„Levice vždy sílila v okamžiku, kdy byla krize a panovaly obavy lidí o jejich ekonomické a sociální jistoty. Taková situace může v příštích týdnech nastat. Jakkoliv jsou dnes preference ODS a vládních stran vysoké, tak předpokládám, že nálada ve společnosti, která se v současnosti semkla za Ukrajinou a Ukrajinci, bude postupně vadnout a do popředí se budou dostávat domácí ekonomické a sociální problémy,“ říká politolog Lukáš Jelínek. V rozhovoru pro Studentské listy mluví o tom, zda může válka na Ukrajině vytáhnout českou levici z krize. 

Hnutí ANO si stále drží vysokou podporu, podle posledního průzkumu Kantar zhruba 25 procent. Co se musí stát, aby se voliči Babiše začali vracet k tradiční levici?

Podstatná část voličů celkem přirozeně hledá u politiků a politických stran zastání a ochranu, zvlášť v situacích, které jsou pro ně těžko zvladatelné z ekonomických a sociálních důvodů. V okamžiku, kdy je hnutí ANO nejsilnější stranou ve sněmovně a nejsilnější opoziční stranou, tak je celkem přirozené, že se velká očekávání upínají právě k němu.

Jiná věc je, že hnutí ANO samo o sobě není levicovou stranou, je to politický subjekt, který taktizuje podle toho, co je pro něj výhodné. Není ani náhoda, že celá řada politiků hnutí, jako místopředsedové Ivo Vondrák, Alena Schillerová a Karel Havlíček, se sami označují za pravicově profilované. V určitém okamžiku by klidně mohla nastat otočka v politice hnutí ANO doprava, která by voliče mohla zaskočit.

Mohlo by k ní dojít například v okamžiku, kdy by předsedou hnutí přestal být Andrej Babiš, který velmi pozorně čte průzkumy veřejného mínění a řídí se podle nich. V okamžiku, kdy by odešel z politiky nebo se stal prezidentem a hnutí se od Andreje Babiše osamostatnilo a stalo se standardní politickou stranou, tak by se mohly obnažit některé jeho slabiny, kterých by si mohli všimnout i levicoví voliči. Ti by si v tom okamžiku vzpomněli, že jim na českém politickém spektru chybí standardní levicová politická strana.

ČSSD ve zmíněném průzkumu Kantaru dosáhla zisku tří procent, tedy ještě méně než v podzimních volbách, kdy vypadla z Poslanecké sněmovny. Mezitím má strana nové vedení v čele s Michalem Šmardou, to čeká první zkouška v podobě podzimních komunálních a senátních voleb, ve kterých obhajují několik postů primátorů či starostů okresních měst. Může se ČSSD aspoň částečně vrátit na českou politickou mapu?

Je to pro ni příležitost. Pokud se o to nepokusí a pokud ji to nevyjde alespoň v některých výraznějších městech, mohlo by to také znamenat, že úpadek sociální demokracie bude pokračovat a může se protáhnout na těžko předvídatelnou dobu. Kromě toho, že sociální demokracie je dlouhodobě ve své vnitřní krizi, se kterou si neví rady, tak už to samotné, že vypadla z Poslanecké sněmovny, není tolik vidět, ve veřejném prostoru nejsou přítomní její politici, to jsou všechno věci, které sociální demokracii v její situaci nepřidávají. Koneckonců voliče zajímají jiná, mnohem závažnější témata než to klasické stranické soupeření.

Proto pro ni první zkouška, která přijde v komunálních volbách, bude naprosto zásadní. Je to pro sociální demokraty i určitá výhoda, protože vést kampaň v městech a obcích je jednodušší než na celostátní úrovni. Nemusí to stát tolik peněz, dá se mnohem více investovat do známých, inspirativních osobností nebo kontaktních kampaní. V komunálních volbách se ukáže, kde ještě sociální demokracie má nějaké zázemí a personální potenciál, ze kterého může čerpat, a kde naopak už ne.

