V roce 2021 debutovala knihou Ostrov žije, její zatím poslední román Píseň L. vyšel letos a vypráví příběh z přítomnosti i ze středověku. V jejích knihách často zavítáme na ostrovy, prozkoumáme lásku nebo queer tematiku. Co na ní autorku láká, jak přemýšlí o zasazení příběhu a do jaké míry jsou její knihy autobiografické? Veroniky Opatřilové jsme se ptali v rozhovoru.

Když člověk čte anotaci vaší nové knihy Píseň L., ihned zaujme, že se děj odehrává ve dvou časových rovinách – středověku a přítomnosti. Proč?

Knihu jsem psala s hlavní myšlenkou, kterou bych si chtěla ještě nějaký čas nechat pro sebe, ale už z prvních reakcí si nejsem jistá, jestli ji úplně všichni čtenáři pochopili. Každopádně abych naplnila hlavní myšlenku té knihy, potřebovala jsem, aby se odehrávala právě ve dvou časově rozdílných rovinách, které jsou od sebe hodně dlouho vzdálené. Konkrétně středověk jsem si vybrala, protože si o něm hodně čtu a často si představuju, jak by různé situace vypadaly právě v této době. Když jsem si dělala rešerši, bylo zajímavé zjistit, že to dlouhé období středověku je zahaleno mlhou neznalosti. Sice máme různé prameny, ale postupně jsem zjišťovala, že co platí například pro moji dobu v knize, to už neplatí o dvacet let později.

Navázala jste na svou minulou knihu Počkej na moře a děj zasadila do Anglie a Skandinávie. Je pro vás výběr lokality, kde se děj odehrává, důležitý?

Může to znít sobecky, ale je to důležité hlavně pro mě. Abych přesně věděla, kde a v jakém čase se příběh odehrává, a pak teprve můžu třeba jen část těch míst přenést na papír. Třeba v Písni L. to ale lze vnímat i jako zcela neurčitý čas, neurčité místo. Pro mě to je ale hodně důležité vědět, ale nechci, aby to bylo důležité pro čtenáře. Místa, která navštívím, mě inspirují. Když narazím na místo, které mě zasáhne atmosférou nebo něčím, co úplně neumím pochopit, mám potřebu ho zpracovat.

V knize se věnujete tématům jako zakázaná láska, mezigenerační střet a stejně jako u předchozího románu i queer motiv. Proč by si ji lidé měli přečíst?

Je to příběh o lásce. Vždycky píšu o lásce, protože si myslím, že láska je nejdůležitější hnací silou existence, všechno se od ní odvíjí, a proto o ní píšu. Možná si moc fandím, ale po přečtení by se čtenáři mohli začít dívat na některé věci jinak než doteď. Myslím, že kniha je hlavně pro lidi, kteří hledají duchovní příběh, vnitřní život postav, kteří mají blízko k přírodě a dokážou se vcítit do svého okolí.

„Queer příběhy mě baví“

Homosexualita je častým motivem vašich příběhů. Je to pro vás natolik silné téma?

Snažím se držet klasické věty „když si chceš nějakou knihu přečíst, tak si ji napiš“. Queer příběhy mě baví a mám pocit, že jich pro dospělé není dost. Lepší se to, ale pořád mám pocit, že příběhy, co vznikají, se soustředí spíš na young adult a v těch už se nedokážu s postavami ztotožnit. Chtěla bych si číst více o dospělých lidech, kteří řeší i jiné problémy než coming-out, jako jsou různé vztahové věci, takže i proto queer příběhy píšu, samotnou mě baví.

V české literatuře podobné motivy nevidíme příliš často. Jak si to vysvětlujete?

Někteří čeští autoři tyto příběhy píšou, když člověk chce, najde si je. Ale z nějakého důvodu se jim nedostává tolik pozornosti. To může být jak nastavením naší společnosti, tak i strachem nakladatelů vůbec jít do takového příběhu, protože mají strach, jak to společnost přijme. Ještě pořád mám pocit, že jsme daleko od nějakého ideálního stavu respektu vůči queer komunitě. To u nás ještě není.  

A snažíte se to svými texty změnit?

Dávat si až tak velký cíl bych si netroufla. (smích) Spíš mě těší, když mé příběhy přivedou čtenáře k zamyšlení nad touto tematikou.

V Česku často vidíme negativní výpady směrem k LGBT+ komunitě. Zaznamenala jste v návaznosti na své romány něco podobného?

Když jsem byla se svou první knihou Počkej na moře na rozhovoru v Českém rozhlase, bezprostředně potom mi několik nenávistných zpráv skutečně přišlo. Od té doby jsem omezila například to, kdo může navštěvovat mé sociální sítě. Byla to pro mě hořká zkušenost, která mě sice nepřekvapila, ale zároveň vůbec nedokážu pochopit, proč má někdo něco podobného zapotřebí. Já přeci nikoho nenutím, aby mou knihu četl. Těchto lidí je mi v podstatě i líto.

Ostrov jako dobrovolné osamění

Vaše příběhy jsou často zasazeny na ostrovy. Čím vás fascinují?

Ostrov je pro mě způsob, jak částečně utéct od společnosti, kterou nechápu nebo se v ní necítím dobře. Je to izolace, ochrana proti současnému světu a zároveň dobrovolná forma osamění, která mě fascinuje. Samotu považuji za důležitou a ve svých příbězích ji vykresluji jako veskrze pozitivní věc.

V knize Počkej na moře píšete ich-formou a vyprávíte příběh pohledem hlavního hrdiny. Potřebujete se do postavy vcítit a prožít s ní celý příběh?

Vyprávění ve třetí osobě je o něčem úplně jiném. Potřebuji se v knize skutečně stát danou postavou a vyprávět příběh jejíma očima.

Vycházíte při psaní i z osobních zážitků, nebo jsou příběhy zcela fiktivní?

Jedná se o mix všeho možného. Mnoho věcí beru přímo ze svého života, částečně jde samozřejmě i o fikci. Často mě inspirují sny anebo příběhy mých známých, kteří mi vyprávějí, co prožili. Čerpám z okolního světa, ale hodně žiji i ve vlastní hlavě. Tam totiž probíhá zase úplně jiný svět, ze kterého čerpám asi devadesát procent svých myšlenek. Je to komplikovaný proces. Částečně jsou moje příběhy ale hodně autobiografické, například prolog v knize Počkej na moře je úplně o mně.