,,Myslím si, že je vždy nejlepší pomoct právě na místě, kde se něco děje,“ říká dobrovolník Vojtěch Písecký. V rozhovoru pro Studentské listy popisuje svoji cestu a zkušenosti z okolí polsko-ukrajinské státní hranice, kam pomohl dovést potřebný materiál lidem prchajícím před válkou. 

Ke kterému hraničnímu přechodu jsi vyjel?

Náš plán byl dojet z Prahy do Přemyšle, což je větší město v Polsku, deset kilometrů od hranic s Ukrajinou. Tam se ve skladech setkávají dobrovolníci a potkávají se s ukrajinskými kamioňáky, kteří pak věci odváží na frontu.

Jel jsi tam sám?

Ne, jelo nás tam víc. Byla to akce organizovaná Skauty a účastnit se mohl, kdo chtěl. Vyráželo se od Skautského institutu v Praze, kam byly navezeny všechny věci. Původní plán byl přijet do Přemyšle a předat vše vojákům, ale na místě jsme zjistili, že mají zájem jen o určité věci. Nepotřebují třeba plenky.

Dávali jste tedy věci jen vojákům?

Byly to věci určené na frontu, nevím, zda to byli přímo vojáci, kterým jsme je předávali, ale bylo to primárně pro ně. My jsme v autech vezli různé věci a půlku jsme dali jim, něco z toho ale nechtěli. To jsme si nechali v autě a začali jsme zjišťovat, kam bychom to mohli u hranic zavést dál. V tu chvíli jsme se dozvěděli, že kousek od nás je vesnice Korczowa, hned u hraničního přechodu, kde byla uprchlická centra.

Objevily se na cestě nějaké překážky, ať už třeba únava nebo nedostupnost benzínu?

Benzín byl drahý a museli jsme často tankovat. Jediná překážka byla, že je náročné odřídit v kuse takovou dálku. Určitě je lepší jet v noci, protože druhý den, když jsme jeli zpět, to bylo na dopravě znát. Bez přestávky jsme tam jeli asi sedm a půl hodiny.

Jak probíhal příjezd k hranici? Kontroloval vás tam někdo?

Po celé cestě nás nikdo nekontroloval. Jediné, co se stalo, bylo, že jsme odbočovali z dálnice vedoucí na Ukrajinu, jelikož by nás dál asi nepustili. Byl tam totiž ,,checkpoint‘‘ a dále policie pouštěla jen někoho.

Jak velké davy byly u hranice v době vaší přítomnosti?

V Přemyšli v podstatě byli jen lidi, co tam měli být. Potom jsme jeli do uprchlického tábora, kde jich najednou bylo hrozně moc. Tábor se nachází v obchodním centru kousek od Korczowa. Udělali z něj provizorní azyl. Uprchlíci tam spali na vojenských lůžkách a z dovezených věcí si brali, co potřebovali.

Co mě překvapilo, je fakt, že tam nebyli jen Ukrajinci, ale i Syřané ještě z dob polsko-běloruské krize. Těch není málo a zřejmě v tuhle chvíli nemají kam jít.

Mluvil jsi s některým z uprchlíků?

Upřímně, nebylo na to moc času, protože ti, co přijeli, neměli na ,,vykecávání‘‘ náladu. Řešili jen to základní. Bylo to hektické, ale docela dobře organizované na to, jak velká akce to byla. Lidé spí na lehátkách bez jakéhokoliv soukromí, je to hodně provizorní, ale mají kde být. Velký zájem měli třeba o spacáky, peřiny a polštáře, to si brali hned.

Jakým způsobem je tedy pomoc organizovaná?

Na místě je kromě spolků a organizací také polská armáda, policie a hasiči. Dobrovolníci, kteří něco přiváží, moc organizovaní nejsou, může tam opravdu přijet kdokoliv. Na tom místě je najednou moc lidí, moc věcí a nikdo se s vámi moc nebaví. Policie je přítomna spíš kvůli bezpečnosti.

Byli jste domluvení dopředu s někým na místě?

S vojáky ano, ale zbytek už jsme vymýšleli na místě. Věci jsme třídili a uprchlíci si z nich brali, co potřebují.

Jaké věci nebo pomoc jsou na místě preferovány?

Určitě důležitější věci jdou na frontu. To znamená hygienické potřeby, léky a zdravotnické pomůcky. Věci jako plenky, dětská strava a jídlo obecně šlo spíš uprchlíkům.

Zažil jsi tam nějaké konflikty mezi uprchlíky nebo policií?

Musím říct, že to probíhalo celkem v klidu. Nikdo se nepral, dohlížela na to policie. Na to, jaký tam byl chaos, vše probíhalo docela mírumilovně. Ani nás nevarovali před jakýmkoliv nebezpečím. V Polsku je to tak, že kdo může, tak pomůže. Necítil jsem se nijak ohrožen.

Co taková cesta od člověka vyžaduje a kolik může stát?

Určitě musí člověk vydržet za volantem, fyzicky je to náročné. Taky se počítá s třemi nebo čtyřmi tankováními, což není úplně nejlevnější. Polská nafta je však cenově dostupnější než u nás, ale jeli jsme Octavií s vozíkem po střechu naplněným. Auto pak bylo trošku zatížené a mělo větší spotřebu, ale nebylo to zas tak extrémní.

Můžeme ještě dnes Ukrajině tímto způsobem pomoct nebo jsou nyní již preferovány jiné způsoby jako třeba sbírky a podobně?

Myslím si, že je vždy nejlepší pomoct právě na místě, kde se něco děje. Na druhou stranu jsem měl pocit, že pomoci už mají dost. Věcí tam určitě už bylo navezeno hodně, pomocníků také nebylo málo. Ne že bych si připadal zbytečně, to ne, situace se vždycky může zhoršovat a nejspíš i bude. Uprchlíků přijde více, takže to určitě není zbytečná pomoc. To, že nyní mají všeho dostatek, neznamená, že za pár týdnů znovu nebude potřeba. Určitě to má pořád smysl.

Co bys vzkázal Ukrajincům?

Ať se drží a nenechají se zastrašovat. Většina lidí jim chce pomoct. Otázka je, jak dlouho tohle nadšení potrvá, ale ti, co jsem tam potkal, to opravdu myslí vážně.