Pokud se sociálním demokratům podaří ubránit radnice ve větších a středně velkých městech, které už mají, a posílit svoji pozici tam, kde byli silní v předchozích letech, tak by to mohl být potom i impulz k nastartování preferencí ČSSD v celostátní politice. Ale pokud voliči neuvidí, že jsou sociální demokraté šikovní v městech a obcích a že tam dělají maximum pro své voliče, tak jim těžko to samé uvěří na celostátní úrovni.

Mohou mít nějaký pozitivní vliv na podporu ČSSD sociální problémy související s konfliktem na Ukrajině a ekonomickou válkou s Ruskem?

Zmiňujete třetí impulz, který by mohl demokratické levici pomoct. Levice vždy sílila v okamžiku, kdy byla krize a panovaly obavy lidí o jejich ekonomické a sociální jistoty. A to ještě nemáme z novodobé historie zkušenost, že se lidé mohli bát o vlastní životy o to, jestli vůbec zůstane zachována celistvost našeho státu. Sociální demokracie dokázala být v minulosti ve volbách většinou úspěšná, když stát byl v krizi, když byla v opozici, když na svoji stranu dokázala získat důvěru těch, kteří mají pocit, že se o ně vláda stará nedostatečně.

Taková situace může v příštích týdnech nastat. Jakkoliv jsou dnes preference ODS a vládních stran vysoké, tak předpokládám, že nálada ve společnosti, která se v současnosti semkla za Ukrajinou a Ukrajinci, bude postupně vadnout a do popředí se budou dostávat domácí ekonomické a sociální problémy. Tam bude důležité, aby se sociální demokracie pokusila být v mezích svých možností vidět, třeba i přicházet s vlastními nápady a umět se vyhraňovat nejen vůči vládě, ale i vůči Babišovu hnutí ANO tím, že bude přicházet s recepty, které jsou mnohem komplexnější a které pouze populisticky nereagují na aspekty, které v současnosti hýbou veřejným míněním.

Spekuluje se o možnosti, že by s podporou ČSSD kandidoval na prezidenta příští rok předseda odborů Josef Středula, i když to sám nepotvrdil. Jaké má případně šance – mohlo by ČSSD spojení s ním přinést posléze růst popularity?

Úplně mi otázkami kopírujete teze, které jsem si pro sebe udělal já. Tím čtvrtým impulzem, který může sociálním demokratům pomoct, je prezidentská volba a prezidentský kandidát, který přitáhne pozornost k hodnotám, které ČSSD vyznává, tedy hodnoty spravedlnosti, rovnosti a svobody. Tam může role prezidentského kandidáta, který by se měl vynořit ze středolevého prostředí, být naprosto nezastupitelná.

Pro demokratické levicové síly by bylo dobré, kdyby se dokázaly shodnout na podpoře jednoho konkrétního člověka. Pokud by to bylo Josef Středula, jednalo by se o autentického levicového kandidáta, který má obecnou známost a autoritu levicového elektorátu a který disponuje znalostmi a zkušenostmi z politického provozu.

Myslím si, že kdyby do prezidentské volby Středula šel, protože nyní zatím váhá a říká, že nejprve chce obhájit místo v čele odborové konfederace, tak by nebyl přirozeným favoritem. Mnohem silnější výchozí pozici by na jedné straně měl Andrej Babiš, na druhé straně šikovně zvolený kandidát, za kterým by se semknula vládní koalice a její voliči. Středula by ovšem mohl do prezidentského souboje výrazně zasáhnout.

Bez ohledu na to, jestli by uspěl nebo ne, tak samotná role, kterou by mohl sehrát při integraci levice, která je podle mě nezbytná, by byla významná. Jedna z věcí, která české levici dnes chybí, jsou integrující osobnosti, které nejsou svázány s jednou jedinou politickou stranou, mají ve společnosti nějaký přesah a respekt. To by mohl být jak Josef Středula, tak i někdo jiný, ale jeho jméno se zatím nabízí z nejpochopitelnějších důvodů.

