Tento týden mě požádala kamarádka, abych se zapojil do jejího sociologického výzkumu, zkoumajícího, jak jsou lidé v České republice šťastní. Otázka, na kterou není jasná odpověď (a pravděpodobně nám ji v absolutní hodnotě bohužel neposkytne ani tento výzkum), ve mne vyvolává – i v kontextu pátečního výročí sametové revoluce – několik myšlenek.

Stěžování si je nezbytnou součástí naší „čecháčkovské“ DNA. Přitom když některé nářky slyší pamětníci událostí z roku 1989, nebo dokonce 1939, hlasitě se smějí našim velmi často podružným pseudoproblémům. Rád bych se podíval na jeden z nich, který ve veřejném prostoru zachycuji čím dál častěji.

„Zase nežijeme v demokracii,“ hlásají obchodníci se strachem a jejich věrní posluchači, kteří o kázání svých domnělých spasitelů zřejmě příliš nerozmýšlejí. Svoboda, demokracie a rovnost, trojice základních hodnot, na nichž od památného 17. listopadu jako společnost stavíme. A platí to i dnes.

Jak jinak můžeme vysvětlit, že ve veřejném prostoru každý den vystupují lidé, kteří někdy více, někdy méně legitimně kritizují ať už vládní garnituru, nebo naopak opozici? Bylo by jinde než v demokracii možné, aby ministr vnitra uprostřed Národní třídy otevřeně diskutoval se svými odpůrci? Nebo by totalitní režim snad připustil, aby média publikovala jen a pouze na základě veřejného zájmu a sdílených etických pravidel, která determinují jejich práci, namísto příkazů vládnoucí vrstvy? Všechny otázky sdílejí jednoduchou odpověď: těžko.

I lidé opírající většinu svých názorů o fakta čas od času přicházejí s teoriemi, že náš stát ovládají elity (ať už domácí, nebo světové). Kdyby tomu tak bylo, Česko by za třicet čtyři let svobodné cesty neušlo tak velký kus cesty – jsme součástí Evropské unie, největší vojenské aliance NATO – a výčet by mohl být ještě delší, byť zlí jazykové ani tyto úspěchy za úspěchy nepovažují.

Jsme tedy šťastní? Věřím, vážené čtenářky, vážení čtenáři, že ano. Vždycky bychom mohli mít lepší podmínky, vydělávat více peněz, trávit více času s rodinou a přáteli, mít větší auto nebo přečíst více knih a objevit více míst. Zkusme ale vzpomenout na doby, v nichž museli přežívat ještě naši rodiče a prarodiče. Takový pohled někdy skutečně pomůže otevřít oči.

Nedělní tečka je pravidelný týdeník Studentských listů, který vychází v neděli v poledne. Redaktor Jakub Hříbek se v něm zamýšlí nad nejdůležitějšími (nejen politickými) událostmi uplynulého týdne, stejně jako nad zdánlivými běžnostmi všedních dní.