číně prudce stoupá. Jedním z uvězněných je laureát Sacharovovy ceny za svobodu myšlení Ilham Tohti. Cena byla předána v prosinci jeho dceři Jewher Ilham, která se mimo jiné zná i s panem Isou. Rozhovor se uskutečnil na půdě Evropského parlamentu, při předávání ceny.

Jakým způsobem jste dospíval a začal se zajímat o téma čínských etnik?

Narodil jsem se v roce 1967 ve východním Turkestánu, tedy v ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang, v prefektuře Aksu. S rodiči a sourozenci jsme žili v Kalpin County, které právě spadá pod správu prefektury Aksu a kde jsem taky dokončil střední školu. V roce 1984 jsem se zapsal na katedru fyziky Xinjiang University v Ürüqi. Po roce studií jsem se v prosinci zapojil do protestů ujgurských studentů proti etnickým čistkám. Založil jsem na univerzitě studentskou unii, která se zabývala kulturou i vědou a pracoval jsem na programech pro snižování negramotnosti a propagaci vědy v regionu.

Jaká byla situace v Turkestánu, když jste studoval a musel bojovat za lidská práva?

V průběhu studia jsem inicioval v Ürüqi mírový protest, kterého se účastnilo více než 15 tisíc vysokoškolských studentů. Požadovali jsme, aby vláda uspořádala demokratické volby, zastavila jaderné testování v oblasti Lop Nor (v prefektuře Hoten), zrušila politiku jednoho dítěte, zastavila nucenou migraci a zastavila diskriminační etnické politiky. Aktivně jsem se účastnil protestu a v důsledku toho se můj pohled na svět začal výrazně měnit. Založil jsem studentskou vědeckou a kulturní unii a v květnu roku 1987 jsem byl zvolen prezidentem. V krátkodobém horizontu se počet členů organizace rozrostl na více než 1 500 lidí, jejichž hlavním cílem bylo přes prázdniny cestovat do odlehlých oblastí a zapojovat se do činností zaměřených na gramotnost a osvícení. V té době tvořili 80% obyvatel Ujguru zemědělci a míra negramotnosti byla asi 75%. V několika městech jsem provedl řadu průzkumů, abychom shromáždili informace týkající se politických, ekonomických, sociálních a vzdělávacích problémů a vypracovali zvláštní zprávu, která byla předložena vládě.

Dne 15. června 1988 uspořádala studentská unie vědy a kultury protest proti všudypřítomné etnické diskriminaci. Toho dne jsem jako vedoucí studentského hnutí společně se svými přáteli vyjednal 6 hodin se zástupci vlády, mezi které patřil i Janabil, tehdejší tajemník komunistické strany regionu, ředitel odboru školství, ředitel finančního oddělení a ředitel odboru plánování. Protože jednáním nedošlo k žádné dohodě, studenti uspořádali další demonstraci, která vedla k tomu, že mi bylo uloženo domácí vězení. Po čtyřech měsících vyšetřování a následném soudním řízení jsem byl dne 27. září 1988 vyloučen z univerzity. Stejná akce by však dnes vedla k mnohem větším nebezpečím.

Z jakých důvodů jste opustil zemi?

Po odchodu z univerzity jsem dva roky řídil malý podnik, ale nepřestal jsem se svým aktivistickým působením. Cestoval jsem do několika měst především ve východním Turkestánu, abych provedl výzkum a shromáždil informace o chování vlády. V roce 1990 jsem se začal připravovat na otevření jazykové školy v Aksu City. Přestože mne podporovala řada učitelů a podnikatelů, vláda žádost zamítla. Dále na mne vyvíjela tlak, abych přestal s aktivismem. Začal jsem studovat na pekingské univerzitě, abych se naučil jazyky a nastudoval si řadu ujgurských knih, které se zabývali historií politických, sociálních a ekonomických nerovností. Kvůli rostoucímu tlaku a sledováním ministerstva bezpečnosti jsem opustil Čínu a dokončil magisterský program politologie na Gazi University.

Bylo vám umožněno zůstat v kontaktu s rodinou poté, co jste zem opustil?

Až do dubna 2017 jsem s telefonem mohl příležitostně komunikovat s rodinou. Od té doby se veškerá komunikace zastavila, protože jakákoli zahraniční spojení budou mít za následek svévolné zadržování Ujgurů. V červnu minulého roku jsem obdržel smutnou zprávu o smrti své matky, která zemřela 17. května 2018 ve věku 78 let. V jediném ohledu se mi ulevilo, a to v tom, že nyní odpočívá v klidu a netrpí bolestí, kterou způsobovaly čínské úřady při výslechu a vyhrožování. Tuto smutnou zprávu jsem však dostal až 24 dní poté, co moje matka zemřela. Neexistují žádné informace o přesném důvodu její smrti, ať už se jednalo o přirozenou smrt, nebo byla před smrtí zadržena v politických indoktrinačních táborech.

Bylo mi řečeno, že dva mí bratři byli před rokem čínskými úřady zadrženi právě v politických indoktrinačních táborech. Neexistují žádné další informace o tom, kde přesně byli zadrženi, pokud jsou stále naživu nebo byli mučeni k smrti. V kontaktu jsem nebyl ani se svým otcem, který má 90 let, a neustále se obávám o jeho bezpečnost doma. Žádné další informace jsem nebyl schopen získat. Zatím se s nimi nikdo nemohl spojit, aby určil jejich místo pobytu.

Jak obtížné bylo hledat azyl v Evropě?

V červnu 1996 jsem uprchl do Německa a azyl jsem hledal tam. Poskytl jsem podrobné informace o tom, čím jsem prožil, když jsem žil ve východním Turkestánu – jak jsem byl vyloučen z univerzity v Sin-ťiangu kvůli aktivismu a tlaku ze strany ČKS. Azylový proces byl pro mne osobně díky poskytnutým informacím relativně snadný. Nebylo to však stejné pro ostatní Ujgury, kteří o azyl žádali. Byl to zdlouhavý a obtížný proces a dokonce i dnes existují Ujgurové, kteří nemají německý pas, přestože v zemi žijí posledních 10 nebo 15 let.

Myslíte si, že  mezinárodní organizace dostatečně pracují na změně situace ve všech čínských regionech a zejména tedy v Sin-ťiangu?

Podle mého názoru nemůže samotná OSN nebo jakákoli jiná mezinárodní organizace změnit situaci Ujgurů ani jakékoli porušování lidských práv v Číně. Teprve když mezinárodní organizace společně s dalšími silnými západně demokratickými zeměmi, jako jsou Spojené státy, Velká Británie, Německo, Francie a Austrálie, vyvinou tlak na Čínu, aby změnila své chování a dodržovala mezinárodní pravidla, můžeme mít naději na změny uvnitř Číny.