Nakousl jste moji další otázku. Když Michal Šmarda kandidoval na předsedu ČSSD, tak mluvil o tom, že strana by měla přitahovat menší levicové strany, aktivisty, spolky, být jakýmsi těžištěm české levice. Je něco takového možné? Jak je v souvislosti s nadcházejícími prezidentskými a komunálními volbami reálná integrace levicových stran?

Myslím, že je to možné a že by to bylo prospěšné. Nakolik je to reálné, to si teď netroufám odhadovat. Podle mých informací už nějaké první schůzky, neformální kontakty a debaty sociálních demokratů s menšími levicovými stranami proběhly, ale nevím, zda vyústí v něco hmatatelného letos, za rok, směrem k příštím sněmovním volbám, nebo vůbec.

Nějaká forma integrace je ale nezbytná, protože nevěřím tomu, že by se ČSSD dokázala vrátit zpátky do sněmovny jenom se svou vlastní značkou. Buď se strana bude muset velmi zeširoka otevřít, aby v ní získali zázemí i příslušníci menších levicových proudů, nebo se musí vzdát své pýchy, pocitu, že dějinotvornou stranou, a otevřít se formování nového levicového projektu, kde by si byli všichni rovni.

Koneckonců, procenta podpory, která nyní mají sociální demokraté, se už tolik neliší třeba od Zelených. Ukázalo se to v komunálních volbách třeba právě ve Šmardově Novém Městě na Moravě nebo Netolického Pardubickém kraji, že velmi efektivní cestou je vytvoření kandidátky, která nebude čistě stranická, ale bude mít jasně definovaný program a bude se opírat o jasné hodnoty.

V rámci takové kandidátky by se mohly uplatnit nejrůznější demokratické levicové nebo středolevicové strany, hnutí a osobnosti. To ale vyžaduje to, aby se jednotlivé strany vzdaly představy o své jedinečnosti, o tom, že mají nejlepší recept, a byly se schopny podívat na problém z nadhledu a zvlášť z pohledu levicového voliče, kterému tu chybí výrazná alternativa.

Jestli k integraci dojde a jak rychle, to si teď netroufám tipovat, protože levice je v natolik špatném stavu, že zatím podle mě moc daleko nepokročila. Můžeme jenom čekat, jestli ji nakopnou právě komunální či prezidentské volby nebo ekonomická situace, která nás v příštích měsících a letech čeká.

Komunisté jsou v ještě hlubší krizi než ČSSD, ti si do svého vedení zase zvolili zástupkyni mladšího křídla strany Kateřinu Konečnou, která avizovala proměnu veřejného obrazu strany a generační obměnu. Může její recept vyjít?

Já moc v návrat komunistů nevěřím, byť Kateřina Konečná je velmi bystrou, obratnou a pragmatickou političkou, která dokáže chvíli stát na straně liberálního křídla a pak uzavřít spojenectví se stalinisty uvnitř KSČM. Rozumím tomu, proč se z komunistů snaží vytvořit radikální, antisystémovou, možná až dokonce revoluční alternativu, protože je to poslední cestou, jak oživit členy KSČM a stranický elektorát. Přesto si myslím, že naděje na úspěch je velmi malá.

Část voličů komunistům odlákalo hnutí ANO, ti se třeba mohou časem vrátit. Část ale odlákávají radikálové především na krajní pravici, kteří často přicházejí s akcenty, které jsou podobné těm populistickým, ať už ke vztahu k sociálním otázkám nebo otázkám mezinárodní politiky. Zajímavé je, že komunisté se za posledních několik desetiletí vzdali své internacionální tradice a stali se poměrně výrazně nacionální stranou.

Potom tu máme mladší generaci, která často inklinuje k levicovému radikalismu, ale přijatelnější jsou pro ni nově vznikající strany, které fungují aktivističtěji, mnohem více se opírají o občanskou společnost, nepřipomínají kroužky nostalgiků, kteří se setkávají na sekretariátech KSČM. Prostor komunistů pro nahánění voličů se tak poměrně dost zužuje a jejich pozice je mnohem těžší než pozice sociálních demokratů.

Jedním z prvních kroků Kateřiny Konečné bylo protlačení zástupce konzervativního, extremistického křídla strany Josefa Skály na stranického prezidentského kandidáta. Jaké má šance?

Josef Skála v prezidentské volbě žádnou šanci nemá. Smysl jeho podpory ze strany Kateřiny Konečné je, že komunisté chtějí postavit svého kandidáta, který by oživil členy místních organizací a sekretariátů KSČM, všechny ty, o kterých nebylo v poslední době moc slyšet.

Předchozí předseda komunistů Vojtěch Filip udělal z někdejších revolucionářů spíše obchodníky s mocí a strana upadla do hluboké deprese. To, že se snaží postavit své vlastního kandidáta, to je především snaha dostat členy KSČM z této deprese, vytáhnout je do ulic mezi lidi, aby konečně vedli nějakou kampaň za svého člověka.

To, že se sáhlo po Josefu Skálovi, vyplývá z toho, že konzervativní proud v komunistické straně v poslední době zesílil. Kateřina Konečná má navíc pocit, že pokud bude mít co nejvýraznějšího kandidáta, který budí co největší emoce, tak to může být cesta k oslovení co největšího množství voličů. Ani ne tak proto, aby Josefa Skálu zvolili na Hrad, ale spíš aby si všimli, že tady ještě nějaká komunistická strana existuje.

A může tento plán Kateřině Konečné vyjít, přilákat tak ke straně nové voliče? Sám Skála avizoval, že by rád oslovil i nacionálně laděné voliče, navíc jeho proruské postoje mohou přilákat ty, kteří mají jiný pohled na invazi na Ukrajině.

Ano, tento typ voličů si může znovu vzpomenout na to, že komunisté existují. Problém je v tom, že elektorát, který je zároveň konzervativní, nacionalizující a sociálně citlivý, je rozprostřen mezi celou řadu stran, ať už radikálních nebo demokratických, a je otázka, jestli by se vrátil ke komunistické straně třeba i při příštích volbách do Poslanecké sněmovny.

Já si myslím, že spíš ne, že pro tento typ voliče tu existují mnohem větší lákadla, než je KSČM. To, že se o to Kateřina Konečná pokouší, je z jejího hlediska ale jediná správná cesta, protože víc cest, jak postavit komunisty na nohy, už podle mě neexistuje.

Moje poslední otázka se týká Zelených. Ti zřejmě stále hledají nové a nové dno své krize, kdy ve sněmovních volbách v říjnu nezískali ani procento hlasů. U nich existuje ještě nějaká naděje na obrat a růst?

Zelení sami o sobě se nahoru jen tak nevrátí. Jejich jediná šance je ve spolupráci demokratických levicových stran, kde v současnosti mohou být mnohem rovnějšími partnery než v minulosti třeba sociálním demokratům, kteří na ně pohlíželi svrchu a dnes jsou obě strany víceméně rovnocenné co se týče volební preferencí.

Cena Zelených je v tom, že mají velmi kvalifikované a občansky aktivní členy. To je věc, která sociálním demokratům a komunistům chybí. Výchozí podmínky pro zelenou politiku ale nejsou dvakrát příznivé, protože se ukazuje, že jak u nás, tak v celé Evropě převáží v následujícím období mnohem důležitější otázky než ty environmentální, především ty bezpečnostní a sociální.

Pokud dojde k revokaci pohledu Evropské unie na Green Deal, tak se může celá řada cílů, které tlačili Zelení do popředí nám všem vzdálit. To s sebou může nést i úpad širšího zájmu o zelené strany, naopak to může mnohem více integrovat ty, kterým bude zelený prvek v české či evropské politice chybět.